Jak to bylo s tou party na půdě Tottenham Hotspur? Může za to Peter. Ten Peter, který je zodpovědný za to, že jsem mohl vidět na vlastní oči slávistický masakr na stadiónu Arsenalu a ještě jsem si díky tomu vydělat nějakou tu penny. Peter je majitel překladatelské agentury, kterému se povedlo podepsat několik lukrativních kontaktů s UEFA a celkem silnou skupinou britských fotbalových klubů na exkluzivitu v oblasti poskytování překladatelských a tlumočnických služeb. Ve fotbalu se točí obrovské množství peněz a drobky, které z tohoto koláče padají do Peterovy kapsy, z něj činí poměrně dobře situovaného člověka. Tenhle Peter na mě úplnou náhodou narazil, když potřeboval narychlo tlumočníka pro Arsenal. Zjistil, že se mnou pravděpodobně neudělal chybu, a od té doby jsem pro něj dělal na pár dalších drobnostech. Jsem poměrně líný člověk, takže když něco dělám, chci to mít co nejrychleji za sebou. To znamená, že spoustu věcí zvládám rychleji, než průměr a kupodivu i množství chyb, které celkem pochopitelně udělám, se drží na podprůměrné hranici. A tak se stalo, že ve středu, tento týden, mi zavolal Peter, že má jednu velkou zakázku, je toho tak na dva dny práce. Celkem 63 minut čistého času, 5 interview s českými reprezentanty a trenérem Brücknerem. Překlad napasovaný na timecode s maximálně 15 vteřinovými segmenty. Co to znamená? Prostě a jednoduše: neskutečná piplačka. Nijak náročná na samotné překládání, ale spíše náročná na pozornost a počítání číslíček. Měl jsem na to mít dva dny, ale nakonec kvůli technickým problémům s FTP serverem, odkud jsem si měl stáhnout zdrojová videa, jsem se mohl do práce pustit až ve čtvrtek večer. No, a hotové to muselo být v pátek ráno. A tak jsem sedl k počítači, vyhrnul si rukávy a dal se do práce. Za statečné podpory Eulálie, která odmítla jít spát a raději klimbala vedle mě na gauči, aby mi mohla být nablízku jako morální podpora. Jel jsem jak motorová myš a přiznám se, byla to fuška. Zatím nejnáročnější překlad v mé krátké překladatelské kariéře. Šlo to strašně pomalu a chvílemi jsem měl pocit, že to snad ani neubývá. Skončil jsem v půl třetí ráno. Devět hodin nonstop. Byl jsem vyždímaný, jak kosmonaut v centrifuze. Jenže to bylo hotové a já mohl všech pět překladů vítězoslavně zamailovat Peterovi, který mi v průběhu noci posílal esemesky, jestli ty překlady zvládnu, a abych mu dal včas vědět, jestli má shánět nějakou výpomoc. Zvládnul jsem to a pravděpodobně jsem si zadělal na celkem lukrativní budoucnost. Pravděpodobně. Znáte to. Ostatně v pátek večer to mělo ještě příjemnou dohru.

A jak to bylo s tou party? Jednalo se o vánoční party Peterovy agentury, na kterou byli pozvaní jednak Peterovy spolupracovníci, dále pak zástupci fotbalových klubů a také, prý, nějací lidé z televize. Mělo to začít v sedm, právě na půdě fotbalového klubu Tottenham Hotspur. A tak jsme se s Eulálií vyšňořili a vyrazili do Tottenhamu. Protože se nám nechtělo mačkat se v metru v pátečně-večerní špičce, jeli jsme taxíkem. Chudák taxikář neměl nejmenší tušení, kde je v Tottenhamu fotbalový stadión. Být to ten starý já, asi bych na něj řval jak pominutý, ale od jisté doby jsem k londýnským taxikářům velmi tolerantní, protože jsem si kdysi dávno na vlastní kůži vyzkoušel, že jejich práce opravdu není procházka růžovou zahradou. Když jsme vyrazili od domu a začali poskakovat po ucpané A406 směr severovýchodní Londýn, pořád se chudák snažil do satelitní navigace nacpat ulici White Hart Lane, poblíž ní se stadión nachází. Moc mu to nešlo, protože pořád musel oči držet na silnici a na autě před ním. Po chvíli se mi ho zželelo a řekl jsem mu, ať zastaví na nejbližší benzince, že si stejně potřebuji z bankomatu vybrat nějaké peníze, a on si bude moci v klidu v navigaci naplánovat cestu. Úleva, kterou se pracně snažil zamaskovat, mě rozesmála. Začal se omlouvat, takže jsem ho zarazil a vysvětlil mu, že mluví s bývalým taxikářem a že není za co se omlouvat. Na Tottenham jsme dorazili překvapivě brzo a na party jsme byli jedni z prvních hostů. Cestou v autě se mě Eulálie zeptala, jestli už jsem si nějak představil, jak asi Peter vypadá. Podle hlasu jsem ho tipoval na menšího štíhlého elegána. Jasnovidka Eulálie prohlásila, že Peter bude malý, tlustý a tak trochu poděs. Nevím, jak to dělá, ale měla naprostou pravdu. Když jsme vešli do sálu, zamířili jsme rovnou k šatně, kde jsem Eulálii pomohl z kabátu, a pak jsme se pokusili vmísit do zatím neexistujícího davu. Okamžitě k nám zamířila menší, obtloustlá postava s širokým úsměvem na tváři, který jednak prozrazoval, že ten člověk nemá nejmenší tušení, kdo jsme, a také, že Eulálie měla opět naprostou pravdu. Byl to Peter. Představil jsem sebe a Eulálii, přišlo mohutné potřásání rukama a Peterovo přiznání, že si mě představoval úplně jinak. Neměl jsem odvahu mu říct, že i já jsem čekal štíhlého elegána. Peter se okamžitě začal rozplývat nad mou včerejší prací. Prohlásil, že ještě nikdy ve své kariéře nepotkal nikoho, kdo by dokázal přeložit více jak šedesát minut čistého záznamu během jednoho večera. Ujistil jsem ho, že pro mě je to hračka. Avšak mé kruhy pod očima po celých závratných dvou hodinách spánku, které jsem stačil urvat, mě usvědčovaly ze lži. Každopádně jsme si s Peterem padli do oka a vypadá to, že to bude klapat. No, v průběhu večera jsem se dozvěděl, že Peterova firma je mnohem, mnohem větší, než jsem si z počátku myslel. A jaká byla party? Velmi příjemná. Nic hogofogo, spíš taková rodinná záležitost. Přišli jsme s Eulálií hladoví, protože jsme si řekli, že se najíme tam. Trochu se nám to vymstilo, protože s jídlem se čekalo, až dorazí VIP, a do té doby se servírovalo pouze šampaňské. Kupodivu velmi dobré, ale přeci jenom na lačný žaludek velmi nebezpečné. Řeknu to na rovinu. Nalámali jsme se. (Ale nebojte, věděli jsme o tom jenom my). Poznámka Eulálie. Teda Eulálie se nalámala, já se jenom trošku líznul. Jídlo bylo vynikající, a když uplně na konci začali podávat profiterole s belgickou čokoládou a čerstvými borůvkami, malinami a jahodami, myslel jsem, že jsem umřel a přišel do nebe. Strávili jsme s Eulálií příjemný večer v sympatické společnosti, a když si uvědomím, že to byla naše první veřejná opilost po téměř čtyřech letech, tak to stálo za to. A co ty VIP? Nakonec dorazili. Nějací fotbalisté z Fulhamu a QPR. Neznal jsem ani jednoho, ale to ještě nic neznamená, protože já o anglickém fotbalu vím asi tolik, co o sexuálním životě mořských koníků. Jediný, kdo nás zaujal, byla jedna WAG patřící k nějakému fotbalistovi z Fulhamu. Přišla načančaná v červené róbě s holými zády a byla jí, chudince, strašná zima. Taková typická barbína pro chlapa bez fantazie. Bylo to moc príma, a když jsme se kolem půlnoci vraceli metrem domů, tulili jsme se k sobě s Eulálií, jak dvě šťastné želvy.