To byl teda týden, to vám řeknu. Semlelo se pár celkem důležitých věcí a do toho všeho Eulálie, naše bacilová máma, dovlekla domů jednoho mikroskopického bezdomovce a zařídila nám tak oběma další dva pěkné exempláře anglické virózy do naší rozsáhle sbírky. Eulálii je zle už od pondělka a pomalu se z toho začíná dostávat. Mě to naplno skolilo v pátek a to takovým způsobem, že jsem v pátek odpoledne okolo půl čtvrté zalehl do postele a spal až do soboty do půl deváté ráno. Nonstop. V práci týden proběhl v poklidu skoro podobném tomu předchozímu týdnu. Jen s tím rozdílem, že John v úterý a ve středu zmizel do Rugby na školení a já na to byl poprvé na ostro sám. Zvládl jsem to. Měl jsem pár škobrtnutí, ale kolegové manažeři vždy ochotně poradili, jak z problému ven. Trochu mi ujely ukazatele kvality, a když se John ve čtvrtek vrátil, vysvětlil mi, že je to proto, že jsem na řidiče moc měkký a dovoluji jim odjet s menším množstvím balíků, než jsou reálně schopni doručit. Prostě pořád jsem ještě srdcem spíš řidič, než manažer. Jenže toho se nezbavíte přes noc a v Tescu si to taky nekoupíte. Každopádně hodlám být tento týden, kdy bude John na dovolené, opravdu o něco přísnější. Tak uvidíme, jak se mi bude dařit. V příštím BonzBlogu vám dám vědět.

Dnes, v neděli, čekáme návštěvu. Elsa a Edmund jsou pozvaní na oběd a na prohlídku našeho „domečku v zahradě“. Mají dorazit mezi dvanáctou a jednou, takže mám celé dopoledne na dokončení BonzBlogu, než začne být rušno. Díky tomu, že se na dnešek v noci měnil čas, vstávali jsme s Eulálií poměrně brzy. Takže já píšu a Eulálie drhne již tak čistotou zářící koupelnu do ještě většího lesku. To, že přijde návštěva, dokazuje i to, že jsem vyfasoval čisté domácí oblečení (aby neviděli pobryndané tričko i když ho už minimálně 10x viděli, pozn. Eulálie), a byl jsem požádán, abych oškubal žluté listy z našeho obřího potosu (pro ty z vás, kteří jste na tom s botanikou stejně jako já – potos je kytka).

No už dost okecávání, teď už na vás vybalím tu největší bombu tohoto týdne. Asi už víte, že jsem úspěšně prošel certifikačním procesem a stal se ze mě plnohodnotný překladatel z anglického do českého jazyka. Vrazil jsem do toho přes tisíc liber a zatím, zejména díky svému laxnímu přístupu ke shánění překladatelské práce, jsem si nevydělal ani penny. Tak přátelé, od úterý to už není pravda. Ano, je to tak. Horymír má za sebou svůj historicky první opravdový překladatelský kšeft ve své nové kariéře. To bylo tak: V pondělí večer mi zničehonic zazvonil mobil. Zvedl jsem ho a jistý Peter z jedné agentury ze mě zeptal, jestli mám v úterý večer čas. Řekl jsem, že ano a co že je to jako za práci. Simultánní tlumočení tiskové konference po zápase Arsenal versus Slavia s Arsenem Wengerem a Karlem Jarolímem. K tomu přivítání českých fanoušků na stadiónu prostřednictvím ampliónu, přečtení soupisky českého týmu a mezitím i výpomoc s českými novináři v tiskovém centru. Zalapal jsem po dechu. Věděl jsem, že simultánní tlumočení je ta nejtěžší překladatelská práce vůbec a hlavně, že jsem simultánně v životě netlumočil. Ale byl to vůbec první kšeft a ta moje pitomá kamikadze tendence testovat, jestli na to mám nebo ne. A tak jsem kývnul. Sebevědomě jsem Peterovi oznámil, že simultánní tlumočení je pro mě hračka. Plácli jsme si a vzápětí mi dorazil e-mail  s detailními instrukcemi a bylo to upečené. No a pak se mi doopravdy roztřásly kolena, protože jsem si uvědomil, do čeho jsem to zase po hlavě spadnul. Tohle nebyla besídka svazu zahrádkářů, tohle byl miliardový cirkus, kde se s vámi nikdo nemazlí. Buďto přijdete a odvete dobrou práci anebo to poděláte a už si neškrtnete. Upřímně řečeno z pondělka na úterý jsem toho moc nenaspal. V práci jsem se také moc nesoustředil, a když jsem přišel domů, tak už bylo opravdu zle. Měl jsem strach, jak už dlouho ne. Na jednu stranu jsem se hrozně těšil, ale na druhou stranu jsem věděl, že to, co jsem se chystal spáchat, nebude zas taková procházka růžovou zahradou.

Ve tři hodiny jsem se navlékl do obleku a vyrazil směr stadion Arsenalu. Byl jsem tam něco po čtvrté. Vyhledal jsem recepci pro novináře a tam jsem si vyžádal kontaktní osobu, kterou jsem měl v mailu od Petera. Byl jsem uveden do tiskového centra a požádán, ať si u baru zatím posloužím občerstvením a že se mi budou za chvilku věnovat. Neprotestoval jsem. V pět hodin si mě vyzvedla asistentka tiskové mluvčí Arsenalu a ukázala mi tiskové centrum, místnost, kde bude tisková konference a zvukařský kamrlík odkud jsem měl večer tlumočit, atakdále atakdále. V půl šesté jsem už stál na novinářské recepci a pomáhal jednomu sympatickému dědovi jménem John vítat novináře. Když jsem uslyšel v jejich angličtině přízvuk, přešel jsem do češtiny a vítal je česky, protože to byli čeští novináři, které velmi překvapilo, že na ně vůbec někdo česky mluví. Tam jsem se také seznámil s tiskovým mluvčím Slavie Praha Janem Cíchou a dozvěděl se, čemu vděčím za tenhle džob. On totiž už v pondělí na Arsenalu někdo tlumočil, ale, jak mi sdělil pan Cícha, ten člověk ani neuměl pořádně česky a útočníkům říkal darebáci, což vedlo k silným protestům ze slávistické strany a promptnímu hledání nového překladatele. Jo, jo cesty boží jsou někdy velmi podivné.

Ve třičtvrtě na sedm pro mě přišel Steve, zvukař, který je zodpovědný za ozvučení stadionu Arsenalu, a odvedl mě do hlasatelské kabiny. Tam jsem se seznámil z hodně sympatickým chlapíkem jménem John, který je hlasatelem na domácích utkáních Arsenalu. Stal jsem se svědkem toho, jak se nastavuje zvuk na supermoderním stadionu. Celkem zajímavě. Vtip je v tom, že hlasatelská kabina je dokonale zvukotěsná, takže zvukař neslyší, jak jeho zvuk na stadionu zní. Takže zvuk se nastavuje tak, že Steve stojí venku na tribuně před kabinou a ukazuje Johnovi rukou, jestli má ubrat nebo přidat. Oba to považují za velmi humorné zpestření své už tak dost zajímavé práce. V půl osmé jsem přečetl do mikrofonu česky psané přivítání českých fanoušků a poté i soupisku českých hráčů. Ve třičtvrtě na osm to vypuklo a Steve mě doprovodil na tribunu asi čtyři nebo pět metrů od trávníku, kde jsem mohl v klidu a pěkně zblízka sledovat zápas. Asi všichni víte, jaký masakr to byl. Nejsem fanoušek Slávie a ani nejsem nijak velký fanoušek fotbalu. Z kolektivních sportů mám radši hokej, ale Slávie mi bylo opravdu líto. Od první do poslední minuty neměla nejmenší šanci. Věřte mi, viděl jsem to pěkně zblízka. Bylo to pro ně, jak narazit na rozjeté pendolino. O poločase jsem zaskočil za zvukaři v místnosti pro tiskovou konferenci a vyzkoušel si sluchátka a zařízení pro simultánní tlumočení. Vlastně je to jedna páčka a dvě tlačítka. Pak jsem dokoukal zbytek slávistického utrpení a patnáct minut před koncem zápasu mě opět vyzvedl Steve a odvedl znovu do hlasatelské kabiny. Tam mě všichni litovali a oceňovali úroveň slávistických fanoušků, kteří do poslední minuty statečně hnali svůj tým dopředu a přesto, že byli v tom šedesátitisícovém vyprodaném kotli v totální menšině, byli slyšet opravdu hodně. Po závěrečném hvizdu jsem se česky se slávisty rozloučil a mazal jsem na tiskovou konferenci.

Usadil jsem se v kamrlíku a se sluchátky na uších jsem vyčkával příchodu prvních celebrit a novinářů. První začala tiskovka Slávie. Karel Jarolím a Jan Cícha se s velmi přepadlými výrazy na tvářích postavili tváří v tvář novinářům. Celá tiskovka trvala asi pět minut. Panu Jarolímovi nebylo moc do řeči. A anglické otázky novinářů překládal rovnou pan Cícha, takže jsem moc práce neměl. Odpovědi byli velice pomalé a rozvláčné, takže jejich překlad do angličtiny byla velmi snadná záležitost. Celé to skončilo dříve, než jsem si stačil cokoli uvědomit. No a nastoupil zářící a usměvavý Arsene Wenger. Zvukaři mě upozornili na to, že má tendence odpovídat na otázky ještě dříve, než novinář otázku dokončí a že se mám tedy spíše při překladu soustředit na Wengerovu odpověď, než na novinářovu otázku. S chutí jsem je poslechl. Arsene Wenger je Francouz a mluví velmi srozumitelnou angličtinou s francouzským přízvukem. Dokázal jsem to. Stejně se to celé točilo okolo Theo Walcotta  a nedělního zápasu s Liverpoolem. Po dvaceti minutách bylo po všem. Potřásl jsem si rukou se zvukaři a šel jsem na recepci  za Johnem, abych případně ještě pomohl s odcházejícími českými novináři. V půl jedenácte jsem vyrazil na cestu k domovu a okolo půlnoci už jsem se tulil v posteli k teploučké Eulálii, která stejně jako celá naše rodina sledovala fotbal v televizi v marné naději, že mě třeba uslyší. Neslyšeli. Ale nevadí. Pro mě to byl životní zážitek. Tak nějak si říkám, když s překládáním začít, tak proč ne rovnou v Lize mistrů. No, a když jsem si potom vysloužil i drobnou poklonu od Jitky, která je profesionální překladatel už řadu let, málem jsem prasknul pýchou. No a druhý den mi volal Peter z agentury a přihrál mi další kšeft, takže to vypadá, že jsem to asi fakt nepodělal.

Horymírův trapný vtip týdne:

Velmi ukřičená, neatraktivní žena s hrubými rysy vchází do Tesca s dvěma dětmi za sebou, křičící na ně oplzlosti celou cestou k hlavnímu vchodu.

Vrátný u vchodu jí říká: "Dobrý den madam, vítejte v Tescu, máte nádherné dětičky. To jsou dvojčata?"

A tlustá škaredá žena přestane křičet a potáhne nosem: "Samozřejmě, že nejsou. Starší má devět a mladší sedm. Proč si myslíš, že jsou dvojčata? Copak vypadají stejně, ty idiote?“

"Absolutně ne", odpovídá jí vrátný. "Jen nemůžu uvěřit tomu, že se s vámi někdo vyspal dvakrát…“