|
FRONTPAGE_NO_TRANSLATION_AVAILABLE
 Martin Sulc napsal jiz pate pokracovani sveho pribehu ve kterem popisuje zazitky a zkusenosti po prijezdu do Anglie. Jestli jeste neznate jeho pribeh, tak si nejdrive prectete predchazejici kapitoly (v sekci Vaše příběhy z Anglie)...
Bezmyslenkovite sleduju blikajici kurzor jak zacit prvni vetu a hle. Pouhym popsanim sveho neuspechu se odrazim ode dna a muzu zacit. :-)
Tak tedy v one bezvychodne situaci jsme se snazili vymyslet neco, cim bychom se zachranili a mohli bychom zustat. Po nekolika dalsich telefonatech nam agentura prislibila pomoc. Ona pomoc spocivala v tom, ze by se nam snazili najit novou rodinu v Anglii, ktere by zatajili maly fakt, ze uz se v Anglii nachazime. Zdalo se mi to logicky, jednoduchy a prakticky. Ono reseni vsak bylo mnohem slozitejsi. Zadna rodina nebyla k dispozici a nas tlacil cas.
Zkouseli jsme internet a taky jsme obdrzeli papiry od agentury na novou rodinu v Londyne. Ale byl v tom dalsi zadrhel, jak sami dobre predpokladate, a to ten, ze rodina kvuli pojistne smlouve nezbytne pozadovala chlapce nad 25 let. Sach mat. Mne bylo 24 let.
Blizil se posledni tyden. Tyden, do ktereho jsme si urcili, ze si musime najit nove misto a dalsich par tydnu jsme meli v zasobe, abychom si mohli koupit letenky atd. Tento tyden vyprsel a my jsme se uz smirili s myslenkou navratu domu. Nase rodiny stale doufaly, ze se to nejakym zpusobem vyresi, ale my jsme uz vedeli, ze je konec a vracime se.
V tomto smutnem tydnu nas pozvala nase nova kolegyne – kucharka – Jane na vylet po okoli. Souhlasili jsme a tesili se, ze prijdeme na jine myslenky.
Vylet zapocal v krasne vesnicce pobliz s nazvem Castle Combe, ktera se pysni nadhernou staroanglickou casti (lide si ani nemohou dat anteny na strechy, aby nehyzdily vzhled okoli), kde se treba natacel film Stardust, ktery momentalne bezi v kinech. Prochazka byla prijemna. Podzimni slunce krasne hralo a po dlouhe dobe jsme se na chvili citili zase fajn.
A pak to prislo. Zacal jsem si rikat, ze Jane muzeme verit a zacal jsem ji vypravet nas pribeh od zacatku. Jedine co jsem pro jistotu zatajil bylo vedeni o referencich, ktere dostala ceska agentura. Reakce byly smisene, ale vicemene byly vahy spravedlnosti smerovany na nasi stranu.
Po teto prochazce nas Jane vzala na drink do pubu. Vypravela nam, ze pub vlastni jeji kamarad z detstvi jmenem Mark. Koupili jsme si drink a po chvili nas vedla za nim, aby nam jej predstavila. Po kratke zdvorile konverzaci se nas Mark zeptal na fungovani au-pair programu. Odvypraveli jsme mu vse, co jsme vedeli a odesli jsme ke stolku.
Sedli jsme si a ja jsem se zeptal Jane, jestli Mark hleda nekoho do prace. A pokud ano, jestli jednoho nebo dva lidi. Odpovedela mi, at se jdu zeptat jeho. V ten moment jsem vedel, ze pokud neco nereknu, pak se neco stane. Znate ten pocit, kdy se ve vas zvedne takova ta pomyslna „vlna“ vseho citeni a vy musite zasahnout a ovlivnit chod sveho dalsiho byti? Ten moment rozhodl a ja jsem jen rekl Jane: „The moment of true is coming!“ a rekl jsem Jane vse o referencich, o umyslu zustat v Anglii a najit si praci. Jane vstala, rekla nam, at pockame chvili a vse vylici Markovi. Odesla. Ztraceny klic se nasel a my jsme opet dostali novou nadeji. Po jejim odchodu vypukla mezi mnou a Radu horliva debata o tom, co jsem prave udelal, a ze to byla jedina moznost jak celou situaci vyresit, o moznych nasledcich a dopadech, ktere to mozna prinese.
Cekani bylo nekonecne, ale dockali jsme se a Jane pro nas po chvili prisla. Sli jsme s ni nekam daleko od baru clenitou resturaci k mistu, kde cekal Mark a zeptal se nas kolik hodin tydne pracujeme. No, popravde jsem se moc nemel k tomu, abych rikal cizimu cloveku o nasi financni sitauci. Asi poznal, ze se k tomu moc nemam a tak mne jeste jednou pobidnul. Prznavam, ze to byl z jeho stranu dobrej tah. Zjistil kolik dostavame, aby nas nahodou nejak nepreplatil, ale jeho nasledna nabidka tydenniho platu byla pro nas nadmiru dostacujici. Bylo nam nabidnuto vice volna a k tomu byt nad restauraci se vsim komfortem.
Pripadali jsme si jako v pohadce. Rikali jsme si: “Ze by dobro nakonec opravdu zvitezilo?”.
Bylo dohodnuto, ze si zavolame za 2 dny a definitivne si rekneme ANO ci NE.
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše príbehy z Anglicka
Related Items:
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
