Máme za sebou další z těch týdnů, kdy se nic výjimečného neděje, utečou jako voda a přitom jste v pátek utahaní, jako kdybyste denně běželi maratón. V úterý oslavila své narozeniny Eulálie a v pondělí, jak trefně poukázala jedna čtenářka, oslavil narozeniny i BonzBlog. Panečku už je to rok, co píšu tenhle deníček. Se střídavými úspěchy, se čteností trvale usazenou v řádech stovek. Každé nedělní ráno usedám k počítači a lovím z paměti události uplynulého týdne, které stojí za to, abych se o ně s vámi podělil. Musím se přiznat, že i mě samotného překvapuje, jak jsou někdy naše společné životy s Eulálií bohaté na události. Takže, co se semlelo tento týden?
Především v neděli, když jsem dopsal minulý BonzBlog, přišli na návštěvu Elsa s Edmundem. Dali jsme si společný oběd a pak jsme na sluncem zalité zahradě popíjeli červené víno, zobali drobnosti,které nám připravila Eulálie, a vykládali o všem možném. Bylo to natolik příjemné, že víno teklo opravdu proudem a úplně v pořádku jsem potom byl až v úterý, kdy jsem konečně přestal mít takový ten nejistý pocit okolo žaludku. To mě vedlo k prohlášení, že si od vína dám na chvilku pauzu. Ve středu pak dorazil společný dárek k narozeninám pro mě a Eulálii, který nám poslal Miroslav. Dvanáct lahví kvalitního vína a 22 překrásných růží pro Eulálii. Typické … pro koho? no přece pro Miroslava. Všechny kolem sebe štědře obdarovává a má radost, když radost rozdává.
Ze všeho nejdůležitější však bylo úterý, kdy své narozeniny oslavila i Eulálie. Tím skončil takzvaný pekelný únor spojený se spiknutím Vodnářů v naší rodině. Cestou z práce jsem koupil kytici a doma jsem pak Eulálii potřásl ploutví a vlepil jednu mlaskavou pusu.(hmmmm..a byly v ní exotické květy, které jsem tolik obdivovala na Jamajce - poznámka Eulálie). Večer jsme pak vyrazili do Malé Indie na večeři. Malá Indie? Co to, sakra, je? Malá Indie je část centrálního Wembley okolo High Street a Ealing Road, kde si opravdu připadáte jako v Indii. Tedy až na portugalskou restauraci Nando´s, kde vám černý číšník s úsměvem oznámí, že se tam neobsluhuje a že si máte jídlo objednat u baru. Budiž. Když si pak ale z menu, na kterém je pouhých devět jídel, vyberete steak a oni vám řeknou, že není, prostě se seberete a jdete jinam. A do zápisníčku si napíšete, že řetězec Nando´s je třeba obcházet velkým obloukem. Takže jsme na konec zapadli do jedné rodinné srílanské restaurace a báječně si pochutnali na pekelně pálivých srílanských specialitách zalévaných štědrými dávkami masala čaje. Sice mě trošku znervózňovala jinak sympatická číšnice, která nad každou mou objednávkou kroutila hlavou. Jak jsem později zjistil, nejednalo se o nelibost nad mými nesmyslnými kulinárními kombinacemi, ale o tik, kterým chudinka trpěla a snažila se s ním všemi silami bojovat. Jak jsem řekl, moc jsme si pochutnali a strávili příjemný večer.
V práci mezitím stále probíhá ten tichý a lehce nepozorovaný revoluční šum. S očima navrch hlavy ušima našpicovanýma, jak divoký králík, poslouchám a pozoruji dění a začínám zjišťovat, že je cosi shnilého ve státě actonském. Dlouhé období bezvládí a vánoční honička způsobily totální úpadek morálky a ztrátu motivace mezi mnohými manažery. Šušká se o tlaku, který je vyvíjen na to, aby došlo ke změnám v manažerském týmu v první linii. Znechucení a otrávenost je vidět na mnoha tvářích a ve vzduchu jsou cítit změny. V tom všem se snažím hledět si své práce a dělat ji tak, aby mi nikdo nemohl nic vytknout. Momentálně jsem jediný, kdo může prohlásit, že má svědomí čisté a nemusím se bát toho, co budoucnost přinese a navrátivší se Chris se slovem: „ODPLATA“ napsaným na čele, vymyslí. Přes veškeré a usilovné přesvědčování ze strany regionálního vedení, že Chris nechová vůči nám žádnou zášť, lidé, kteří svědčili v jeho neprospěch v právě ukončeném disciplinárním řízení, začínají pomalu sepisovat své životopisy a rozhlížet se po jiných koutech Royal Mail Group. Trpíme také nedostatkem pracovních sil. V tuto chvíli máme volná místa minimálně pro deset řidičů a zoufale potřebuje každého, kdo se nebojí práce a není totální lempl. Jenže když se kouknete na stránky Parcelforce na nabídku pracovních míst, zjistíte, že actonské depo nemá žádná volná místa. To je samozřejmě kolosální blbost, protože právě my zoufale potřebujeme každou pomocnou ruku. Jenže nábor má plně pod kontrolou personální oddělení a my s tím vůbec nic neuděláme. A když už se na stole objeví příjemná hromádka formulářů s potenciálními uchazeči, leží tam další dva měsíce, protože pohovor může udělat pouze osoba, která prošla příslušným tréninkem a, jak se později ukáže, tímto tréninkem disponoval pouze Gary, který byl propuštěn. A tak tam ty dotazníky leží a sedá na ně prach, až se rozhodne, že se pravidla obejdou a pohovory se dají konečně do pohybu. Mezitím se na nástěnce v depu objeví inzerát, že potřebuje takzvané rezervní manažery z řad stávajících zaměstnanců. Tedy lidi jako jsem já, kterým se dostane patřičného tréninku, aby byli schopni zastoupit stávající manažery v případě jejich nepřítomnosti. Po týdnu jsme obdrželi pouze dvě přihlášky. Jednu od člověka, jehož složka s kázeňskými přestupky je tlustší než Staré pověsti české a jednu od člověka, který vypadá celkem rozumně. Zábavný výsledek. Skutečnost je taková, že jsem v tuto chvíli v depu jediný, kdo může zastoupit jiného manažera. Takže až se na konci března vrátí Mike z LAYGO, nevypadá to na to, že bych skončil zpět za volantem v Kew. I když přiznám se, že by mi to ani trochu nevadilo zase si trochu oddáchnout v jeho malebných uličkách. Je také pravdou, že manažerování má i své výhody. Neprší na mě a ve čtvrt na tři už bývám většinou doma, takže co si stěžuji. Jenže někdy mám pocit, že lidé, které máme řídit, jsou spíše partičkou naschválníků, kteří ani pořádně netuší, co je napsáno v jejich pracovní smlouvě, natož aby se podle toho chovali. Ale co si stěžuji, chtěl jsem to, tak to mám. Milí čtenáři, hodně síly a nezoufejte, jaro možná jednou přijde.
Horymírův trapný vtip týdne
Blondýnka jde k lesu a nese si potápěčské brýle.
"Kam jdeš s těmi brýlemi?" ozve se za ní.
"Slyšela jsem, že tenhle les je hodně hlubokej!"