Dovolte mi, abych se přiznal hned na začátku. Ač jsem zde v Londýně již Naivně shlédl Radošínce, byl téměř umačkán davem za zpěvu Mekiho Žbirky a strávil koncert Čechomoru konverzací s ochrankou na vrátnici, do Sklepa jsem ještě nesestoupil. Neučinil jsem tak ani nikdy jinde, takže jsem na sobotní představení Mlýny šel s očekáváním, co to vlastně bude…

Děj Mlýnů se odehrává v se v malé vojenské posádce kdesi v Čechách na pozadí tuhé totality konce padesátých let. Hned po rozhrnutí opony se před vámi vynoří kasárenský pokoj zaplněný rázovitými postavičkami, které lze na podobném místě očekávat. Mladý nesmělý bažant, píšící dopis té, která jej nechce, hrubiánský mazák, který to má „za pár“, intelektuál ležící v knížce i bodrý velitel nemající k alkoholu daleko. Tito pak spolu s několika dalšími herci zhruba první třetinu hry hrají „ze svých postav“ a v podstatě diváka se sebou pomocí nic moc neříkajících dialogů seznamují. K dramatické události dochází až v okamžiku, kdy je k zastřelen diverzant na noční hlídce. Protože ale střílel voják z vrátnice, který tam vůbec neměl být, zatímco skutečný strážný spal, rozhodne se, že se celá událost nahlásí poněkud jinak, aby z toho nebyl „průs…švih“. Z ospalce se tak stává v hlášení střelec. Tímto je položen základ děje až do samotného konce hry. Zastřelení, které se zpočátku jeví, jako obrovský malér, se záhy promění v pozitivní událost, kterou je potřeba řádně zapít…

Morální rozměr dodá hře dilema oslavovaného falešného hrdiny, ve kterém se ozve svědomí a chce se ke všemu přiznat. Ostatně kdo by mohl jednak jinak, když by mu byla nabídnut vstup do strany! Nežli se hra dobere svého vrcholu, tj. jednání komise důstojníků o vstupu „hrdiny“ do KSČ, shlédne divák ještě i kulturní vystoupení vojáků či inspekci velitele roty nadřízeným alkoholikem. Hra pak končí v duchu správného řeckého dramatu, když se na jednání komise zjevuje duch zastřeleného civilisty, co by správný „Deus ex machina“…

Psát hodnocení hry je vždy ošemetné, protože se do něj výrazně promítá subjektivní postoj recenzenta - ostatně jako u jakéhokoliv jiného uměleckého počinu. Proto mne, vy kteří jste sklepními fanoušky, prosím nebijte, když napíšu, že mne první půlka příliš nenadchla. Možným důvodem je i to, že v ní bylo hodně narážek na vojenské prostředí, které mi – civilkáři, někdy mohly uniknout. Výše popsané seznamování s postavami mi přišlo příliš zdlouhavé a až zbytečně vulgární. Neberte mne prosím ale za nějakého počestného mravokárce, pouze vyznávám teorii Cimrmanů, že vulgarismy jsou jako koření, které „v malé míře ochutí, v přemíře znechutí“. Na druhou stranu uznávám, že u vojenské posádky nelze očekávat, rozhovory o kunshistorii či recitaci básní Pavola Országha Hviezdoslava…

Co mne také upoutalo, bylo místy až přílišné „klátění“ postav. Uznávám však, že scénka s asi největším klátěním ve hře - nasazování čepice ležící na zemi tak, že do ní strkáte hlavu a někdo jiný vás nese, byla v podání pánů Hanáka a Vávry prostě geniální…

V duchu londýnského „Mind the gap“ jsem povinen Sklepákům vytknout, že na první tři řady sedadel nedali cedulky s upozorněním „Jen na vlastní nebezpečí“. Diváci zde byli kropeni vodou, podávali předměty shozené z jeviště či byli jinak zapojováni do děje. Nutno podotknout, že v bezpečí své čtvrté řady jsem se velice dobře bavil.

Když začal Tomáš Hanák hrát na stůl a z reproduktorů se ozvaly tóny klavíru, pojal jsem mírné podezření, že kumštýři šidí diváka playbackem, jinak ale nemám hercům a jejich představení, co vytknout. Přestože Sklepáci nejsou přímo má „krevní skupina“, zejména ve druhé půli jsem se byl vtažen do děje a bavil se stejně upřímně jako ostatní diváci, kteří na konci odměnili herce několika minutovým potleskem ve stoje. Sluší se říct, že tento potlesk zaslouženě patřil i organizátorům, kteří soubor do Londýna pozvali a umožnili tak 600 lidem strávit příjemné odpoledne a večer. Jako zajímavost bych uvedl, že na odpolední vystoupení přijali pozvání také českoslovenští veteráni z druhé světové války.

Napsal: Martin Bobek