Máme pomalu už polovinu ledna za sebou a začínáme se usazovat do rutiny nového roku. Kromě záplav v některých oblastech Velké Británie a poněkud zmateného týdne u mě v práci se v podstatě nic nedělo. Eulálii bolí zuby a já jsem pořád utahaný jako kotě. Tak a teď z toho zkuste uhňácat článek který dokáže docílit minimální čtenosti ve výši alespoň 300 hitů během prvního týdne. No, jen si to zkuste. Žádná sranda, ani omylem. Ale dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Mám dvě možnosti: vyvolat kontroverzi nějakým zásadním prohlášením anebo se zas s někým otevřeně pohádat. No, anebo do tohodle úvodního odstavce napsat něco krvavého, sexuálního, či jinak chytlavého. Už jsem si to párkrát vyzkoušel a fakt to funguje. Zajímavé. Dneska pro změnu zkusíme do úvodního odstavce nenapsat nic. Hurá, a máme první odstavec za sebou. Ten je vždycky nejtěžší.

Jak to bylo s tím chaosem v práci? Přes Vánoce, Silvestra a až celý minulý týden (ten první opravdový, celý pracovní) jsem předstíral, že jsem manažer a zastupoval Johna, který si užíval ve Švýcarsku na lyžovačce se svou přítelkyní. Nevím, jestli jsem se o tom zmínil, pravděpodobně ano, naše depo je momentálně už skoro měsíc bez nejvyššího vedení, protože generální a operační ředitel byli v polovině prosince suspendováni kvůli nějakému průšvihu, jehož kořeny se mi pořád ještě nepovedlo úplně odhalit, protože vše se drží dost hodně pod pokličkou a kolegové manažeři se o tom odmítají bavit, a když už promluví, mluví hodně zevrubně a v podstatě se nedozvím vůbec nic. Každopádně z této situace vyplývá, že naše depo silně postrádá pevnou a zároveň laskavou ruku Garyho, našeho operačního ředitele. Gary je sympaťák a hodně mi pomohl s mým návratem zpět do Londýna a nejsem zdaleka jediný, kdo ho v depu postrádá. Všichni doufáme, že se všechno vyřeší pozitivně a Garyho jamajský temperament opět osvěží nyní poněkud nudné KPI (key performance indicators, díky, díky, díky milí čtenáři) mítinky. No, a kromě pochmurné atmosféry v depu, absence vedení způsobuje také poměrně velkou míru chaosu, která momentálně panuje a tvrdou rukou vládla zejména ve vánočním období. Vánoční svátky mají být tradičně ve znamení klidu, pohody a nízkého provozu. Jenže díky chaotickým rozhodnutím a tendencím dělat si, co se každému líbí, když v depu není vedení, se u mě osobně ukázalo jako nestresovanější dva týdny v posledních čtyřech letech. Zážitky byly tak odporné, že mě dokonce přinutily položit si otázku, na kterou jsem si ještě pořádně neodpověděl. Ta otázka zní: opravdu chci dělat tuhle práci? Když jsem minulý pátek seděl na posledním KPI mítinku, už jsem se jenom tiše modlil, ať tohle peklo skončí a já můžu být zpátky za volantem svého červeného Iveca v úzkých uličkách malebného Kew. Jenže všechno mělo být úplně jinak. Tak jinak, že mohu zodpovědně prohlásit, že tak, s prominutím, nasraný na Parcelforce, jako jsem byl tento týden, jsem ještě nikdy nebyl.

Během onoho inkriminovaného KPI mítinku se narazilo na téma symbolů (těch elektronických pípátek, kterými skenujeme při doručení balíky), nabíječek pro symboly a bezpečnostních kroužků ke klíčům od dodávek. Z diskuse vyplynulo, že se v posledním období investovalo hromadu peněz do nového vybavení, ale náhodné kontroly ukazují, že toto vybavení stále chybí, i přesto, že papírově by ho měl být přebytek. Kritická situace žádající radikální řešení v podobě hloubkové analýzy, kam se tenhle matroš poděl. A kdo by se měl tohoto náročného úkolu zhostit? No samozřejmě přebytkový materiál v podobě manažerského aspiranta z východní Evropy. V duchu jsem zaúpěl a smutně zamával pohodě v Kew na rozloučenou. Byl jsem ujištěn, že to budou pouze dva dny. Ach jo. A tak jsem v pondělí v šest hodin ráno naklusal na bránu a s clipboardem v ruce jsem zastavil každou odjíždějící dodávku, abych zapsal číslo SPZ, číslo routy, jméno řidiče a také zkontroloval, jestli má symbol, nabíječku a bezpečnostní kroužek na klíče. Ohromná zábava. Zvláště v tom psím počasí, které v pondělí panovalo. Zmrzal jsem tam celé čtyři hodiny, kdy jsem si nemohl ani odskočit na záchod. Avšak fakta, která jsem zjistil, mě samotného docela pohltila a sám jsem byl zvědavý na finální analýzu, jejíž kostru jsem si během mrazivého pondělního rána v hlavě připravil. Vrazil jsem do manažerské kanceláře a nalepil se na radiátor, abych trochu rozmrzl. Když v mém těle začala krev zase proudit normálním způsobem, zasedl jsem k počítači, že nasbíraná data zpracuji. V tu chvíli jsem byl vyrušen manažerem jménem Tansu, který momentálně kromě svých povinností i částečně zastává některé Garyho povinnosti a který mě celou analýzou pověřil, že John, můj manažer je v potížích a má plnou podlahu nedoručených zásilek, a tak místo analýzy mám sednout do dodávky a jet uklidit ten bordel, který tam zůstal. Analýzu prý udělám v úterý, kdy ráno opět strávím na bráně kontrolou symbolů, a pak můžu v klidu dodělat tu zpropadenou analýzu. Nadával jsem v duchu jako špaček a nahlas jsem prohlásil, že pokud mám doručovat balíky, rád bych to dělal na své routě, protože jsem dlouho a tvrdě pracoval na tom, abych se nemusel stresovat jako rezervní řidič na routách, které neznám. V úterý jsem opět až do desíti zmrzal na bráně, a když jsem zasedl k počítači, skončil jsem, hádejte kde. Pokud hádáte, že v jedné díře poblíž Slough s dodávkou naloženou balíky, hádáte naprosto správně. Málem jsem si ty dva dny uhnal zápal plic a pro h…o, protože samozřejmě tu analýzu nikdo nikdy nedokončí. Pravděpodobně.

V pátek mi volal John, že Tansu se na dobu, než se vyřeší Garyho situace, stává full-time operačním manažerem depa, manažer Mike, převezme Tansuovi řidiče, a já od pondělka přebírám Mikeovi. Dva dny trénink, a pak natvrdo. Naštěstí Mike má 22 owner driverů (to jsou vlastně externí dodavatelé, kteří pro Parcelforce rozváží balíky na živnostenský list) a 4 Parcelforce řidiče. Manažerovat owner driverům má jednu obrovskou výhodu: nikdy se s vámi nedohadují o práci. Prostě jdou a udělají to. No, a šéfovat čtyřem PF řidičům, je přeci jenom o něco lehčí, než řídit jich 33. Takže uvidíme. Zatím je to, prý, na týden a pak se uvidí. No, takže uvidíme.

Horymírův trapný vtip týdne
"Co máte v tom kufru?" Vyzvídá úředním hlasem celník.
"Krmení pro králíky," informuje občan.
"Ukažte!"
Občan Novák tedy s nevolí otevírá kufr… a v něm: koňak, kafe, cigarety, šunka…
"Tak tohle, že budou žrát králíci?" zvedá obočí celník.
"Když nebudou, nedostanou nic jinýho, mrchy zmlsaný!"