|
BonzBlog 09.09.2007 |
|
|
|
Napísal Jaroslav Uher
|
|
Monday, 10 September 2007 |
 Zase jsem o týden blíže důchodu. Léto si pomalu balí kufry a ve čtvrtek ráno 6. září zemřel Luciano Pavarotti. Poprvé jsem to zaslechl v autě, v rádiu, ráno cestou do práce. Rakovina slinivky břišní je zabiják, který nemá slitování, a přesto mě ta zpráva zaskočila. Tak nějak očekáváte, že tady tihle lidé budou napořád. Jenže hodiny pro ně tikají stejně jako pro kohokoli jiného. Celé čtvrteční vysílání Classic FM bylo věnované Pavarottimu, a tak jsem si občas se slzičkou v oku připomněl to, co tento velký muž operního zpěvu zanechal světu. Na jeho Nessun Dorma zazpívané před narvaným stadionem při zahájení fotbalového mistrovství světa v Itálii nebo obří koncert v newyorkském Central Parku, kde jako jeden ze tří nejslavnějších tenorů zpíval před davem čítajícím půl miliónu (!) diváků. Odešla legenda, ale radost, kterou rozdávala svým posluchačům, přetrvá.
V úterý jsme platili druhý nájem od podpisu smlouvy. Landlady chce peníze v hotovosti na ruku, což je trochu opruz, ale budiž. Zjevně nechce, aby úřady věděly o kulaté sumičce, kterou každý měsíc dostává. Vzal to čert, je to její problém. Vtipné na úterku bylo to, že částka, kterou jsme jí předávali, byla snížená o výdaje, jež jsme měli s uvedením domečku do stavu vyhovujícímu evropským hygienickým normám. Největší položkou bylo zavedení telefonu, protože se musela natáhnout nová linka a BT si naúčtoval přes sto liber za tenhle hodinu trvající úkol pro jednoho technika. Pak tam byly samé drobnosti nakoupené v Homebase a B&Q. Landlady na začátku řekla, kupte si, co chcete, já to zaplatím. Asi by se kroutila, kdybych koupil plazmovou televizi za 1000 liber. Ale rozuměli jsme si, že se jedná o šestákové položky a nic extrémního. Přesto se to nakonec tak nějak nastřádalo a místo smluvních 700 liber jsme měli pro Aminu nachystaných pouhých 482. V úterý večer Eulálie pozvala landlady k nám a my jsme jí peníze předali. Udělal jsem v Excelu přehlednou tabulku, kde jsme jí hezky všechny výdaje popsali a vyčíslili. A landlady se začala kroutit. Že prý jsme se dohodli, že zaplatí jenom půlku telefonu, proč jí účtujeme za pronájem pily, kterou jsem si půjčil, když jsme s Eulálií usazovali desku na kuchyňskou linku, když ona pilu mohla půjčit zadarmo od svého zetě a bla bla bla bla… Neměl jsem na tohle dohadování náladu, ale obula se do toho Eulálie. Já jsem jim jenom překládal. Eulálie řekla, že v pohodě, ale v tom případě bude chtít 100 liber za ten první úklid, nad kterým tady strávila mnohem více, než 60 hodin. Zvláště, když nám bylo při podpisu smlouvy řečeno, že byt bude uklizený. V tu chvíli si to Amina, která umí velmi dobře počítat, všechno rozmyslela, řekla, že je to v pořádku a s úsměvem odplula. Ve středu už zase vládla přátelská atmosféra a landlady s úsměvem Eulálii proplatila účet za nové záchodové prkýnko, které konečně ladí s barvou koupelny, má správný rozměr a dá se přišroubovat, takže vykonání ranní potřeby už není akrobatický výkon spojený s balancováním na velmi pohyblivé podložce.
Eulálie vyhlásila válku veverce, která má naši zahradu ve svém rajónu a s blížící se zimou si vybrala právě náš trávník a naše záhony s růžemi jako ideální místo pro zimní spižírnu. Každé ráno Eulálie objevuje rozhrabanou zeminu a zahrabané ořechy. Už jsme vypozorovali, že je to jedna a ta samá veverka. Moc pěkná. Už si nás jednou přišla opatrně ze střechy kůlny pořádně prohlédnout, když jsme na pohovce popíjeli frapé. Je roztomilá, ale rozhrabávat záhony – na to je Eulálie citlivá. Přemýšleli jsme o účinné metodě, jak na veverku, která by v sobě neobsahovala fatální prvek ostře nabité malorážky. Hledali jsme něco humánnějšího, co by s sebou neneslo finální terminaci naší šedivé potvůrky. Můj geniální nápad využít pedagogickou sílu názorných symbolů Eulálie po krátkém zaváhání odmítla. Navrhl jsem koupit v hračkářství plyšovou veverku a pověsit ji někam do zahrady exemplárně proklátou velmi velkým šípem. Jsem si naprosto jistý, že ta opravdová veverka by okamžitě pochopila jednoznačný význam skrytého sdělení. No, řekněte sami, není to geniální nápad? Nicméně Eulálie ho shodila ze stolu jako pomatený. Neakceptovala dokonce ani výraznou ceduli s namalovanou veverkou výrazně přeškrtnutou tlustou červenou čárou a nápisem v angličtině, polštině a Urdu ve znění. „Veverkám vstup přísně zakázán.“ Místo toho se Eulálie uchýlila k verbálním útokům v podobě: „Ty potvoro jedna, běž si hrabat k sousedům.“ To určitě zabere. Jo, a taky jí ty zahrabané ořechy vyhrabává a pak jí je, chudince chlupaté, sní.
Jo, a ještě jednu věc vám na Eulálii prásknu. Po těch pár letech společného soužití, kdy jsem si myslel, že už Eulálii znám skrznaskrz, jsem zjistil, že tato dospělá, racionální a moudrá žena se bojí pavouků. Nekecám. Jak se noci začínají ochlazovat, začínají se také pavouci ze zahrady stěhovat k nám do domečku. Každou chvíli se nějaký obzvláště vypasený exemplář objeví přímo nad naší postelí. Já ho většinou ani nezaregistruji, ale pronikavý jekot mě vždycky upozorní, že je čas na malé představení. Je to neskutečná sranda pozorovat Eulálii, jak má oči navrch hlavy, když něžně vezmu dvoucentimetrového pavoučka za jeho tří centimetrovou nožičku a s láskou ho odnesu do zahrady, kde ho položím do trávy. Proč jsi ho nezamáčknul? Ptá se vždycky Eulálie. Protože pavoučky nezabíjím. Zní má odpověď. Jenže to kecám. Ve skutečnosti jsem s tím pavoukem domluvený a prostě se nemůžu nabažit toho, jak Eulálie vyvádí. Vždyť je to jenom pavouk. No ne?
Horymírův trapný vtip týdne
Jedna počestná manželka se rozhodla, že si vyrazí s kamarádkami na dámskou jízdu. Požádala manžela o svolení a ten bez problémů souhlasil, ale požádal svou choť, aby byla před půlnocí doma, aby se o ni nemusel bát. S touto podmínkou manželka souhlasila, protože ani neočekávala, že by se na tahu zdržela tak dlouho. Jenže společnost byla milá, alkohol tekl proudem, a když rozjařená a hodně ovíněná manželka odemkla dveře domu, začala v obýváku na hodinách kukat kukačka. Zakukala poprvé, podruhé, potřetí… a zmlkla. To je průšvih, pomyslela si manželka, a nenapadlo jí nic jiného než ještě devětkrát zakukat, aby si manžel, pokud by byl náhodou vzhůru, nevšiml, že přišla později, než slíbila. Druhý den ráno u snídaně manželka napjatě pozorovala svého manžela, jestli bude nějak minulou noc komentovat. Nekomentoval. Když už se začínalo manželce ulevovat, že jí to prošlo, manžel zničehonic povídá: „Měli bychom nechat spravit ty kukačkové hodiny v obýváku, asi budou pokažené.“ V manželce hrklo a povídá: „Proč myslíš, miláčku.“ „No včera večer kukačka v těch hodinách třikrát zakukala, pak řekla ‚doprčic‘, pak zakukala třikrát, škytla, zakukala čtyřikrát, zahihňala se, zakukala dvakrát a převrhla botník v chodbě.“
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymírův BonzBlog
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed