Venda - Au-pairka

Kde a kdy začal Tvůj britský příběh?

Když jsem přijela jako aupairka. Doma jsem předtím studovala univerzitu, ale nedokončila jsem ji. Po roce a půl zapojení do pracovního procesu jsem cítila, že nějak brzy zapadám do stereotypu a že jsem ještě dost mladá na to, abych něco dokázala. Odjezd do Británie byl, kvůli potřebě zlepšit angličtinu, logickou volbou.

Mnoho au-pairek se po příjezdu ocitne ve zcela nové situaci, kde nikoho neznají a chvíli jim trvá než se přizpůsobí. Jak to bylo u Tebe?

Asi týden jsem si připadala jako Alenka v říši divů, ale protože jsem s tím tak nějak dopředu počítala, tak to nebylo nijak hrozné. Taky jsem měla opravdu štěstí na rodinu – rodilé Angličany s osmiletou holčičkou. Od začátku se mnou jednali férově, slušně a rovnocenně. Naše vztahy jsou o vzájemné domluvě. Díky tomu jsem u nich zůstala do dneška. Dá se říct, že jsem se aklimatizovala poměrně rychle.

Znala jsi v někoho?

Bydlím v Surrey, asi půl hodiny vlakem od Londýna. Kromě jednoho kamaráda v Londýně jsem ale neznala nikoho. I tady mi pomohla rodina, když mi dala kontakt na slovenskou au-pairku. S další Češkou jsem se zase seznámila při shánění školy-angličtiny. Když tady začnete žít, tak postupně a nevyhnutelně poznáte lidi, kteří řeší stejné věci jako vy. Z počátku jsem měla mezi známými mnohem více cizinců – pochopitelně hlavně aupairek. Musela jsem proto hodně mluvit anglicky a myslím, že mi to dost pomohlo. Také jsem si tím rozšířila obzory.

Co vlastně děláš ve volném čase?

Postupně jsem začala, převážně s dalšími kamarády, ve volném čase cestovat a poznávat Británii. Krásným důkazem toho, že se vyplatí být otevřený, jsou týdenní prázdniny v Římě, na které byla jsem loni na jaře. Vše se uskutečnilo jen díky kamarádovi pracujícímu v Římě (je to kněz a seznámila sem se s nim díky polské kamarádce). Po nějaké době mi začala chybět zvířata, která mám ráda. Našla jsem si proto dobrovolnickou práci ve zvířecím útulku pro divoké ptáky. Chodím tam pokud možno každou sobotu na dopoledne. Vzhledem k dobrovolnickému, tj. neplacenému, přístupu není problém domluvit si vše podle aktuálních časových možností. Pokud někomu dobrovolnictví přijde divné, je to jeho věc. Mně to rozhodně více dává než bere.

Zlomovým okamžikem v Tvém britském životě ale bylo jedno zdánlivě bezvýznamné zjištění, že?

To je pravda. Zjistila jsem, že spolužačka ve škole – Maďarka, jde studovat na zdejší univerzitu. Kdybych to neviděla, tak by mne nejspíš nikdy nenapadlo, že to je vůbec možné. Díky tomu jsem se začala se o možnosti studia zajímat a na poradenském centru přímo ve škole jsem zjistila, že je to vlastně docela snadné. Maturita z Česka mi byla uznána (uznává se vždy - je to ekvivalent anglického A-levelu) a protože na zoologii, na kterou jsem se hlásila, nebyly přijímací zkoušky, zbývalo „jen“ udělat jazykové zkoušky IELTS. Připravit se na ně mi trvalo asi půl roku. Velkou roli hrál také motivační dopis, se kterým mi hodně pomohl učitel. Důležitá je také dobrá reference od učitele a hodí se předchozí praxe a zkušenosti (klidně i brigády).

Školství v Británii je placené a životní náklady nemalé. Jak řešíš tento problém?

Školné je sice činí 3070 liber ročně, ale to vyřešila studentská půjčka, na kterou máte nárok. Navíc ji začnete splácet až po škole, kdy váš plat překročí určitou míru. Kromě toho se mi podařilo získat grant, tedy jakýsi státní příspěvek, který sice nepokryje veškeré finanční náklady, ale pomůže docela dost (maximum je tuším 2 765liber). Hodně mi samozřejmě pomáhá rodina, která mi uzpůsobila au-pairkovské povinnosti. Protože pořád bydlím a pracuji pro rodinku, neplatím nájem ani jídlo. Upřímně, vyšli mi maximálně vstříc - možná až moc.

Co říci závěrem? Psát příběh Vendy, rozhodně nebylo nezajímavé. Jak jsem již napsal v úvodu, Au-pairek studujících na britských univerzitách zoologii přeci jen neznám tak moc. Venda je pro mne takovým živoucím důkazem, že věci, které z různého důvodu považujeme za téměř nemožné, nemožnými zdaleka nejsou...

Martin Bobek