Události okolo nás frčely rychlostí blesku a zvraty v dění nám někdy až braly dech. Všechna média jsou vždycky na konci roku plná kaleidoskopických ročenek vypichujících důležité události uplynulého roku. No a vzhledem k tomu, že tento týden se kromě Vánoc, manažerského chaosu v depu a dvou nádherných koncertů v Barbicanu, které stejně nikoho kromě nás nezajímají, nepřihodilo vůbec nic, rozhodl jsem dnešní BonzBlog věnovat právě takovéto ročence. Podíváme se na každý měsíc uplynulého roku a zkusíme asi společně vzpomenout, co se nám tehdy přihodilo. Ano, je to egocentrické, ale takové už blogy bývají.

Leden

Zahajujeme nový rok s optimistickým výhledem na výhody života na venkově. Budoucnost má zářivé barvy a vedeme spokojený, optimismem naplněný život obklopeni velkou rodinou. Eulálie získává svůj první džob v mateřské škole od našeho přistěhování se do Velké Británie. Jedeme na návštěvu Londýna a já na London City University skládám zkoušky na získání oficiálního překladatelského diplomu. Inspirován zážitky z kolabující londýnské dopravy velmi hlasitě si libuji ve chvále našeho venkovského života.

Únor

Úspěšně jsem dopsal 52. kapitolu Horymírových příběhů a pustil jsem se do nového projektu nazvaného BonzBlog. Eulálie se úspěšně zabydluje v mateřské škole ve Whaley Bridge a já v práci ve stokeském depu sám sebe víceméně neúspěšně přesvědčuji, že to není zas tak hrozné, jak to vypadá. Kupuji si zbrusu novou Playstation 2, i přesto že nemám absolutně čas si s ní hrát. Na konci února se v depu na nástěnce objevuje oznámení o výběrovém řízení na jedno místo v manažerském kurzu Royal Mail Group nazvaném LAYGO (Learn As You Go). Po krátké poradě s Eulálií se přihlašuji a výběrové řízení k nemalé nelibosti Velkého Chrise (mého přímého stokeského nadřízeného) vyhrávám.

Březen

Do Londýna přijíždí Euláliina vnučka Aurélie s manželem Felixem. Rozhodnuti udělat díru do světa. Díky našim drobným radám, pomoci Elsy a Edmunda a především díky jejich vlastní píli, se stávají nejrychleji uchytivšími se jedinci, které známe. V polovině měsíce se společně s vnoučaty vydáváme na krátkou návštěvu jižní Francie. Pro nás s Eulálií jsou to první volné dny od roku 2004 strávené někde jinde, než v Anglii nebo v České republice. Na konci měsíce odjíždím do Rugby na první z celkem šesti týdnů manažerského školení. V Rugby se potkávám s Johnem, který byl povýšen do role manažera těsně před mým odchodem do Stoke, a velmi krátkou dobu byl v Londýně i mým nadřízeným. Školení se ukazuje jako nejzajímavější série prezentací a cvičení, kterými jsem doposud prošel.

Duben

Celý měsíc je ve znamení zajímavých týdnů strávených v učebnách Coton House v Rugby a příšerně nudných „výzkumných“ týdnů ve stokeském depu. Eulálie vytrvale září ve své nové práci a zároveň běhá po doktorech, protože krevní testy neustále ukazují, že s jejími játry je cosi v nepořádku. Konečně po více než roce krevních testů a nejrůznějších ultrazvuků, které nikam nevedly, se dostává do rukou Dr. Dase v nemocnici ve Stepping Hill, který se do její diagnózy pustí poctivě a doopravdy.

Květen

Eulálie se v nemocnici podrobuje zákroku nazvanému biopsie jater, kdy je jí speciální jehlou odebrán vzorek jaterní tkáně. Dr. Das tvrdí, že je to jediný způsob, jak určit, co vlastně Eulálii je. Na mou přímou otázku, jestli se jedná o rakovinu, odpovídá, že si nemyslí, že je to rakovina, ale právě biopsie bude schopna tuto variantu stoprocentně vyloučit. Konflikt mezi mnou a Velkým Chrisem přerůstá v otevřenou válku, která mě dokonce donutí si na Velkého Chrise stěžovat u regionálního manažera, s nímž jsem se seznámil právě v Rugby. Velký Chris dává na malou chvilku pokoj, aby se ve velmi krátké době jeho chování změnilo v čisté zastrašování a šikanu. Manažerské školení je zakončeno závěrečnou prezentací v ústředí Parcelforce v Milton Keynes tváří v tvář manažerským špičkám firmy. Jedná se o desetiminutové vystoupení doprovázené powerpointovou prezentací. Miluji prezentace a díky svému sebevědomému a humorně laděnému vystoupení na sebe strhávám pozornost několika velmi důležitých lidí ve firmě. Ruth Hinton, ředitelka mého bývalého londýnského depa, mi nabízí možnost vrátit se zpátky do Londýna. Nabídku okamžitě přijímám. Z Institutu lingvistů přichází dopis, že jsem úspěšně složil překladatelské zkoušky. Žádám o přijetí za člena Institutu lingvistů. Jak je mé povaze vlastní, troufale přeskakuji základní členství a na základě své předchozí doložitelné praxe směle žádám o druhý, vyšší stupeň členství.

Červen

Datum mého nástupu do práce zpátky v Londýně je z mnoha důvodů stanoveno na 28. července. Velký Chris volí vůči mé osobě taktiku, která mou trpělivost posouvá na nejzazší hranice tolerance. Celé rodině oznamujeme, že naše krátká severní epizoda končí a stěhujeme se zpátky do Londýna. Eulálie je trochu smutná z toho, že opouští dobrou práci, ale mnohem více je jí líto ztráty idylického života na venkově a nádherné přírody, kterou jsme byli obklopeni. Já jsem šťastný jako blecha, že se vracím zpátky do civilizace.

Červenec

Jedeme na krásné dlouhé dva týdny na Jamajku. Dovolená, na kterou jsme tak dlouho čekali, a která je znamením toho, že život už zase konečně začíná být i o něčem jiném, než o práci. Je to nádherná dovolená a balzám na unavené duše. Užíváme si každou minutu a zároveň i trošku pracujeme na korekturách Horymírových příběhů, protože jsem konečně podlehl Euláliinu naléhání a svolil s tím, že se pokusím najít vydavatele pro knižní podobu této kroniky. Druhá polovina měsíce je ve znamení hledání bytu v Londýně. Kritéria jsou pouze dvě: maximální možná blízkost actonskému depu Parcelforce a rozumná cena. Toto hledání je zdrojem několika konfliktů mezi mnou a Eulálií. Důvodem je moje tvrdohlavost, se kterou odmítám hledat v některých lokalitách blízko depu. Naštěstí Eulálie opět vítězí a díky její prozíravosti nacházím jeden domeček ve Wembley, který nás uchvátí na první pohled. Poslední víkend v červenci proběhne první fáze stěhování.

Srpen

Eulálie tráví hodiny a hodiny úklidem našeho nového domova, protože je opravdu velmi zanedbaný. Vyslouží si tak obdiv a respekt naší nové landlady, která nás brzy začne považovat za svou rodinu. Návrat do londýnského depa je jako návrat domů. Staří známí, usměvavé tváře. Pohoda a klid. Dozvídám se, že John mi dokonce podržel mojí routu v Kew a zároveň se dozvídám, že budu trénován jako rezervní manažer, abych mohl zastupovat Johna v době jeho nepřítomnosti. Institut lingvistů mě přijímá za plnohodnotného člena, čímž mi umožňují přeskočit první, základní stupeň členství.

Září

Eulálie se dozvídá výsledky biopsie jater. Trpí poměrně vzácnou chorobou, která má tak dlouhý název, že ho tady nebudu ani uvádět. Důležité je to, že se nejedná o onemocnění kritické a doktor Das Eulálii slíbil, že se s tímto onemocněním klidně může dožít sta let. Jediný problém nyní představuje naše odstěhování zpět do Londýna, kde budeme muset najít nového lékaře, aby pokračoval v Euláliině léčení.

Říjen

Odjíždíme na dva týdny na dovolenou do Čech. Neskutečně nabitý program tuto dovolenou mění v maratón zařizovaná a vyřizování. Eulálie stráví většinu dovolené u zubaře, kdy si nechává vyměnit pomalu polovinu dutiny ústní, a já kopíruji a rozesílám horymírský rukopis na deset největších nakladatelství. Mezitím stihneme strávit pár dnů v Jeseníku u Euláliiny rodiny, a pak už zase frčíme zpátky do Londýna. V práci začíná můj manažerský trénink, který vyvrcholí tím, že mám možnost si vyzkoušet, jaká je práce manažera v první linii v operační složce. Eulálie nastupuje do práce v mateřské škole, kterou má asi deset minut chůze od našeho domečku. Já se seznamuji s člověkem jménem Peter Clark, který mi nabídne můj první opravdový překladatelský kšeft: tlumočení tiskové konference fotbalového klubu Arsenal.

Listopad

Eulálie ukazuje ve své nové práci, že sebou nenechá ani orat ani vláčet a vysluhuje si za to doposud nejvyšší mzdu, která kdy byla na její pozici v této mateřské škole vyplácena. Já mám za sebou manažerskou premiéru a jsem upřímně rád, že jsem zpátky za volantem ve svém milovaném Kew. Začínám pochybovat, jestli o manažerskou práci v první linii operací opravdu stojím. Závěr po několika týdnech však zní, že zatím ano. Listopad je také ve znamení několika zajímavých překladatelských zakázek.

Prosinec

Synonymem prosince se stává vyčerpání a únava z práce a několik probdělých nocí strávených nad překlady. Začínám velmi seriózně uvažovat o tom, že nadobro skončím s BonzBlogem, protože psaní tohoto deníku pro mě najednou ztratilo svůj půvab a přestalo mě bavit. Nakonec od tohoto rozhodnutí upouštím, protože zjišťuji, že BonzBlog má své čtenáře, kteří by mi velmi chyběli, a pro které mě baví tenhle deník psát. BonzBlog přežil svou první klinickou smrt. Společně s Eulálií slavíme své čtvrté Vánoce v Anglii. Velmi komorně a velmi soukromě. Začínáme připravovat plán na rok 2008 a už teď vypadá velmi rušně a zajímavě. Stručně a jasně: vypadá to, že i v roce 2008 bude o čem psát.

P.S.: Zatím žádné nakladatelství, které obdrželo horymírský rukopis, neřeklo ano. Mám dva odmítavé dopisy a jeden rukopis vrácený jako nevyzvednutá pošta. (Dočkej času, jako husa klasu, poznámka Eulálie.)

Takže tak. Milí čtenáři. Hodně síly do nového roku 2008. Ať vás dobrá nálada a smysl pro humor provází na každém vašem kroku. Plnou náruč optimismu, minimum blbců a kopec úspěchů, hodně zdraví, špetku lásky a co nejmíň problémů. To všechno vám přejeme my dva s Eulálií.