Je tu další sluncem zalité nedělní ráno a s ním i další BonzBlog. Venku je krásně a sluníčko už začíná i trošku jarně hřát. Nic nedává tušit, že se z Atlantiku na britské ostrovy žene nejhorší bouře za posledních 25 let. V tuto chvíli pravděpodobně opouští Irsko a blíží se k západním břehům Albionu. Jižní část by měla zasáhnout v noci z neděle na pondělí. Tak uvidíme, co se bude dít. A co se dělo? Ó jé. Tenhle týden se toho semlelo tolik zajímavého, že ani nevím, jestli se nám to všechno bude vejít do těchto pár řádků. Všimněte si, co jsem právě napsal: BUDE VEJÍT. To je totiž náš dlouhodobý spor s Eulálií, jak správně vytvořit budoucí čas od slova vejít se. Eulálie tvrdí, že budoucí čas u tohoto slovesa neexistuje a pro vyjádření budoucnosti se použije tvar v přítomném čase: vejde se. Čili podle Eulálie by ta věta měla znít: …jestli se nám to všechno vejde do těchto pár řádků.(Ano, ne, že neexistuje, ale není pro ucho libý a nepoužívá se. Až na Horymíra. Horymírova věta:… jestli se nám to všechno bude vejít do těchto řádků. Moje věta:… jestli se nám to všechno vejde do těchto řádků, poznámka Eulálie.) Já tvrdím, že se mýlí a dokládám to na slovesech, jako jsou: žít, pít, číst, hnít. Tvary budoucího času v podobě: bude žít, bude pít, bude číst, bude hnít nikdo nerozporuje. Tak co je potom špatného na tvaru: „bude vejít“? Můžete nás, prosím, někdo rozsoudit? (jóóóó,třeba když vyhraji, taky někam pojedu… hi, hi, poznámka Eulálie). :-)
A teď tu máme jednu velikánkou prosbu na vás, věrné čtenáře BonzBlogu: Pomozte jednomu malému klukovi splnit si obrovský sen. Jak? Hrozně jednoduše. Hlasujte pro něj každý den tady: http://www.doprovodhracu.cz/detail.php?id=1254 . Když mu až do konce března dáte denně deset hvězdiček, má šanci se dostat na EURO 2008, kde jako jeden z dalších jedenácti kluků a holek vezme za ruku jednoho českého fotbalistu a odvláčí ho na hřiště k prvnímu zápasu proti Švýcarsku. Pro malého fotbalového nadšence je to příležitost, která se nachystá jen jednou za život. Tak buďte tak hodní a pomozte nám dostat malého Vaška do Basileje. Když zabereme všichni, tak se nám to podaří. Odměnou nám bude jeho úsměv do kamery v přímém přenosu dne 7. června 2008. Pokud se ptáte kdo je malý Vašek, tak je to Euláliin nevlastní vnuk, Auréliin malý bráška. Takže nezapomeňte: každý den, deset hvězdiček. Až do konce března na výše uvedeném odkazu. Díky.
Na stránkách Pohybů se před časem objevil článek na téma česká ambasáda . Vyvolal velmi zajímavou diskusi včetně pestrobarevné směsice osobních zkušeností. Dovolte mi nyní, abych i já přispěl svou troškou do mlýna. Za těch pár let, co už tady žiju, a otevřeně přiznám, že tady hodlám zůstat a do Čech se pravděpodobně nevrátím, jsem českou ambasádu potřeboval dvakrát. A dvakrát, to byl hrůzný, děsuplný, vyčerpávající, odporný a příšerný zážitek. Celou svojí profesionální kariéru jsem strávil tvrdou, dobře placenou prací v soukromém sektoru, kde jsem byl pravidelně zkoumán co do efektivity a výsledků své práce. Není divu, že jsem si vypěstoval těžkou alergii na státní úředníky s jejich úředními dny, dvouhodinovými poledními přestávkami a pátkem, který končí v poledne. V Čechách se jedná o prokletí, které s sebou přinesla habsburská monarchie, jepičí život první republiky jej nedokázal úplně vygumovat a rudí ďáblové se srpem a kladivem v pařátech jej s chutí dovedli k dokonalosti. To prokletí se jmenuje: razítko. Věc naprosto nesmyslná a v moderní společnosti úplně zbytečná. Tady ve Velké Británii jsem už jednal s mnoha úřady, ale s razítkem jsem se setkal zatím jenom na poště, která je, mimochodem, pomalá a zoufale neefektivní. Nazvěme to syndrom razítka. Stejně jako kousnutí mouchou tse-tse i držení úředního razítka způsobuje malátnost, letargii a dlouhodobý spánek nebo, chcete-li, ustrnutí v minulosti. Všimněte si jedné zajímavé věci: to, jak má stát nečisté svědomí vůči svým občanům, jednoduše poznáte podle policistů v ulicích: v Británii má bobík šlapající ulici, tak maximálně obušek. V jiných státech jsou to pistole, ale je velmi mnoho států, kde jsou policisté vykonávající službu na ulicích běžně vyzbrojeni automatickými zbraněmi. Svádět to jenom na vysokou kriminalitu nebo hrozbu terorismu je nesmysl. Kde jinde, než v centrálním Londýně je hrozba terorismu velmi vysoká a přesto je procento neozbrojených policistů v ulicích stále ještě větší, než procento těch ozbrojených. No a stejně tak je to i se státními úředníky. Vyspělost státu poznáte podle jeho úředníků. Jak už jsem řekl, oběhal jsem tady v Británii nejeden úřad a navztekal jsem se hodně, ale zodpovědně přiznávám, že jsem se nikdy nesetkal s tím, čím jsem byl tento týden nucen projít na české ambasádě v Londýně. Pohodlně se usaďte, protože tahle story je fakt šťavnatá.
Potřeboval jsem ověřit podpis na plné moci pro moji mamku. Před naší emigrací jsem oběma svým rodičům vystavil univerzální plné moci, které je opravňují ke všem právním úkonům jménem mé osoby. I přesto, že dokument je naprosto právně v pořádku, dokonce notářsky ověřen, jsou instituce, které jej odmítají akceptovat. Česká pošta nebo některé české bankovní domy. Celé to svědčí pouze o jednom: totální právní negramotnost lidí, kterým byla svěřena moc částečně manipulovat našimi životy. To, že tito lidé zcela postrádají alespoň elementární znalosti právního rámce, v němž se pohybují, je strašidelné, ale bohužel se jedná o českou realitu. S univerzálními plnými mocemi jsem udělal jednu chybu. Časově jsem ohraničil jejich platnost, což znamená, že každé dva roky jsem musel vystavit nové a znovu je nechat notářsky ověřit. Až doposud to vždycky vyšlo tak, že jsme to zvládli během pravidelné návštěvy Čech. Až doposud. Na konci března skončí platnost těch dosavadních a mamka zrovna bude v dubnu potřebovat novou. Tak jsem nelenil, nabušil v počítači aktuální s novými daty a objednal se na interview na české ambasádě, protože, bohužel, česká ambasáda je jediné místo, kde vám „úředně ověří podpis“, což je ekvivalent notářského ověření dokumentu. Přes e-mail jsem si domluvil schůzku na čtvrtek v 15:00 a pln nadšení z toho, jak všechno doposud hladce funguje, jsem, doprovázen Eulálií, vyrazil do centra Londýna. To, že si musíte na české ambasádě domluvit schůzku je odůvodňováno jako úsilí o zjednodušení, urychlení a zefektivnění služeb tohoto úřadu. Zcela bezpochyby. A na papíře to vypadá jako velmi přínosné opatření. Až do chvíle, než opravdu fyzicky dorazíte do budovy české ambasády. Od chvíle, kdy zazvoníte na zvonek a jste vpuštěni do chrámu byrokracie. Titěrná předsíň, která spíše připomíná vrátnici v pankrácké věznici, a kde stačí jedna maminka s kočárkem, aby se to celé proměnilo v klaustrofobní noru. K tomu pár nástěnek plných nejrůznějších zákazů a příkazů a titěrné okýnko s přepážkou. Pokud je tohle místo, které má reprezentovat Českou republiku ve Velké Británii… No, tak si myslím, že bychom se měli všichni zhluboka nadechnout. I přesto, že jsem měl předem domluvenou schůzku, nevlídná úřednice za přepážkou mě málem vyhodila dříve, než jsem stačil za sebou zavřít dveře. Když jsem se ohradil, že mám sjednanou schůzku, byl na mě vyštěknut rozkaz: „Jméno“. S úsměvem jsem odpověděl a potlačil jsem v sobě škodolibé nutkání své jméno vyhláskovat. „Jo, vy ste tady kvůli e-pasu, tak si počkejte.“ Když se mi povedlo paní úřednici vysvětlit, že jsem tam kvůli ověření podpisu na plné moci, ostatně, tak jsem to uváděl v korespondenci, když jsem se objednával k audienci, bylo mi řečeno: „Tak pojďte sem a ukažte, co máte.“ Přistoupil jsem tedy okýnku a vytáhl plnou moc. „Máte nějaký průkaz totožnosti?“, zněla další vyštěknutá otázka. Sáhl jsem do peněženky a vytáhl svůj řidičák. A začaly problémy. Ona neskutečně laskavá úřednice odmítla ověřit můj podpis, protože předložený řidičský průkaz v jejím výkladu českého občanského práva není průkaz totožnosti. Jsou okamžiky, kdy vidím rudě. Toto byl jeden z nich. Z hlediska českého práva je průkaz totožnosti definován jako: „doklad vydaný oficiální autoritou, který na sobě nese nezaměnitelné zobrazení fyzické podoby držitele, jméno a příjmení držitele a datum narození držitele.“ Tečka. Nic víc, nic míň. Rád bych věděl, který z těchto údajů můj řidičský průkaz postrádá. Problém je v tom, že na RAZÍTKU je napsáno: „ověřeno na základě předloženého občanského průkazu/pasu (nehodící se škrtněte). RAZÍTKU. Ano, vážení přátelé, právě v tuto chvíli se dostáváme na tenký led, kdy je RAZÍTKO povýšeno nad takové dokumenty, jako je třeba Listina základních práv a svobod nebo dokonce dokument nazvaný prozaicky Ústava České republiky. RAZÍTKO, vážení přátelé. Dobře si to slovo zapamatujte. A pokud tomu tak není, měl bych asi vrátit svůj vysokoškolský diplom. Ale dobře, vykašleme se na polemiku, zapomeňme na hádky a připusťme, že řidičský průkaz není průkazem totožnosti. To na čem trvám a proč tvrdím, že jednání s českou ambasádou v Londýně je pro mě černá můra, způsobuje věta, kterou mi ona úřednice oznámila, že řidičský průkaz není průkazem totožnosti. Když totiž uviděla, že vytahuji z peněženky růžovou kartičku řidičáku, tak velmi a na tom trvám, že velmi, arogantním tónem prohlásila: „Tak to ani nepodepisujte!“ Dokud si státní úředníci neuvědomí, že jejich zaměstnání je „veřejná nebo státní služba“, dokud se držitelé RAZÍTEK budou chovat jako neomezení vládci nad životem a smrtí, tak do té doby bude mít Česká republika do vyspělého světa velmi, ale opravdu velmi daleko.
P. S.: Musím na ambasádu znovu, protože to RAZÍTKO opravdu potřebuji. Jsem zvědav, jak to bude probíhat teď.
Horymírův trapný vtip týdne
Přijde medvídek k hájovně a zaťuká. Dveře otevře sličná hajná.
"Mohl bych dostat trochu vody?"
Hajná po chvilce přijde s vodou.
Medvídek tam stojí a zálibně na ní kouká: "A je pan hajný doma?"
"Ne, není medvídku. Šel do revíru a vrátí se až pozdě večer.", odpoví paní hajná a nakloní se vyzývavě výstřihem k medvídkovi. Medvídek na ní zase chvilku kouká, pak se nakloní a zašeptá:
"Tak mi tam přidejte trochu sirupu."