Hrad Arundel aneb zákrutnost řek v krajině

Co způsobuje kouření? Položíte-li někomu tuto otázku, nejspíš se dozvíte, že nemoci všeho druhu. Pro cestovatele je ale mnohem závažnějším důsledkem to, že „Kouření způsobuje zpoždění vlaku“. Kdo nevěří, ať tam běží aneb až pojedete vlakem, schválně se podívejte na dveře záchodu a možná najdete cedulku právě s tímto tvrzením (viz. fotografie). Je jen s podivem, že pod ním není podepsán ministr dopravy.

Na nedělním výletě Light2Lift (L2L) se nás tentokát sešel rekordně malý počet deseti účastníků, takže celá akce proběhla v téměř rodinné atmosféře. Naši pouť jsme začali v malé vesničce Houghton, ze které jsme šli zhruba dvanáct kilometrů k hradu Arundel. Bylo slunečné nedělní dopoledne a slunce opravdu pálilo, takže jsme byli vděční, že cesta po chvíli zabočila do lesa. A bylo to dobře, protože na rozsochatém (úžasné slovo) stromě viselo lano s klackem, lidově zvané houpačka. Když velitelka Eva poznamenala „Tak tady je první disciplína“ a velitel Jakub motivoval zúčastněné slovy obsahujícími „…dostane flašku“, vrhl se Danek na provaz a třikrát se zhoupnul. Velitel přepočítal počet lahví, které by musel vyplatit, a šel se zhoupnout také. A opravdu jej trumfnul, protože se rozhoupal málo a nemohl tak pěknou chvíli dosáhnout na svažující se zem. Nakonec to zvládl, takže se mohli zhoupnout ještě další dva odvážlivci. Vzhledem k tomu, že jsem byl jedním z nich, byl jsem rád, že lano nijak vtipně neprasklo, přestože by mne jinak tato veselá událost co by reportéra jistě potěšila.
Cesta pořád pokračovala lesem a krajinou, kterou bych označil za „příjemně českou“. Malý kostelík, u kterého jsme se dále zastavili, byl zajímavý zejména nádhernou dřevěnou střechou a svým „rudimentary cosi“. Tedy alespoň to tvrdí průvodce, kterého nám před zamčeným kostelem přečetla Eva.
Les skončil a dále jsme putovali zemědělskou krajinou, ve které se zejména na turistických cestách hojně popásaly krávy. Našly se zde i poetické chvilky. Rudé pole plné nádherně rozkvetlého vlčího máku přimělo jednoho nejmenovaného k téměř něžné chvilce. „Přes to tak běžet s nahou ženskou, to by byla romantika…“ Bohužel mezi námi byly i takoví, kteří tuto až uměleckou představu nedokázali sdílet. „To by bylo vážně skvělé. Víš jak by to štípalo?“ pravila Eva.
Ve vesničce, kam jsme mezitím došli, jsme si dali oběd a po krátkém odpočinku se vydali dále. V průběhu této cesty jsem začal věřit, že i Eva má romantickou duši, čte romány, ve kterých se „stříbrná řeka snově klikatí malebnou krajinou“, a podle toho pak vybírá cestu. Ta se skutečně klikatila krajinou a než jsme došli k hradu, museli jsme udělat dvě „esíčka“ než jsme zdolali zákrutnost řeky a našli most.
Cílem naší cesty byl starobylý hrad Arundel, na který se nás nakonec vydalo jen pět. Popisovat zde celou historii hradu by sice možná bylo vhodné, ale poněkud zdlouhavé, protože ta je opravdu dlouhá. Sluší se snad jen říct, že hrad byl opravdu pěkný, bohatě vybavený a svými expozicemi rozhodně neudělal Anglii ostudu. Kvalitou zpracování jej lze srovnat s londýnskými muzei. Zajímavé je, že alespoň po část roku je otevřen návštěvníkům už přes 200 let.
Na hradě mne překvapilo hned několik věcí. Většina hradů a zámků, které jsem kdy navštívil, ve mně zpravidla zanechala dojem, že není nad moderní byt. Přestože byly vybaveny pro šlechtu a umožňovaly co nejpohodlnější život, málokdy se daly co do pohodlí srovnat s běžným bytem. Arundel na mne působil doslova komfortně. Je ale pravdou, že zvítězit nad mým pokojem ve sdíleném bytě není až tak těžké. Hrad je stále sídlem vévody z Norfolku, takže jedna část je soukromá a veřejnosti nepřístupná. V místní galerii zdejších vládců také visí i obrazy ještě žijících zástupců rodu. Pro návštěvníka, zvyklého na české památky, jev vskutku nezvyklý.

Krásný slunečný den strávený mimo Londýn veskrze příjemným způsobem. Snad ani nejde udělat něco jiného než jako vždy na závěr zvolat „Jakube, Evo, Díky…“

Odkaz na stránky hradu: www.arundelcastle.org