Myslím, že napohled by to nikdo neřekl. Je to spíše dosti šedá, brutálně betonová krabice, ozdobená záclonami a vlajkou. Uvnitř je pak docela tajemná, zejména v podzemní části.
Ale máte-li na mysli její fungování, pak se tu myslím nic tajemného neděje. Odvoláváte-li se na obecné označení „věž ze slonoviny“ jako cosi izolovaného, odtrženého od života, pak myslím, že nic není vzdálenějšího realitě. Je posláním zastupitelského úřadu reagovat na všechno podstatné, co se na britské straně, ale i v české komunitě zde šustne. A myslím, že jsme adekvátně otevření. Je to vždy kompromis mezi tím, co by si čeští občané a někdy i diplomaté ideálně představovali a tím, co je z bezpečnostních i protokolárních hledisek možné.
Jako zanícený cimrmanolog vím, že razítko nesmí opustit budovu úřadu s výjimkou požáru a mobilizace. Jaká pravidla platí pro velvyslanectví?
Při požáru bychom spíše mysleli na to, jak dostat včas všechny naše kolegy, zaměstnance a návštěvníky ven z útrob labyrintu. V případě evakuace úřadu – obdoba mobilizace – je naším úkolem úřední razítka zachránit a naopak na jejich místa rozmístit razítka falešná, zavádějící, která by případnému okupantovi naší budovy způsobila těžké újmy, až by se je pokusil použít (tzv.kompromitující razítka).
Bez žertování: konzulární služba zastupitelského úřadu funguje také podobně jako notářství. Může ověřovat dokumenty či osvědčovat určité skutečnosti, které jsou nám známy buď z předpisů či ze znalosti místní situace. Takže razítko na to, že v Británii nemají na všechno razítko bychom případně vystavit mohli. Sám jsem byl nedávno překvapen, když mi jeden známý lékař vystavoval recept. Pěkně rukou napsal na čistý papír: „Panu lékárníkovi tamatam. Vydejte panu X (číslo pojištění xxx) tento lék a řekněte mu, jak ho má užívat. Já doktor, na té a té adrese, podpis.“ Žádný tištěný formulář, žádné razítko. A žádný problém v lékárně…
Pohybujete se ve velice formálních kruzích. Británie je přitom velice neformální. Je i zde tak velký rozdíl jaký je v běžném společenském styku, kdy není problém říci zcela neznámému staršímu člověku Hello a pak jej oslovovat výhradně křestním jménem?
Máte pravdu, že diplomacie je ve vnějších projevech velmi formální. Stejně tak je velmi formální protokol ve vztahu k monarchii – tedy vše, co se týká Buckinghamského paláce, otevření parlamentu, oslav narozenin hlavy státu apod. Na druhou stranu pokud se jedná o obsah a podstatu, je možno komunikovat velmi neformálně. Zdejším ministrům se říká prostě „Ministře“ a po několika setkáních je mohu oslovit „David“ či „John“. Oni mě oslovují „Ambasador!“ nebo „Jan“, žádné „Your Excellency“. Jejich poradcům mohu poslat email, který jde rovnou k jádru věci. A jiné situace vyžadují poslat tzv. formální nótu. Ta má historicky ustálenou formu, vyjadřující neslýchané potěšení z možnosti sdělit nějakou banalitu, jako třeba, že na několik dní opouštím Spojené království. V závěru pak musím připojit mnohonásobné ujištění mé nehynoucí úcty a oddanosti.
Zmínil jsem Buckinghamský palác. Musím v té souvislosti potvrdit, že komunikace s Jejím Veličenstvem není sice neformální, ale je vždy příjemná a často i obsažná. Několikrát se stalo, že jsem paní královnu potkal na výstavě či při jiné neformální akci a nejen, že se rozpomněla, který jsem, ale stačila se mě i zeptat na můj názor. Jen výjimečně se vám však podaří položit královně nějakou otázku, protokol to považuje za neslušné.
Jaký čaj servíruje královna o páté?
Na čaji u královny jsem byl jen jednou. Pamatuji si, že byl horký. Jinak se tradiční High Tea v Buckinghamském paláci velmi dodržuje, včetně okurkových sendvičů a scones s marmeládou. Zvláštní formou je pozvání na čaj při tradičních královských garden parties. Je to společenská odměna, při níž se na zahradě v Londýně a v Hollyrod v Edinburgu vystřídá na 3000 lidí ze všech vrstev a profesí.
Co mne nejvíce zaráží na Británii, tak jsou to jejich oddělené kohoutky. Napadá vás proč tomu tak je i dnes?
Je to roztomilý projev ostrovní mentality. Jejich odpověď je prostá: Ty vaše kontinentální mísící baterie jsou vynález starý tak 30-40 let. Počkejme ještě 100 let a pak se uvidí, zda je to skutečný pokrok. Co mě však zaujalo ještě více, je neskutečné množství nejpozoruhodnějších systémů ohřívání vody, zejména sprch. Tolik udělátek jsem neviděl ani na výstavě chalupářských nápadů.
Jak tedy vypadá „normální den“ velvyslance?
Téměř žádný den není obyčejný. Nejhezčí na práci velvyslance je to, že cokoli dělám, dělám svou práci: přednášky, jednání, recepce, večeře, zahajování výstav, kladení věnců, účast na bohoslužbě, na dostizích v Ascotu či třeba ne veletrhu v Birminghamu. Ale i tenis s dánským kolegou či golf s businessmany. Nebo hauskoncert v rezidenci či výroční konference Svazu letců svobodného Československa.
Co dělám, když není žádná mezinárodní krize? To je jednoduché: snažím se nějakou aspoň menší vyvolat. Nedávná návštěva pana prezidenta k tomu byla báječnou příležitostí, ale nakonec prošlo vše neskutečně hladce. Ne vážně: na krize je třeba být připraven stále, nemusí být zrovna mezinárodní. Předloňské bombové útoky, loňský letní pokus o únos 12 letadel z britských letišť či třeba asijské tsunami na Štědrý den, to jsou události, při nichž není čas na studium příručky „Co dělat v krizi“.
Co se Vám nejvíce líbí na Londýně a co Vám v něm nejvíce chybí?
Moc se mi líbí spojení města a přírody a neskutečná bohatost kulturního života. Architektonicky je Londýn trochu chaos, ale má nádherná místa, kde se dobře žije a pracuje. Nejvíc mě – jako asi každého - štve neskutečný „traffic“ ve dne v noci. A značně nespolehlivý systém veřejné dopravy. Na druhou stranu je třeba chápat, že dopravní systém, který je desetkrát vetší než pražský, nemá 10x více problémů, ale geometricky více.
Máte nějaké moto či citát, kterého se držíte?
Mám motto, jeho autorem je Seneca: „Tomu, kdo neví, kam chce plout, nepomůže žádný vítr“. Ale nejsem si jist, zda se jím opravdu řídím…
Jakou otázku bych chtěl dostat?
„Nechcete si udělat týden volna?“
UK informace 
Subscribe to this comment's feed
