|
BonzBlog 02.09.2007 |
|
|
|
Napsal(a) Jaroslav Uher
|
|
Monday, 03 September 2007 |
 Ááááh, to je labůžo, když člověk prožije celý týden bez průšvihů, katastrof, stěhování nebo jiných kratochvílí. Dalo by se říci, že celý tento týden byl velmi příjemný klid. Pokud tedy nepočítáme jednoho pákistánského taxikáře v Kew, který mě nazval bastardem. Asi očekával, že mě to urazí, ale proč by mě, proboha, mělo urazit, že mě někdo nazve nemanželským dítětem. Zaprvé to není pravda a za druhé na tom není vůbec nic špatného. Ale v jejich kultuře to asi velká urážka je. Neměl provokovat, když jsem se mu snažil vysvětlit, že komunikace se mnou prostřednictvím klaksonu je zcela neplodná. Naopak, vyprovokoval mě k tomu, abych naschvál tu mezeru na průjezd ještě zmenším. Ale to jen tak na okraj. Jinak se fakt vůbec nic nedělo. Záchod sice dál vydává podezřelé zvuky, ale voda odchází, takže se zatím neznepokojujeme. Sice v pátek večer najednou zničehonic místo obvyklého znepokojivého zvuku, začala pumpa za záchodem vydávat zvuk mnohem znepokojivější. Trošku mě to vyděsilo, ale stačilo párkrát za sebou spláchnout a zvuk se opět normalizoval. Dneska, v neděli, se tady ukázal instalatér John, který dořešil jeden drobný problém s netopícím radiátorem a vysvětlil nám, že občas ta pumpa bude rachotit, protože se na vrtuli, která drtí ty ošklivárny, něco přichytí, a pak vrtule šmajdá a rachotí. Tak, John zrovna odešel, takže můžu znovu pokračovat. Eulálie si navlékla rukavice a šla do koupelny opravit určité estetické detaily Johnova snažení. Tohle je vždycky nejhorší, když se dáte do psaní, a pak vás někdo vyruší, vy ztratíte nit a přemýšlíte jak dál. Někdy je lepší začít úplně od začátku, ale ne dneska, dneska se mi začínat znovu nechce. Tak, kde jsme to vlastně skončili? Jo, že se nic zvláštního tenhle týden nedělo. A je to pravda. V práci je nádherný klid, moje routa v Kew je asi jedna z nejlehčích rout v celém depu a i když třeba ráno může dodávka vypadat nacpaná až ke stropu, stejně nemám odpoledne ve dvě do čeho píchnout a zaplaťpánbůh za to. Teď v září by se John, můj manažer, ne ten instalatér, měl pustit do mého tréninku, abychom to stihli ještě před mým odjezdem na dovolenou. Ano, další dovolená. Tentokrát dva týdny v Čechách a na severní Moravě. Už se moc těšíme. Pár dnů v Praze, týden v Jeseníku a samozřejmě pár dnů na Lažišti. Schválně, jaký vliv budou mít magické lažišťské schody na mou tvořivost a co nového tam vymyslím. Když jsem na nich seděl naposledy, vymyslel jsem Horymíra. Pamatujete? Vlastně to v říjnu budou přesně dva roky. To tak strašně letí. Táta se mi chlubil, že se strejdou spáchali novou střechu nad všema chlívkama, tak jsem na ní moc zvědav. A taky se moc těším na mamču, musím jí promluvit do duše, aby se tak nehonila a trošku zvolnila. A snad se mi podaří i někde narazit na ten orosený Gambrinus, na který mám takovou chuť už pekelně dlouho.
A jak se má Eulálie? Už více či méně skončila se zútulňováním našeho hnízdečka a vyráží stále častěji na průzkumy okolí. Pomalu se rozhlíží po nějaké práci, zjišťuje, kde jsou trhy s levným ovocem a zeleninou a nosí domů letáky z take-awayů, abychom měli v pátek z čeho vybírat. Vyzkoušeli jsme zrovna v pátek jednu čínu a byla hodně v pohodě. Skončily prázdniny a ve vzduchu začíná být cítit podzim. Sice ještě pořád snídáme na zahradě a stále ještě se může rozvalovat na našem zahradním sofa s ledovým frapé v ruce, ale pan Podzim a paní Zima už se nemůžou dočkat, až nám udělají čáru přes rozpočet. Eulálie sice tvrdí, že když postupem času a zimy vyměníme studené frape za teplé kafíčko a ramínkové šaty za flísovou bundu,bude na zahradě pořád fajn.Podle její teorie prý na čerstvý vzduch ještě nikdo neumřel. Už se těším na Vánoce, jak si uděláme s Eulálií pohodu zase jenom sami pro sebe. A taky přemýšlíme, kam vyrazíme příští rok na dovolenou, abychom věděli, jak moc musíme šetřit. Dali jsme hlavy dohromady a přišli jsme se zcela dost rozumným nápadem. Co takhle vyzkoušet něco lokálního. Nevláčet se letadlem zas někam do exotických dálav, ale podívat se do míst tady ve Velké Británii. Už několik lidí mi doporučilo Lake District, nebo takové Skotsko, to je určitě místo, kam by se měl vypravit každý. Hrozně moc bych chtěl vidět Stonehenge a nebo třeba Hadriánovu zeď, takže to vypadá, že příští rok asi na dovolenou nebudeme potřebovat pasy. Schválně, jak to nakonec dopadne.
No, to bude asi fakt úplně všechno tenhle týden. Vlastně ne, úplně bych zapomněl se vám pochlubit. Na konci července zasedla rada starších místního Institute of Linquists a rozhodla o mém přijetí za plnoprávného člena, takže se mi povedlo získat další titul za jméno (MCIL), což znamená, že se mi ani nevejde na vizitku, ale hlavně už se nemůžu na nic vymlouvat a musím se začít seriózně poohlížet po nějakých kšeftech v překládání. Však ona už Eulálie dohlédne na to, abych se vymlouvat přestal. (Vždyť takřka vždy za úspěšným mužem, stála ambiciózní žena. No řekněte že néééé). Poznámka Eulálie. A to je fakt pro dnešek všechno. Užívejte posledních dnů léta a příští týden na shledanou.
Horymírův trapný vtip týdne
Jedna žena vychovala tři syny. Když synové dospěli, poslala je do světa udělat kariéru. Všem třem se to povedlo a postupem času všichni synové velmi zbohatli. Po třiceti letech, když jejich matka slavila 80. narozeniny, se rozhodli, že jí každý pořídí nějaký opravdu exkluzivní dárek. Nejstarší syn se rozhodl, že postaví pro matku dům velikosti paláce. Povolal nejlepší architekty a do roka a do dne, dům stál. Prostřední syn se rozhodl, že koupí matce luxusní vůz, aby nemusela chodit do kostela pěšky. Objednal tedy ten nejluxusnější mercedes, najal zkušeného řidiče a daroval auto své staré matce. Nejmladší syn přemýšlel, jak své bratry trumfnout. A pak si povídá: Máti už je stará a nemůže si číst každý večer v bibli, tak jak byla zvyklá. Koupil tedy papouška a poslal ho na rok na výcvik k mnichům do jednoho odlehlého kláštera, aby milého papoucha naučili recitovat bibli. Stalo se a syn poslal papouška v dárkovém balení své milované matce. Uplynul nějaký čas a stará matka sedla a napsala svým synům tři dopisy. Tomu nejstaršímu napsala: No to ses zase vyznamenal s tím barákem. Spím v jedné místnosti, ale uklízet musím všech 150. Mnohokrát děkuji za takový vypečený dárek. Prostřednímu synovi napsala: Ty jsi mi dal s tím drahým vozem. Jsem už stará ženská a ten tvůj řidič jezdí jako blázen. Na takové kratochvíle nemám ani trochu náladu. No a tomu nejmladšímu napsala: Ty můj nejmladší, ty jsi vždycky věděl, jak potěšit svou starou matku milým dárkem. Jo a mimochodem, díky za to kuře, bylo vynikající.M
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymírův BonzBlog
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed