Blog v Anglii

...bily pisek hrejive objima chodidla, ktera se bleskove prenesla z londynskeho "great British summer" nekam, kde pojem leto nabyva skutecne znamych parametru. Jemne sumeni klidneho more jenom cudne prerusuje zvuk vzdaleneho majaku, ke kteremu kroky po plazi bezdecne smeruji a prameny vlasu se trepetaji ve vanku. Idylicka prochazka na cerstvem morskem vzduchu je stale intenzivneji doprovazena tlumenym houkanim majaku, ktery porad s vetsi pravidelnou a silou vstupuje mezi ostatni myslenky v odpocate hlave, ktera se stale vice snazi za kazdou cenu odpoutavat pozornost od majaku a eho neprijemneho zvuku... Jeste par kroku, jeste jeden pohled do dalky na azurovou hladinu... Ne, bohuzel, je konec pred ocima tma a plaz, slunce, svudne bily pisek, sumejici more a hejno racku nad nim mizi, spolecne s majakem, nej ten zvuk zustal a pokracuje dal. S lehkym zavrcenim vytahnu ruku z pod periny a po pameti hledam toho maleho kriklouna, ktery o sobe dava vedet s zeleznou pravidelnosti. Dalsi rano, tyden pracovni, od zacatku roku uz ani nevim ktery, rano s nutnosti vstavat, to rano, ktere se vecer zdalo tak krasne vzdalene pri odpocinku v lenosce po dobre veceri. V kontrastu s krasnou nocni vidinou je za oknem opet to sovezujici destive pocasi, sem tam behem dne nesmele protkane zbloudilymi slunecnimi paprsky.

Vymotat se z pokoje byva vzdycky to nejhorsi, clovek v zrcadle se dneska taky zrovna moc neusmiva, je mu jasne, ze zacina kazdodenni boj o kousek zdraveho a pracovnim tempem neporuseneho rozumu. Zapas se sprchou a zubnim kartackem dodava cloveku sebevedomi a pocit jakesi cistoty, tolikrat tak velmi dulezity na to, aby vubec organismus pochopil, ze je potreba fungovat. Oblibena ranni hra, pexeso s ponozkama svobodneho mladence, se kazdodenne opakuje a ja paradoxne pri prohlidce pestrobarevne skaly v supliku zjistuju, ze vlastne nejsem sam, kdo je sam.

Po ceste k autu se presvedcim, ze jsem zavrel okno, protoze sousedova kocka si zvykla chodit na navstevu pomerne casto, prestoze jeji oblibene keksy uz davno nekupuju, abych usnadnil jeji casto velmi zmateny ustup. Stastne to zvire, cestu za jidlem si najde a pak se o nic dalsiho nestara, nesnesitelny to zivot. Druhou stranou mince je jeji velikost, ktera nijak nezabrani detem od naproti, aby ji nalezite procvicily ve splhu po stromech nebo i na ni vyzkouseli nove poznatky z biologie, ktere, soude podle jejich nadeseneho technicky dost dobre zvladnuteho postupu, pani ucitelka zajiste predala velmi zodpovedne. Pohled do oci neboheho zvirete me presvedcil, ze ani tento den nebude zrovna nejjednodussi. Vyzable kocici telo zustalo smutne stat pred domem na vyraz sporivosti majitelky a nucene necitelnosti nas sousedu, zase se bude muset poprat o odpadky s ptactvem. Je to boj.

Cerstve ukapnuta skvrna na kapote me presvedcila i o tom, ze moje saty mohly zase vypadat jinak, pokud bych se nezastavil, aby zurivy kratkozraky soused z konce ulice mohl prohnat svoje zanovni priblizovadlo tesne vedle nas zaparkovanych pri krajnici. Po odezneni vyrazneho kvileni studeneho motoru stacilo se nekolikra rozhlednout sem a tam, pustit kole sebe dalsi rodinny korab, ve kterem uz skolni mladez stihla zadychat vsechna okna tak, ze neboha matka vyrazila na svou obvyklou ranni ruskou ruletu smer school.

 Motor naskakuje na prvni pokus a kabinou se zacinaji linout tony lidove muziky. No co, i takto od domova se clovek citi s kouskem kultury hnedka po ruce. Ranni ulice jsou rusne jako obvykle velkomesto si v nicem nezada s dokonalye organizavanym chaosem lidskeho mraveniste, kde jednotlivec nic neznamena, pokud mu ovsem nechcipne motor uprostred krizovatky jako te pani v modrem sedanu. Vsichni usilovne troubi a i odvaznejsi se vydali pres chodniky, v momente se auta snazi otocit, odbocit, navigacni placky i kostky se rozblikaji, aby svemu majiteli nasly pohodlnejsi cestu kolem. Moje obrazovka rovnez spokojene vykreslila trasu, za jejiz tvar by se nemusel stydet ani Ten-Sing po tridenni party s Hilarym. "Nuze, vykrocim po stezce", projelo mi hlavou zrovna, kdyz z reproduktoru doznivalo krasne cimbalove solo. Parkovaci mista kolem budovy zase obsadili ti Korejci ze tretiho patra, pani si opravdu uzivaji soutez v tom, kdo bude v praci drive nez pan sef.

Ve dverich redakce jsem dostal sok. Pohled na zed me usadil, prekvapil, vyrazil dech, naprosto ozdrobjil od veskerych tvurcich myslenek i slusnych slov, ktere by snad clovek mel nahlas pouzit v reakci na podobnou situaci. "Dobry den, obavam se, ze...", zacala recepcni, zbytek uz jsem ale neslysel, protoze jsem spechal zpatky k autu a uvazoval o pravidelne pracovni dobe, protoze...no protoze prijit o den drive do kancelare, to nedelaji ani ti predisciplinovani Korejci.