"Proc se to musi stat zrovna me?" ptam se v duchu sama sebe. Jdu do sveho podkrovniho pokoje a po tvari mi stekaji slzy. "Proc?" tuto otazku si kladu asi po tisic krat. Ve svem nitru mam bolest, kterou bych nejradeji vykricela...
Ten kluk stal prede dvermi a ja videla jeho reakci. Byl v soku. Podaval mi papiry, ktere jsem mela prepsat na Pc a pritom si mne mapoval od hlavy az k pate. Ja si ho take prohlizela. Od jednicky do desitky bych mu dala tu lepsi dvojku. Vysoky, hnedovlasy klucina se zelenyma ocima se mi snazil vysvetlit nejake informace ohledne prace. Byl hezky, ale jeho reakce mne od nej odpuzovala... V duchu jsem si nadavala, ze jsem zacala koktat. Vyridili jsme jeste par detailu, rozloucili se a ja konecne byla doma...
Nakonec to dopadlo tak, ze jsem praci dodelala v slibeny termin a pak si oboustranne nedorozumeni vyrikali. Nyni jsme dobrymi prateli a jen doufam, ze to tak zustane.
Snazme se proto nejdrive toho druheho poznat jaky je uvnitr a neodsoudit ho, jak vypada!..
Porozumet si neznamena prizpusobit se jedni druhym, ale pochopit navzajem svou identitu.
Subscribe to this comment's feed
