Venku je hnusně jak v zimě v Londýně, topení už nám po dvou týdnech středověku zase funguje, Eulálie ještě nepeče cukroví a v práci jsem měl tento týden jeden celkem nepříjemný konflikt s jedním kolegou. Takže kde začít?

U topení. Jak možná víte, před dvěma týdny se náš kotel, který se stará o teplou vodu na mytí nádobí a o teplé radiátory rozhodl, že umře. Amina se k tomu postavila svým typickým způsobem. Týden se před námi schovávala a druhý týden nás krmila pohádkami. Protože na sprchování jsme teplou vodu měli a dva elektrické přímotopy dokázaly udržet teplotu v domě na rozumné výši, moc jsme se nevzrušovali a měli s Aminou trpělivost. Akorát jsme se s Eulálií sázeli, jak dlouhou tahle záležitost bude trvat, než se dobere nějakého řešení. Mezitím jsme se bavili panoptikem Patů a Matů, které Amina do našeho domu vodila, ve snaze vyřešit problém s kotlem co nejlevněji. Když jednoho večera dorazil zarostlý Pákistánec v roztrhaných teplákách a se soplem u nosu (fakt nekecám), který neměl ani nářadí, a po deseti minutách prohlásil, že je to špatně nastaveným časovačem, musel jsem se zuby nehty držet, abych neřval smíchy. Tehdy Amina pochopila, že jí nezbyde nic jiného, než opravdu zavolat profesionály, kteří nebudou levní, ale zase budou schopní něco s tím kotlem udělat. A tak ve středu večer přijel technik, kouknul na kotel, prohlásil, že je vadná deska kontrolního panelu a že zítra, tj. ve čtvrtek přiveze novou a zprovozní to. Ve čtvrtek večer si to přihasil s novou deskou, namontoval ji a kotel funguje. Snadno a rychle. Amina vypsala šek na 173 liber a já jsem mohl spokojeně konstatovat, že jsem si až teprve dneska uvědomil, jak uklidňující může být tlumené hučení fungujícího kotle. Měl jsem na jazyku otázku pro Aminu, proč tohoto opraváře nezavolala už před dvěma týdny. Ale protože jsem srab, tak jsem se nezeptal. Místo toho, jsme se s Eulálií dozvěděli, že v pátek měla Amina narozeniny, tak jsme jí v Tescu koupili nádhernou (a úžasně levnou) ponsetii (vánoční hvězdu) a dali jsme jí ji k narozeninám se slovy, že je to symbol Vánoc. Má ji postavenou na čestném místě v kuchyni. Symbol Vánoc v domácnosti oddané muslimky by se dal považovat téměř za ideologickou diverzi a má perverzní duše by si spokojeně mnula ruce nad mou ďábelskou vychytralostí. Všechno to zkazila Amina, když prohlásila, že Vánoce slaví. Pečeným krocanem. Ach jo, to vůbec není spravedlivý. Teď abych začal slavit ramadán. No ani náhodou. Jíst a pít jenom v noci. Nad dveřmi do našeho domku máme arabský nápis, který je muslimskou obdobou rčení „Kde Bůh hospodaří, tam se dobře daří.“ No a na dveřích visí adventní věnec, který vlastnoručně upletla Eulálie z toho, co zahrada dala. Zatím ani jedno ani druhé neupadlo ani do toho neuhodil blesk a ani to neshořelo posvátným plamenem. Což nese uklidňující poselství, že Bůh i Alláh to mají mezi sebou srovnané a jsou v pohodě.

A jak to bylo s tím konfliktem v práci? Mám kolegu. Jmenuje se Slaven a je to Srb. Je to takový ten sebevědomý týpek, který si myslí, že nad něj není, a že je největší mistr světa s úžasným smyslem pro humor. Na druhou stranu je to velmi kvalitní řidič a je na něj spoleh. I když okolo toho hodně držkuje, vždycky odjede s tím, co má naloženo, a můžete se na něj spolehnout, že doručí všechno včas a bez problémů. Typický jin a jang. V dokonalé rovnováze. Takže tenhle Slaven na mě, když jsem skončil s manažerským tréninkem, sundal kravatu a zase usedl za volant svého iveca, začal pokřikovat: „Hey, manager. How are you.“ Dva týdny jsem ho v tom nechal a doufal jsem, že ho to přejde. Třetí týden jsem ho požádal, ať toho nechá, že mi to není příjemné a nepřeji si, aby na mě takto pokřikoval. Čtvrtý týden pokřikování mě donutil k tomu, abych ho znovu požádal, ať toho nechá a zároveň jsem mu vysvětlil, proč mi to není příjemné. Pátý týden pokřikování jsem se vztekl a milého Slavena jsem upozornil, že jeho chování je typický harassment (obtěžování), a že pokud toho nenechá, budu si na něj oficiálně stěžovat. To u něj vyvolalo velmi pobavenou reakci a večer, když jsme se potkali v depu, mě přivítal svým stupidním: „Hey, manager.“ Druhý den ráno, jsem odchytil Johna našeho společného managera a o celou záležitost jsem se s ním podělil, zároveň jsem mu oznámil, že mám v úmyslu celou záležitost proměnit v oficiální stížnost. To je totiž tak. V Royal Mail se před lety stal jeden takový celkem tragický případ. Mladý kluk s tělesnou vadou a z národností menšiny byl v jedné pobočce Royal Mail vystaven podobnému harassmentu po celkem dlouhou dobu. Jednoho dne už to nevydržel a spáchal sebevraždu. Výsledkem bylo nejhorší personální zemětřesení v dějinách Royal Mail, několik trestů odnětí svobody a hlavně vznik nového oddělení, které nemilosrdně potírá jakékoli známky zastrašování nebo obtěžování na půdě Royal Mail Group. V podstatě je jenom jedno jediné řešení prokázaného případu zastrašování nebo obtěžování (bullying and harassment) – okamžité rozvázání pracovního poměru a trestní oznámení (v případě opravdu závažného případu). John si je tohoto velmi dobře vědom, ostatně seděli jsme spolu v jedné učebně, když nám o tom v Rugby vykládali. Požádal mě, abych ještě vydržel, že se Slavenem promluví. V pátek mi potom řekl, že s ním mluvil a varoval ho. Uvidíme, ještě jsem ho od té doby nepotkal a doufám, že má v hlavě mozek a že dostal rozum. Pokud ne a já opět uslyším to jeho: „Hey, manager.“, bude mít hoch smůlu. A proč o tom všem vlastně píšu? Protože určitě nejsem jediný, komu se něco podobného přihodilo a i mezi vámi čtenáři se najde někdo, kdo má podobnou zkušenost. Nejhorší, co můžete udělat je, tiše to všechno trpět. Někteří lidé opravdu jsou bezcitná a xenofobní individua, ale naštěstí v této zemi platí v tomto směru docela velmi striktní pravidla a jediné, co musíte udělat, je ozvat se. A když máte pocit, že oznámit to vše přímému nadřízenému nepomůže, obejděte ho. Jděte za nejvyšším, zkuste odbory. Nebo se svěřte někomu, komu opravdu věříte. Podobně jsem válčil s Velkým Chrisem na severu ve Stoke. Byl to můj přímý nadřízený, byl na mě zasedlý a záměrně mi škodil. Zabrzdil, až když jsem si stěžoval u regionálního manažera, kterého jsem potkal na školení. Tohle velké zvíře donutilo toho malého Napoleona zařadit zpátečku a všechno to vyřešil můj odchod zpátky do Londýna. Jenže kdybych si to tenkrát nechal všechno líbit, nakonec by mě donutil z Parcelforce odejít, a to by byla z mojí strany docela velká blbost. Takže stručně a jasně: to že máte v angličtině přízvuk nebo nemluvíte úplně plynně, to že vypadáte nebo se oblíkáte jinak než ostatní, nebo prostě proto, že vy jste vy, neznamená, že vám kvůli tomu někdo může kakat na hlavu. Ani náhodou. Jenže pokud se nebudete bránit a necháte si to líbit, je to zase jenom váš problém. Tak hlavu vzhůru jsou Vánoce. Teda budou, brzy.

Mimochodem, už jste napsali Ježíškovi? Já jo:

Milý Ježíšku,

K Vánocům bych si přál, aby byla Eulálie zdravá, aby byl na světě mír a akušroubovák (ten levnej, z Tesca, fakt, moc bych ho chtěl.)

Díky moc, Ježíšku

Užívejte adventu, milí čtenáři, a vyhýbejte se blbcům a chorobám.

Horymírův trapný vtip týdne
Jednotka ruských vojáků letí do Čečenska a velitel motivuje vojáky:"
Chlapi, za každou čečenskou hlavu dostanete láhev vodky!"
Letadlo přistane, rozrazí se dveře, vojáci se rozprchnou. Za několik minut se vrací a každý táhne několik hlav. Velitel je celý bledý a zpocený:
"Sakra hoši, to bylo jen mezipřistání v Kyjevě!!!“