|
Výprava po bílých útesech doverských |
|
|
|
Napsal(a) Martin Bobek
|
|
Thursday, 04 October 2007 |
 Počet tří účastníků, kteří se mi přihlásili, dával znát, že sobotní výlet pod hlavičkou Light2Lift (L2L) na bílé útesy doverské proběhne v atmosféře rodinné ba intimní. Když jsme se v 8:25 sešli na nádraží Charing Cross, byli jsme tam kupodivu už všichni, takže se naskytla nečekaná šance vyrazit dřívějším vlakem už v 8:30.
Protože jsme ale jeli do Dover Priory a vraceli z jiné zastávky – Dealu, chvíli mi trvalo, než pracovník železnice pochopil, co chci. Když jsem v 8:32 rozdával lístky s příjemnou 50-ti procentní slevou, mrzel mě ujetý vlak, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jízdenky máme určitě dobře koupené…
Než jsme dorazili do Doveru, stačili jsme se navzájem seznámit, což vzhledem k počtu účastníků nebylo až tak těžké. V rámci seznamování jsem seznámil účastníky zájezdu i se svým malíčkem na noze, který jsem v noci blíže seznámil s futry, a jehož stav tak mohl ovlivnit další trasu.
Po vystoupení z vlaku jsme instinktivně s Violou určili směr a vydali se do centra. Po deseti minutách chůze jsme náš instinkt konzultovali s místním domorodcem. Po obratu o 180 stupňů a asi dvanácti minutách jsme dorazili do centra, kde jsme neshledali nic extra zajímavého. Snad s výjimkou právě probíhajícího Psychic Fair, kde jste si mohli za pouhých 17 liber nechat vyfotit auru. Abychom předešli další instinktivní navigaci, zeptali jsme se na bílé útesy v turistickém centru. Bylo nám doporučeno přístavní molo, odkud jsou nádherně vidět… Z mola (anglicky pier), které Aleš familiárně nazýval „pír“, je výhled opravdu nádherný, proplouvají zde lodě, létají racci, takže jsme zde strávili notnou chvíli focením. Jediný temným bodem tak zůstavala cenzura na diskuzi o baterkách, kterou zavedla Lenka, po asi půlhodinové zanícené debatě ostatních členů na toto téma…
Protože jsme se v Doveru nečekaně zdrželi, raději jsme se vydali na nahoru bílé útesy. Cesta vedla nad velice rušným přístavem, takže jsme mohli v praxi pozorovat poněkud schizofrenní stav v Doveru. Na jedné straně tu byly nádherné bílé útesy a hrad, na druhé nevzhledná betonová deska přístavu se spoustou aut a lodí. Za nedlouho jsme došli k něčemu, co by šlo nazvat „lehčí formou turistiky“. Nahoře na útesech, odkud byl nádherný výhled nad moře, bylo parkoviště. Hned před těmito auty pak byly rozloženy židle včetně jejich velice rozložitých majitelů. Pokročilí pak ani nevystupovali z aut a krásu přírody pozorovali skrze přední okno, přičemž je přes stažená okýnka ovíval čerstvý mořský vzduch.
Dále od parkoviště davy řídly, krás neubývalo a téma zákazu hovoru o baterkách bylo rozšířeno na elektroniku obecně. Stezka vedla mírně zvlněnou krajinou po vrchu útesů a označit ji jen za pěknou by bylo snad hanlivé. Poobědvali jsme a pokračovali až do vesničky St. Margareths. Dvojí konzultací s domorodci jsme našli správnou cestu a došli až do Walmeru, kde jsme sestoupili na štěrkovou pláž. Poté jsme pokračovali až do Dealu, který byl cílem naší cesty a také nám poskytl zaslouženou odměnu v podobě Fish and Chips, které jsme snědli při zapadajícím slunci nedaleko zdejšího „píru“.
V té chvíli jsme ještě netušili, že skutečný adrenalin nás teprve čeká. Díky Lenčinému „Můžu si skočit do obchodu?“ nám ujel vlak před nosem. Při čekání na další jsme zjistili, že Deal je na trase až za Doverem, takže z Dealu do Doveru nemáme lístky. Při přijezdu vlaku jsme proto bedlivě pozorovali, kde je průvodčí. Vlak byl velice dlouhý a protože jej nikdo nezahlédl, usoudili jsme, že je někde vzadu a běželi dopředu. Když jsme doběhli skoro k lokomotivě, vykoukl průvodčí ze dveří asi patnáct metrů od nás. Vskočili jsme do vlaku a skoro celý jej prošli na zpátek. Když jsme se usadili v posledním vagóně, vlak začal nečekaně zastavovat – ve Walmeru. Pak zastavil ještě jednou a před Doverem jsme uslyšeli hlášení, že zadní vagóny se odpojují a jedou jinam. Na nádraží jsme tak vystoupili a znovu přeběhli dopředu. „Jestli si nás nezapamatoval v tom Dealu, tak teď určitě“, pravila Viola. Mýlila se. Než nás zkontroloval, prošel průvodčí okolo nás dvakrát nevšímavě kolem. Při kontrole samotné pak ani nechtěl viděl lístky nás všech a pouze řekl „Skupina čtyř do Londýna, v pořádku…“
Co říci závěrem. Nádherný slunečný den, skoro dvacet kilometrů v nohách a ráno neznámí lidé se stali příjemně známými spoluprobíhači vlaku. Každý má jiný způsob trávení volných dní v Londýně, který mu vyhovuje. Pro mne osobně byla tato sobota jedním z nejpříjemněji strávených dní v Anglii. Pokud vás výlety, (mírné) bloudění a krása přírody pozorovaná jinak než přes přední okno auta na parkovišti oslovují, není nic snazšího než se zúčastnit některého dalšího výletu s Light2Lift. Pokud zrovna nemůžete a chcete být pravidelně informování o probíhajících akcích L2L, napište mi na adresu paul.bentley@centrum.cz .
Martin Bobek
P.S. Před výletem si prosím řádně dobijte všechny baterky, abyste případnou diskuzí o nich nenarušovali jinak přátelskou atmosféru.
P.S.S. Běžecké boty do vlaku vítány.
{zoomcat catid=116}
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše příběhy z Anglie
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed