Jak asi víte, byli jsme s Eulálií dva týdny na dovolené v Čechách a na Moravě. Bylo fajn vidět naše blízké i známé a navštívit místa, která máme rádi. A teď se podržte. Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že jednou vyslovím to, co se právě chystám vyslovit, asi bych ho považoval za nemocného člověka. Jenže je to tak. Věřte, nevěřte. Po dvou týdnech strávených ve staré vlasti jsem po návratu do Londýna s ulehčením vydechl a liboval si, jaké je to být zase zpátky v té staré, dobré, pokrytecké, barevné a bezpečné Anglii. Síla co? Ale je to tak. Začínám čím dál méně rozumět české duši a stále více si zvykat na náturu anglickou, která mi sice úplně stoprocentně nesedí, ale začíná mi být tak nějak blíž. Asi to není moc vlastenecké, ale je to tak. Nepřijel jsem do Anglie jenom vydělat peníze, a pak se vrátit zase domů. Přijel jsem sem, protože jsem od malička toužil žít někde jinde, než v Čechách, a hodlám tady nějakou dobu zůstat. Když se mě moje mamka v sobotu na letišti v Ruzyni v žertu zeptala: „Pane, kam jedete?“, odpověděl jsem: „Domů.“ „A to je kde?“, zeptala se mamka. „V Anglii,“ byla odpověď, která ji ani trochu nepotěšila, ale nedá se svítit. Je to tak.

A jaká byla dovolená v Čechách? Hektická. Opět lítání po úřadech, opět dlouhý seznam návštěv a opět vysedávání v čekárnách a ordinacích, tento rok zubařských. Když to tak spočítám, vyšla nás dovolená v Čechách téměř na stejné peníze jako dovolená na Jamajce, a nemohu si pomoci, na Jamajce se nám líbilo víc. Jenže rodina je rodina a krev není voda. To, že letošní dovolená bude mít neobvyklý průběh, předznamenal i pozdrav, kterým mě na letišti přivítal můj otec. „Stuj tvuj chuj“, byla slova, která provázela mé první kroky po české černozemi. Později jsem se dozvěděl, že jsem měl na tento pozdrav odpovědět: „Aj tvuj chuj stuj.“ Vskutku originální. A nebojte se, mám pro vás ještě jednu perlu: Během volného hovoru mě otec bez pohnutí brvou informoval, že jsem „pětiprdelní vosmiksicht“. Musel jsem si to napsat a uložit do telefonu, abych to nezapomněl. Nabízí se otázka, kam na to drahý papá chodí. Neprozradil.

První týden jsme strávili u mých rodičů v Praze. Museli jsme s Eulálií každý do své banky vyřídit nějaké formality. Eulálie strávila čtyři dny u zubaře, který jí rekonstruoval polovinu dutiny ústní a já se byl s mamkou a taťkou podívat na jejich nový byt na Zličíně, který se rozhodli na stará kolena si pořídit. Teda mamka se rozhodla, protože táta tvrdí, že mu tam patří akorát parkovací stání, kus pískoviště a půlka houpačky. Byt je trochu menší, ale za to s neuvěřitelně krásným výhledem do krajiny a dopravní dostupnost je o trošku lepší než do Vysočan. Ve vzácných chvílích, kdy jsme se s Eulálií měli jenom sami pro sebe, jsme stihli navštívit naši oblíbenou čajovnu na Václavském náměstí a rozmazlit se obvyklým „chai chai chai“ a sladkou pitou. No a taky jsme navštívili jedno copy centrum v Opletalově ulici, kde jsme nechali namnožit a svázat 52 kapitol Horymírova vyprávění a po té jsme tyto celkem objemné svazky rozeslali deseti českým vydavatelstvím. Je to tak, dal jsem na dobře míněné rady a pod něžným, ale pozorným dohledem Eulálie, jsem pustil do světa svůj první rukopis. Jak říká Amina, naše pákistánská landlady: „Inš´Alláh“. Nebo jak říká Eulálie: „Do ní nebo po ní.“ Tak nám držte palce. Každopádně budete první, kdo se dozví, jakmile se něco šustne. V tom všem jsme se ještě stačili na jeden den vypravit do Brna, odkud jsme si, jako dárek od jedné naší kamarádky, přivezli dva nádherné obrazy. Naše kamarádka Peggy je totiž slavná malířka. Teda ona tvrdí, že není slavná, ale je slavná, akorát o tom neví. Včera jsme si je pověsili nad sofa a moc jim to tam sluší.

V pátek jsme se vypravili vlakem do Jeseníku, Euláliina rodiště a celoživotního působiště. Ubytovali jsme se v Euláliině bývalém domě, který nyní její syn Bivoj se svou přítelkyní velkoryse předělává na moderní a zároveň útulný horský penziónek. Byli jsme obskakování a hoštěni od rána do večera. V mezičase jsme navštívili všechny Euláliiny kamarádky a já strávil velmi pernou hodinu u zubaře. Nikdy jsem ze zubaře strach neměl, ale začínám pomalu a jistě měnit názor. Návštěva Jeseníku byla krátká, ale příjemná. Vyvrcholila povinnou večeří na Křížovém vrchu. Nemohl jsem odjet, aniž bych se nenaládoval jejich výborným biftekem na dva prsty. Zpátky v Praze jsme se ani neohřáli a už jsme zase mazali na Lažiště na náš pomalu chátrající statek s architektonickou památkou v podobě zděné kadibudky. Vzhledem k tomu, že byla docela zima, nedalo se vysedávat na schodech, takže jsme taťkovi pomohli posekat dvůr, vytahat poslední zeleninu ze zahrádky a nasbírat plnou nůši hrušek. No a pak už se letělo domů.

Na letišti v Manchesteru nás vyzvedl Miroslav se Světlanou, vzali nás k sobě domů, nakrmili, popřáli šťastnou cestu, a pak už jsme S Eulálií hupli do Matízka a vyrazili směr Londýn. Noční M1 je pohodová záležitost, takže když jsme lehce před půlnocí dovláčeli poslední kufr do našeho domečku v zahradě, byli jsme oba rádi, že to máme za sebou a že jsme zase doma. Že už se zase můžeme svobodně osahávat a mazlit, aniž bychom přiváděli okolí do rozpaků, a že už nás nečeká žádná návštěva, cestování nebo zubař. V neděli jsme v Tescu doplnili zásoby jídla a ano, přiznávám, vykašlal jsem se na psaní BonzBlogu. Místo toho jsme se k sobě stulili na našem mini sofa, které zabírá celý obývák a měří pět Libčiných loktů. S hrnkem horké kávy jsme společně poklimbávali u jednoho celkem zajímavého filmu.

Dnes, tedy v pondělí, jsem vstával ve čtvrt na šest. Docela neobvyklá změna oproti pravidelné deváté o dovolené. Šel jsem totiž do práce na šestou a dnes začal můj manažerský trénink. Bylo to docela podivné, jít do práce v košili, kravatě a naleštěných botách a přijít domů ve čtvrt na tři s čistýma rukama a lehkou hlavou. Mám před sebou dva týdny tohoto sladkého nicnedělání, které budou zakončeny ostrým týdnem, kdy se ukáže, jestli na to mám nebo nemám. Uvidíme.

Horymírův trapný vtip týdne

Čerstvá maminka telefonuje z porodnice své matce:

"Představ si mami, ten chlap, co byl na maškarním převlečenej za černocha, byl opravdu černoch!"