|
 Tento týden nebyl na události nijak bohatý. V Bangladéši řádil tajfun, Eulálie kašle jako profesionální tuberák a záležitost s podvodníkem na eBayi měla dvě rozuzlení. Jedno očekávané a jedno neočekávané, o to příjemnější. Jo, a taky jsme v sobotu byli s Eulálií v Barbicanu na koncertě.
No a do toho všeho začíná v práci přituhovat, protože Vánoce už jsou fakt tady a lidi začali objednávat dárky, jak vzteklí, takže někteří z nás lítají jak motorové myši a drží průměr dostatečně vysoko na to, aby se ti hluční a agresivní mohli s manažery hádat o každý balík, tvrdit, jak jsou strašně přetížení a přitom ve čtyři odpoledne už stojí zaparkovaní před vraty do depa. A to to mají ze své oblasti solidní hodinku cesty. Jaký si to uděláš, takový to máš, že?
Euláliino nachlazení zašlo už docela daleko, takže nakonec skončila na antibiotikách a já na ní provádím pokusy s různými druhy sirupů proti kašli, abych jí aspoň trošinku ulevil. Začínám být pomalu odborník na jednotlivé účinné látky v sirupech proti kašli a jejich efekt na Euláliin organismus. Zašlo to dokonce tak daleko, že dnes ráno, když si Eulálie přečetla komentář pod jedním z minulých BonzBlogů, zeptala se: „Na Kypru je teplo, že jo? A je v Evropské unii, že jo?“ Že by další stěhování na obzoru? Bože, chraň. Eulálie, vydrž, za půl roku bude zase teplo i tady ve Wembley.
Případ nedoručeného telefonu z eBaye měl velmi očekávané rozřešení. V úterý tento týden přišly nazpět peníze, které jsem zaplatil a víceméně omluvný dopis, který však nevysvětloval, proč soudruh prodávající nereagoval dva týdny na mé maily. Druhý den na to přišla docela drzá připomínka, že po vrácení peněz, je ten samý telefon stále k dispozici, a že ho mám znovu zaplatit. To mě trošku nazdvihlo ze židle a poslal jsem tomu človíčkovi docela hodně sprostý mail. Jo a mimochodem jeho uživatelské jméno je: fairdealphones, takže když, tak opatrně s ním, jo. No a o druhé, velmi překvapivé a velmi příjemné rozřešení tohoto problému, se postaral David, dobrý duch Pohybů. Hned v pondělí mi poslal mail, že prý mu doma leží jeden nepoužívaný bezdrátový, digitální telefon se záznamníkem, a že pokud chci, tak mi ho daruje. Požádal jsem ho o parametry a velmi rád a vděčen jsem souhlasil. Takže to nakonec dopadlo úplně skvěle. Peníze jsou zpátky a telefon na cestě. Díky, Davide.
A co bylo dál? Tenhle týden fakt nic. V sobotu jsme se Eulálií celý den ulejvali, protože nám něco našeptalo, abychom víkendový nákup spáchali už v pátek, takže obvyklé sobotní dopoledne strávené mezi regály v Tescu se tentokrát nekonalo. Ušetřený čas jsme věnovali úklidu stolu s počítačem a hlavně roztřídění asi tak metr vysoké hromady papírů na tiskárně.(pěticentimetrové-nějak špatně nám ten Horymír odhaduje.) Většina z nich skončila v kulatém šanonu a ty důležité ve složkách, kam patří. A pak jsme se vyšňořili a vyrazili do Barbicanu na koncert. Eulálie pokřtila svůj nový kalhotový kostým. Je to Gianfranco Ferre, koupila ho ještě na severu v jedné charitě, dala za něj neuvěřitelné 3 libry a vypadá v něm naprosto světově. Chlapi a dokonce i pár bab se za ní několikrát otočilo. Jeli jsme autem, protože v Barbicanu se pohodlně parkuje a o víkendu se neplatí Congestion Charge a ani provoz není nijak hrozný. A když se večer v deset hodin vracíte domů, je to mnohem pohodlnější, rychlejší a bezpečnější cestování než metrem. A na co jsme to vlastně šli? No na koncert, jak už jsem jednou řekl. London Symphony Orchestra, London Symphony Chorus a Tiffin Boys´ Choir. Celé se to jmenovalo Amériques, protože ze tří dílek, která byla na programu, dvě byla od amerických autorů. Začalo to Chichester Psalms (Chichesterské žalmy) z roku 1965 od Leonarda Bernsteina. To je ten chlápek co napsal, kromě jiného, muzikál West Side Story. Chichester Psalms jsou žalmy zpívané v hebrejštině velkým smíšeným sborem za doprovodu symfonického orchestru s jedním dětským sólovým zpěvákem. Druhým dílem bylo Knoxville: Summer of 1915, Opus 24 z roku 1947 od Samuela Barbera. Celkem nic moc, hodně komorní záležitost se sólovým sopránem. Samuel Barber je představitel moderny, která mě moc neoslovuje. Akorát jeho Adagio for Strings se mi hodně líbí. Slyšeli jste ho třeba ve filmu Platoon (Četa), kdy doprovází velmi smutnou scénu, kdy Vietcong zastřelí seržanta Grodina v podání Willema Dafoe. Více, včetně krátké ukázky z Adagia for Strings najdete tady. No, a pak byla přestávka a po ní přišlo to, kvůli čemu jsme tam všichni byli. Carmina Burana. Celá, s plnou parádou. Carmina, co? Ptají se asi někteří z vás. Nebudete tomu věřit, ale určitě ji znáte, i když název vám nic neříká. Pokud si pamatujete starou reklamu na Old Spice, krásný film Excalibur nebo jste viděli alespoň jeden díl X Factoru, tak Carminu znáte, tedy tu její nejslavnější část, O Fortuna. Napsal ji v roce 1936 německý skladatel Carl Orff, a je to bomba. Poprvé jsem měl možnost slyšet naživo celou Carminu Buranu a je to opravdu něco. Hromové sbory, dunění tympánů, ale i něžné tiché tóny flétny. Opře se to do vás, že vám z toho vstávají vlasy na zátylku. A když jsem v jedné pasáži na vlastní uši slyšel, jak dokonalý souzvuk může vytvořit tiše švitořící příčná flétna a lehce hřmící kotle tympánů, chtělo se mi vstát a řvát Bravo. Carmina Burana je absolutní špička a dokud to neuslyšíte sami, nebudete věřit. Ostatně, když se podíváte na www.barbican.org.uk, zjistíte, že LSO má na programu spoustu zajímavých kousků. A není to drahé. Dva lístky na balkon za 13 liber dohromady včetně booking fee, 5 liber za parkování a 5 liber za kapučíno, kávu a láhev vody.
Horymírův trapný vtip týdne
Pití alkoholu zabíjí neurony.
Neurony, které alkohol zabije, jsou ty nejslabší.
Když pozabíjí ty slabé, zůstanou jen ty, které jsou silné a inteligentní.
ZÁVĚR: ČÍM VÍC PIJU, TÍM JSEM INTELIGENTNĚJŠÍ
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymírův BonzBlog
Related Items:
|
Articles-News 
Subscribe to this comment's feed
