To byl zase týden, to vám teda řeknu. Zrovna jsem se podíval do kalendáře a s hrůzou jsem zjistil, že už je zase konec měsíce. Ještě nedávno jsme s Eulálií dělali bramborový salát ke štědrovečerní večeři a už je konec ledna. Nějak ten čas strašně moc letí. V práci pořád ještě manažeruju, takže chodím domů okolo půl třetí, což je moc fajn, protože mám tak nějak víc volného času. Zase na druhou stranu Eulálie se nechala v práci ukecat, aby zaskočila za uklízečku, která bude dva týdny na dovolené. To znamená, že jsme celý tento týden každý den v 17:55 hupli do Matize a odsmrděli do Euláliiny školky, kde jsme se chopili čisticích prostředků a pokusili se uklidit neuvěřitelný binec, který po sobě dokážou zanechat moderně vychovávané děti. Je to hodina každý den, takže ve dvou to zvládáme za půl hodiny. Dostáváme závratných 5,53 liber. Už jenom týden a naše večery budou zase takové, jaké mají být. Mám v paměti několik záblesků vzpomínek na dobu, kdy jsem také chodil do školky, ale nikdy jsme tam neměli takový nepořádek jako tahle partička v Euláliině školce. No a ostřílená profesionálka Eulálie, která svého času měla na krku několikanásobně větší tlupu vřískajících stvoření, ta už jenom pobaveně kroutí hlavou.

Jenže ona ta anarchie a tak trochu neschopnost uchopit věci pevně do rukou je jaksi příznačná pro tohle půlnoční království. Třeba u mě v práci. Od půlky prosince jsme v depu bez nejvyššího managementu. Vánoční a lednový blázinec vyústil v to, že všichni nabyli pocitu, že Parcelforce je dojná kráva a pravidla jsou proto, aby se porušovala. Externí kurýrní firmy, které používáme k vykrytí vlastních děr, kdy nám chybí interní zdroje, došly k názoru, že jsou to právě ony, kdo řídí naše depo. Místo toho, aby plnily naše požadavky, začaly si diktovat vlastní. Důsledkem toho všeho byl hrůzný pokles kvality služeb a náklady proletěly stropem. No a tak jsme dostali chůvu. Regionální bossové nám přidělili hlídacího psa, kterému se musíme každý den zodpovídat. Také konečně došlo, poprvé od ztráty vedení, k jasnému rozdělení a vymezení povinností. Tyto radikální kroky vedly k tomu, že uplynulý týden patřil mezi zatím ty nejlepší a nejpříjemnější, které jsem v Parcelforce prožil jako manažer. Dostal jsem na starost sekci takzvaných owner driverů. To jsou v podstatě podnikatelé, kteří mají od nás pronajaté jednotlivé routy, na kterých doručují a svou práci nám fakturují. Pro mě to znamená mnohem méně stresu a hlavně žádné dohadování ohledně nákladu. Faktem je, že i tahle sekce má své problémy, ale veselou pravdou je, že domů už nechodím tak vyděšený, jako jsem chodíval. Mám ještě také čtyři Parcelforce řidiče, kteří chytračí jako kdokoliv jiný, ale protože jsou jenom čtyři, není problém je zvládnout. Tento týden jsme přitvrdili vůči externím kurýrům. Bylo okolo toho hodně křiku. Ozývaly se hlasy, že za těchto podmínek se na to můžou vykašlat. Hlasy utichly ve chvíli, kdy nejhlasitější křiklouni byli vyprovozeni za hranice areálu a nejotrlejší porušovatelé pravidel byli na místě vyhozeni. Bylo zábavné pozorovat, jak procedury, o kterých v pondělí tvrdili, že jsou naprosto nesmyslné, v úterý hladce zapadly do procesu a ukazatele výkonnosti (KPI, děkuji, milí čtenáři ), vyletěly velmi sympaticky vzhůru. Sice je fakt, že pro nás, manažery z toho vyplývá trochu víc práce a podstatně více papírování (nebo spíše počítačování), ale budiž, já osobně to s chutí překousnu. Poprvé jsem do práce ráno nešel s obavami, co mi zase spadne na hlavu. Poprvé jsem do práce šel pozitivně zvědavý, jak to celé bude vypadat. Pravda je taky, že se mi daří získávat sebejistotu. Poprvé po šesti týdnech manažerování jsem měl pocit, že já řídím věci a ne obráceně.

Opravené brzdy na Matizovi se ukázaly jako neopravené. Vtipálci v Kwik-Fitu sice vyměnili brzdové disky a brzdové destičky, ale i přes „podrobný a důkladný test celého brzdového systému“, tak nějak neodhalili, že problém je ve třmenu kotoučové brzdy na pravém předním kole (oni tomu tady říkají caliper, překlad jsem našel ve výkladovém automobilovém slovníku). Prostě tak, když jsem minulou sobotu v Kwik-Fitu zacáloval skoro 260 liber a odjel, zjistil jsem, že problém odstraněn nebyl. Brzdy na pravém předním kole byly pořád rozžhavené jak blázen. A tak jsem se v sobotu, vyzbrojen reklamačním řádem, vydal do Kwik-Fitu znovu. Trochu jsem na ně křičel, ale nakonec jsem stejně zacáloval dalších 120 liber za nový třmen. Tím se nám účet za brzdy vyšplhal skoro až ke čtyřem stovkám. Až se z toho člověku dělá mdlo. No co, dal jsem si to k narozeninám. Děkuju pěkně.

Pamatujete si, jak jsem vám posledně vykládal o Jewellery Channel? Tak je to tady. Jednou večer jsem na aukci šperků zahlédl prsten z bílého zlata s masivním ametystem. Neuvěřitelných dvanáct karátů drahého kamene a trochu diamantového prachu. Rychlou kontrolou na Internetu jsem zjistil, že ametyst je kamenem Vodnářů a bylo rozhodnuto. Přihodil jsem do aukce a prsten byl Euláliin. V sobotu dorazil. Je fakt moc hezký a Eulálie už se stačila pochlubit snad úplně všem. Téměř ho od té doby nesundala z prstu.(Náhodou, při mytí nádobí a špinavé práci si ho sundávám. Hmmmm,je moooooooc hezký. Díky. :o) Poznámka Eulálie.) Já jenom doufám, že naši fotbalisté se na letošním EURO dostanou co nejdál, protože čím déle se tam udrží, tím více bude překladů od Petera a žádný pán v obleku s vážným výrazem na tváři mi nepřijede přestřihnout kreditku.

Jo, a mimochodem, řeknu vám tajemství. Včera večer Eulálie na zahradě zjistila, že už kvetou některé jarní keře. Jaro je tady!!!!! Možná. Mějte se, milí čtenáři moc hezky.

Horymírův trapný vtip týdne
Nedávno jsem strašně potřeboval na pár dní vypadnout z práce, ale věděl jsem, že šéf mi volno jen tak nedá. Naštěstí mě napadlo, že kdybych ze sebe udělal blázna, tak mě na pár dní pustí. Tak jsem se zavěsil pod strop a začal vydávat podivné zvuky. Má kolegyně se na mě udiveně dívala a pak se
zeptala, co proboha dělám na tom stropě. Vysvětlil jsem jí, že představuju žárovku, aby si šéf myslel, že jsem se zbláznil a pustil mě na pár dní domů oddychnout si od práce. Po několika minutách se u nás v kanceláři šéf skutečně objevil. Podíval se na mě, jak visím pod stropem a zeptal se:

"Co tam, proboha, děláte?"

Řekl jsem mu, že jsem se stal žárovkou. Odpověděl, že jsem očividně přepracovaný a že si mám jít na pár dní domů odpočinout. Seskočil jsem dolů a odcházel domů. Moje spolupracovnice se ovšem vydala za mnou. Šéf ji zastavil a zeptal se jí:

"A kam jdete vy?"

Odpověděla mu:

"Jdu domů taky… přece… nebudu dělat potmě!"