 V Londýně na letišti Gatwick jsme přistáli v sobotu, 31.července 2004 v dopoledních hodinách. V agentuře nám bylo řečeno, že zástupce společnosti CZECHIA nás bude očekávat na nádraží Victoria v centru Londýna. Obdrželi jsme jeho jméno a číslo na mobil. Dostat se z Gatwicku na Viktorii jsem neviděl jako vážný problém, protože přímo z letiště až na nádraží jede vlak, tzv. Gatwick Express. Byla to má, zhruba, šestá návštěva Londýna za poslední 4 roky, takže jsem se cestování po Londýně nijak zvlášť nebál. První, co jsme zjistili, bylo, že, ačkoliv jsem se v Praze několikrát na zákaznické lince Českého mobilu ujišťoval, že mám zprovozněný roaming, naše mobily nám neumožňovaly volat. Šly posílat pouze SMSky. A tak jsem nelenil, vrazil jsem kreditku do prvního telefonního automatu a vytočil číslo zástupce společnosti CZECHIA. Dovolal jsem se a ten človíček mi oznámil, že na Viktorii čekat nebude a že se máme dopravit až do Walthamstow, kde se máme znovu ozvat. Budiž. Koupil jsem lístky na vlak (další díra do kreditky), společně s Eulálií jsme odvláčeli kufry na nástupiště, nasedli do vlaku a vyrazili jsme do Londýna.
Anglie nás přivítala nádherným letním dnem. Svítilo slunce a bylo příjemně teplo. Za okny vlaku rychle utíkala krajina londýnských předměstí a průmyslových zón a my jsme se začali pomalu seznamovat s typickou architekturou britských řadových domů. Oba jsme byli příjemně vzrušení z pocitu toho, že je to konečně tady a plni očekávání jsme pomalu a neodvratně padali do náruče bláznivé megapole, kterou jedni označují za stoku světa, jiní jako bránu do světa a Eulálie mu říká vlaštovčí hnízdo. Prý podle řetězů hnědých rodinných domů nalepených na sebe jako vlaštovky. Nevím. Mně osobně Londýn ze vzduchu ze všeho nejvíc připomíná obrovský kraví výtrus. Viděli jste někdy když Stračeně po ránu nesedla spařená vojtěška ? Tak nějak to vidím, ale ta kráva byla velká asi jako Mt.Blanc.
Zhruba po hodině příjemné jízdy vlakem jsme dorazili na vlakové nádraží Victoria v centru Londýna. Přesunuli jsme se do metra a zjistili jsme, že Walthamstow Central leží na konečné Victoria Line a Victoria Station je, shodou náhod na té samé trase. Stačilo v automatu koupit lístky, bůh žehnej kreditním kartám, a opět jsme se vydali na cestu. Na Walthamstow Central jsme přijeli po necelé třičtvrtěhodině cestování. Vystoupili jsme z metra a na povrch jsme vylezli přesně tam, kde mi zástupce CZECHIE řekl, že máme být. Následovala SMSka na jeho mobil, že jsme tedy tam, kde jsme měli být a co bude dál. Promptní odpověď zněla: za chvíli vás přijede vyzvednout kolega a odveze vás do místa ubytování. Chvíle se protáhla na celou hodinu, kdy jsem nervózně vykouřil asi 5 cigaret a s Eulálií jsme pozorovali cvrkot. Byla to první příležitost seznámit se s populačním vzorkem obyvatel Walthamstow. První, co nepřipraveného emigranta může trochu zaskočit je téměř úplná absence bledých typů. Londýn je mnohakulturní město plné lidiček z celého světa, barevný a velmi různorodý. O Walthamstow to platí dvojnásob. Kolega dorazil po již zmíněné hodině, naložil nás do bílého Transitu se zlínskou espézetkou a opět jsme vyrazili na cestu. Proplétali jsme se víkendovým provozem na Hoe Street, pak jsme najeli na Forest Road, minuli jsme po levé ruce čerpací stanici a na křižovatce u knihovny jsme opět odbočili, tentokrát doleva do Fulbourne Rd. Zhruba v polovině této ulice jsme zaparkovali a byli jsme doma.
Dům, který byl předurčen stát se naším útočištěm pro nejbližší budoucnost, nevypadal zvenku nijak vábně. Oprýskaná omítka, okna a dveře, které už dávno přestaly žadonit o nový lak a plevel prorůstající skrze dlažbu na předzahrádce. Vstoupili jsme dovnitř. Špinavá chodba, zašlá malba na stěnách a… dveře do našeho pokoje. První, čeho jsme si všimli bylo, že se dveře do pokoje nedaly zamknout. Prý je to tady běžné. Podívali jsme se s Eulálií po sobě, ale neříkali jsme nic. Ta hlavní hrůza měla teprve přijít. Pokoj sám o sobě nebyl nejmenší a ani nijak extrémně velký. Co do velikosti byl v pořádku. Ale to bylo první a také zároveň poslední „v pořádku“, které jsme mohli tomuto kutlochu přidělit. Dominantním kusem nábytku byla manželská postel, která zabírala naprostou většinu místnosti. Dalším nábytkem byly dvě šatní skříně, nefunkční krb plný nepořádku, dva UMĚLOHMOTNÉ (!!!) noční stolky, které se ukázaly být jedním patrem stojanu z B&Q nebo HOMEBASE (později jsme zjistili, že je to oblíbený nábytkový design ag. CZECHIA, neb jeho používání bylo vskutku rozličné) a křeslo. Plesnivé, rozkládající se a zakrývající obrovskou vlhkou a plesnivou skvrnu na zdi. Plíseň a zatuchlina byly dominantní pachy v širokém fragrančním spektru této příšerné nevětrané nory. Zalapal jsem po dechu a podíval se po Eulálii. Nehnula ani brvou, ale oči jí prozradily. Zástupce ag. CZECHIA všemi póry vyzařoval zprávu: „Já tu nejsem, ten pokoj není moje vina, proboha, co to tady dělám a hlavně mi neubližujte.“ Předal nám dvě sady klíčů od domu a požádal nás o peníze. Dnes už si přesnou částku nepamatuji a jsem líný hledat ji v papírech, které mám všechny schované, ale za ubytování v jednom „pokoji“ pro dva lidi jsem vysolil cca 400 liber za měsíc, vratnou zálohu ve výši cca 40 liber a nevratnou zálohu ve výši dalších cca 50 liber. Když jsem se zeptal, za co jako tu nevratnou zálohu platím, bylo mi řečeno, že prý za výrobu sady klíčů, polštáře a peřiny a tak. Tomu jsem přesně nerozuměl. Vždyť ani klíče ani peřiny si s sebou odnášet nebudeme a zůstanou tady a hlavně ani jedno ani druhé nevypadalo v našem případě jako nové. A navíc nezapomeňte, že v Praze jsem už zaplatil poplatky za zprostředkování ubytování. V Euláliině případě cca 5.000 korun a v mém případě to byla poměrná část z cca 13.000, které jsme zaplatili. No, zacáloval jsem bratru 500 liber za squat. Welcome to UK !
Když jsme vybalili a Eulálii se trochu povedlo zútulnit naše bydliště, vyrazili jsme na průzkum domu. Z chodby jsme vešli do zašlé a opotřebované kuchyně s dvěma ledničkami, sporákem a mikrovlnou troubou. Pořád jsem měl pocit, že v té kuchyni něco chybí. Byl to stůl. Jídlo jste mohli uskladnit, mohli jste si ho uvařit, ale už jste neměli kde si ho sníst. Z kuchyně vedly dveře do koupelny. Opět plíseň a univerzální design ala zašlost a zatuchlina. Opadávající kachličky a prohnilé prahy. Součástí koupelny byl i záchod. Další dveře z kuchyně vedly na zahradu. Rozkládající se plot, nesekaná tráva a nepořádek u sousedů na obou stranách. „Naše“ zahrada působila relativně uklizeným dojmem. A na zahradě stál stůl. Zelený, plastový, v letním počasí určitě ideální a v pohodě pro jídlo pod širým nebem. Akorát jsem si nedovedl představit, kde budeme večeřet až začne pršet nebo mrznout. Ve stoje u kuchyňské linky nebo vsedě na posteli v pokoji? Hmm…Nikdy nezapomenu pohled na jednoho spolubydlícího, byl to takový menší, ale udělaný kluk ze Slovenska, který si vydělával jako dělník na stavbě a každý večer se přihnal hladový jako tygr, smyl v koupelně ze sebe cement a prach, pak si uklohnil těstoviny a hladově je hltal vsedě na podlaze opřený zády o lednici. Později jsme zjistili, že včetně nás obývá dům celkem dvanáct lidí. Dvanáct (!!!) lidí na jednu koupelnu a záchod. Do nebe volající porušení všech hygienických předpisů. Ukázková demonstrace nenažranosti a hamižnosti lidských hyen, které jsou dost splachovací na to, aby tímto způsobem vydělávali na děckách, která se nedokážou bránit. Hnusné, frustrující, ponižující a svým způsobem inspirující. Ale zlatý hřeb večera nás teprve čekal v pondělí a během dalších dnů. Zbytek soboty jsme věnovali seznamování se s našimi spolubydlícími. Všechno to byla děcka od 18 do 25 let, z Čech, Moravy a Slovenska. Kluci a holky, mixovaní tak půl na půl. Už si dneska nepamatuji jejich jména, ale pamatuji si výraz jejich očí. Únava a takový druh zvláštní vyplašenosti, který jsem tenkrát nedokázal pojmenovat, ale do budoucna jsem se s ním měl setkávat mnohem častěji. Všichni byli fajn a bylo příjemné si s nimi povídat. Samozřejmě jsme z nich hned začali tahat rozumy. Jaké je to z prací, kam chodit nakupovat, jak jezdí autobusy a odkud, atakdále. První informace, kterou jsem zcela zřetelně mezi řádky identifikoval byla: všechno je jinak, než vám CZECHIA říkala doma. Práce se hledá dost obtížně a platy málokdy přelezou minimální mzdu. A tak jsme tam tak do noci seděli s uklízeči, zedníky, umývači nádobí a dělníky od balící linky. Večer, když jsme si šli lehnout, posttraumatický šok se mnou zacloumal na plné pecky. Bylo mi zima, třásly se mi ruce a jen díky Eulálii a teplu jejího těla, které jsem cítil v pevném obětí jsem nebrečel jako malé dítě. Ještě pořád jsem nelitoval toho, že jsem z důvěrného známa své dosavadní existence po hlavě skočil do studeného neznáma nového života. To jsem však ještě nevěděl, co nás v příštích dnech čeká a že dosavadní šoky byly jen slabý čajíček proti překvápkům, které nám ag. CZECHIA ještě přichystala pro další dny.
Neděli jsme pojali jako turisté. Vyrazili jsme do centra Londýna a provedl jsem Eulálli po všech hlavních turistických pamětihodnostech, které se daly za jeden den stihnout. Už jednou v Londýně sice byla, ale to bylo dávno a s někým jiným ;-)
Napsal: Jarda Uher
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Příběhy Horymíra
Related Items:
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
(( Tohle by melo hodne pomoci lidem co se chystaji do anglie, vratit se do normalu a prestat snit o tom jak se o ne vsichni postaraj. 
a ti , co sa chystaju do Anglicka nech si ich PORIADNE precitaju 