První, s kým se v britském zdravotnictví setkáte, je zpravidla praktický lékař (General Practitioner) neboli GP. Vzhledem k tomu, že se stejnou zkratkou označuje i pokusný králík (guinea-pig), raději jsem se, čistě v rámci prevence svého zdraví, zdejšímu zdravotnímu systému vyhýbal. Stačilo však nešikovně uklouznout a dobrému úmyslu byl konec. Pohled na fialový prst, který při došlápnutí pěkně bolel, mě donutil vydat se přímo do jámy lvové neboli na pohotovost…

V neděli večer jsem tak vstoupil na Accident and Emergency Centre nemocnice v Ealing Broadway (severozápadní Londýn). Hned od dveří jsem uviděl prosklenou recepci, ve které byly tři sestry. Došel jsem k okýnku, jednu z nich oslovil a vysvětlil jí svůj problém. Podala mi stručný formulář, do kterého jsem vyplnil pouze jméno, datum narození a adresu. Vůbec v něm nechtěli vědět zda jsem pojištěný, pracuji v Británii či jsem cizinec. Sestra vše přepsala do počítače, ale nijak to neověřovala a ani po mně nevyžadovala nějaký doklad. Ještě se mě přeptala na alergie a řekla mi ať se posadím, že si mě zavolají. Při pohledu na poloplnou čekárnu, ve které na lavičkách sedělo okolo dvaceti lidí, jsem se s mírnými obavami zeptal, za jak dlouho to asi tak bude. „Je tu celkem dost lidí, nejspíš pár hodin,“ odvětila a usmála se. Můj vlastní úsměv poněkud zamrzl. Pomalu jsem se začal přesvědčovat, že fialová je vlastně docela pěkná barva, prstu přirozeně sluší a měl bych to tak radši nechat být a jít domů.

Chodit jsem však moc nemohl, takže jsem se jen posadil a čekal. Po asi dvaceti minutách jsem se zvedl a vyšel ke dveřím, abych si zavolal, protože v čekárně byly telefony zakázané. Z hovoru mne ale asi po deseti minutách nečekaně vyrušila sestra volající mé jméno. Zašli jsme do malé místnosti, kde si prohlédla můj palec a poslala mne na rentgen. Ten byl asi o padesát metrů dál a naštěstí bez fronty. Byl jsem hotov asi za deset minut. Překvapilo mne, že jsem ani nemusel čekat na žádné snímky tak jako vždy v Česku. Předali si je interně. Vrátil jsem se zpátky na recepci a sestře hrdě oznámil, že mám rentgen hotový. Poslala mne na oddělení drobných zranění, kde jsem si měl počkat na doktora. Toho jsem se dočkal asi za dvacet minut. Pozval si mne do kabinky, pokynul mi ať se posadím a se slovy „Tak co pro Vás můžu udělat?“ zatáhl závěs. „To záleží na rentgenu,“ odvětil jsem. „Jo, tak ten jsem právě viděl. Kost je úplně v pořádku,“ potěšil mě. Zároveň jsem se ale začal cítit jako pitomec, že lezu do špitálu, když mi vlastně nic není. Nedalo mi to a zeptal jsem se jej, jaké by to vypadalo, když by to bylo skutečně zlomené. „Vypadat by to klidně mohlo stejně, ale určitě by to víc bolelo. Takto je to jen naraženina, která do pár dnů sama zmizí,“ řekl tento sympatický asijský doktor s ještě sympatičtější diagnózou a rozloučil se. Vykročil jsem tak zpátky do noci, jen s příjemným pocitem, že mám prst v pořádku. Zvláštní jak málo může člověku udělat radost. Ještě ráno mě úplně stejný fakt nechával úplně chladným...

Jít nebo nejít na pohotovost? Přesně tuto otázku jsem v onu neděli večer řešil. Na jednu stranu jsem mohl pár dní počkat, co se z toho vyvrbí a jít až podle situace. Na druhou stranu, pokud by se to nezlepšilo, musel bych se v průběhu týdne složitě uvolňovat z práce. Takto jsem to vyřešil elegantně asi za hodinku a půl čistého, nepracovního, času a jel tak domů mnohem klidnější. Navíc i mile překvapen, že to nejen celé trvalo tak krátce, ale také to bylo zcela profesionální, bez zbytečného papírování a v neposlední řadě i zadarmo.

Pokud si teď kladete otázku, proč jsem to vlastně celé napsal, je to jednoduché. Doma bych takovéto „ptákovině“ vůbec nevěnoval pozornost. Jenže tady jsme v Británii a ne každý ví, co v podobné situaci dělat, co od toho očekávat. A dovolím si tvrdit, že špatně uklouznout může kterýkoliv čtenář Pohybů…

Martin Bobek

P.S. Pokud Vás tento článek zaujal, máte jedinečnou příležitost vyzkoušet si pocity autora, když ze zúčastníte některého z Výletů s překvapením. Příležitostí k nakopnutí prstů zde zpravidla bývá dostatek...