English
            Password? | Register
Main menu
Home
live and work in the UK
Articles-News
News feeds
UK information
Classifieds
Events Calendar
Games
Directory listing
Forum
Blogy
Photo Gallery
Video Chat
Polls
Web links
Dictionary
Search
FAQ
Contact us
Recommend us
Cheap calls from UK
PohybyCall Top Up
Ticket Sale
REKLAMA
Divokej Bill v Londyne
Levne volani z Anglie
Kdo je online:
New user

ZdenkaM female
Gender: female
Where: LONDON South
Ukaž posledních 50 registrovaných
Ukaž 50 náhodně vybraných uživatelů
Latest Comment
Vaříme v...
Eulalie jsi si jista ze Stork je neco ja...
Vaclav Kla...
V CR jsem se dost zajimal o ekologii. Vc...
Dneska pop...
Hezky clanek.Me letos v lete v Bournemou...
Vaclav Kla...
bylo by zajimave zjistit, co honzouse a ...
Vaclav Kla...
Tady uz se dostavame trochu do filosofie...
Kdo Bloguje?
Home arrow Articles-News arrow Horymir story arrow Horymír 6.kapitola - První kroky
Horymír 6.kapitola - První kroky Print E-mail
User Rating: / 50
PoorBest 
Články - Seriály - Horymir story
Tuesday, 06 December 2005
Horymir Povím vám jeden příběh. Byl jednou jeden človíček. Jmenoval se Martin a před 35 lety se narodil v jedné nemocnici v severozápadním Londýně. Jeho matka byla těžká alkoholička, která si v době těhotenství navíc vypěstovala silnou závislost na heroinu. V důsledku toho si Martin na svět přinesl lehkou mozkovou dysfunkci, která způsobila, že byl od narození slepý. Velmi záhy o něj matka ztratila zájem a Martin skončil v kojeneckém ústavu, který, jak vyrůstal, později zaměnil za ústav pro těžce mentálně postižené, kde zůstal až do své dospělosti. Mohlo by se stát, že jeho život byl předurčen k tomu, aby zůstal prázdný a nenaplněný, aby Martin byl jen hromádka nervů, kostí a masa uzavřená do svého vlastního světa bez tvarů a barev. Avšak Martin měl štěstí. Už jako batolete se ho ujala sestra Marie, jedna z jeptišek řádu Milosrdných sester, spravujících Martinův ústav, která jakoby vycítila skrytý potenciál toho malého nevinného človíčka, kterému se osud rozhodl nepřát. Intenzivní kontakt s milující bytostí plný dotyků, zvuků a vůní nastartoval v Martinově mozku důležité procesy, které pomohly formovat jeho osobnost a rozvíjet jeho přirozenou inteligenci. Martin byl slepý, ale jeho představivost mu pomáhala na základě podnětů, bohatě podporovaných a dodávaných sestrou Marií, vnášet světlo do světa temnoty, ve které se nalézal. Absence zraku umožnila mnohem intenzivnější vývin ostatních smyslů, sluchu, hmatu a čichu. Láskyplná a nezištná péče sestry Marie umožnila Martinovi opustit izolaci vlastního postižení a s nenasytností zvídavého dítěte poznávat svět a učit se způsoby, jak se v tomto světě pohybovat.
Záhy v něm jeho učitelé rozpoznali talent pro hudbu a ještě v předškolním věku začal zpívat ve sboru své lokální farnosti, kde jeho čistý, nádherně modulovaný hlas vnášel mír a pohodu do srdcí hrstky farníků. Když se pomocí svých prstů naučil číst, objevil pro sebe úplně nový svět téměř bez hranic. Knihy. Sestra Marie pro něj sháněla knihy ve slepeckém písmu po celém Londýně a když bylo Martinovi deset let dovedla ho do Britské národní knihovny, kde se Martin stal hrdým majitelem členského průkazu v sekci knih ve slepeckém písmu. Od té doby tam spolu chodívali každou sobotu. Návštěvníkům knihovny se pravidelně naskýtal pohled na malého černovlasého chlapce sedícího u stolu s lampou se zeleným stínítkem, jak s nosem zabořeným hluboko do stránek knih bez písmen prstem letěl z řádku na řádek a hltal napínavá dobrodružství velkých hrdinů. A v křesle proti jeho stolu seděla jeptiška v rouchu svého řádu, ruce sepjaté v klíně se tiše probíraly starodávným růžencem a na tváři měla klidný krásný úsměv plný míru, když pozorovala svou životní lásku, jak navzdory všem překážkám vyrůstá v bytost schopnou cítit, prožívat a milovat. Tato sobotní odpoledne byla jejich soukromými chvílemi naprosté harmonie. Když ruku v ruce opouštěli starodávnou budovu knihovny, Martin se školní kabelou plnou knih, které si půjčil do týdne, vypadali by skoro jako matka a syn, nebýt Mariina řádového oděvu. Avšak pro Marii se Martin synem stal, přijala jej za vlastní dítě, adoptovala jej nikoli úředně a s pomocí papírů, ale vnitřně, díky citům a emocím, které byly určeny výhradně jemu. Se stejnou oddaností, kterou svěřila svou duši do služeb svému Bohu, svěřila své srdce ku prospěchu svého syna. Martin dospěl z chlapce v muže.
Opustil školu s vynikajícími výsledky a dva dny po svých 20. narozeninách získal svou první práci. Nastoupil jako operátor telefonní ústředny v administrativní budově TWU (Odborového svazu pracovníků v dopravě). Jeho sametový hlas a veselá povaha pomáhala rozjasnit nejeden zamračený den, když volající zaslechl ve sluchátku Martinovo: „Tý dabljů jů, pěkný den vám přeje Martin, jak vám mohu pomoci“. Skromný plat, který pro Martina představoval malé bohatství, mu umožnil opustit ústav. S pomocí státního sociálního příspěvku si pronajmout malý byt a žít naprosto nezávisle bez cizí pomoci. Sestra Marie jeho odchod do vlastního života prožívala s velmi silnými emocemi, ale chápala, že pro Martina je to ten nejlepší krok. Svého syna nikdy neztratila a Martin jí chodil navštěvovat pravidelně každý víkend, kdy spolu celé dny proseděli v zahradě ústavu a drželi se za ruce, zatímco Martin vykládal o svých zážitcích i nových známých. Marie byla pro Martina vrbou a poradcem, když začal poznávat skutečnost, že některé osoby opačného pohlaví jej velmi silně přitahují způsobem, který doposud nepoznal. Marie s ním prožívala lásku, když se poprvé zamiloval, vlídným úsměvem přivítala jeho přítelkyni, když ji jednou v sobotu přivedl s sebou, aby se pochlubil, a stejně intenzivně pociťovala Martinův zármutek, když zažil svůj první rozchod. Jeho veselá povaha, smysl pro humor a ne neatraktivní zevnějšek mu výrazně pomáhaly zkracovat období osamělosti na minimum.
Marie před třemi měsíci zemřela na selhání srdce. Pro Martina to byla nová zkušenost, se kterou se do dnes snažil vyrovnat a pochopit ji. V posledních dnech už se pomalu začal opět vracet do svého normálního života. Pouze někdy v noci se probudil a vzpomněl si na Mariin úsměv, hladké teplé ruce, jak dokázaly pohladit. Pak už nikdy neusnul a zíral až do rána do stropu se slzami pomalu zasychajícím na tvářích. A tak to bylo i dnes ráno. V sedm hodin vstal, oči zalepené a s lehkou bolestí hlavy z nevyspání se došoural do kuchyně, postavil na čaj a šel si do koupelny vyčistit zuby. V osm hodin, tak jako každé všední ráno, vyrazil do práce. Pěšky z bytu to měl pár minut chůze na stanici metra Finsbury Park a potom čtyři stanice na Warren Street, odkud to bylo pár kroků po rušné Tottenham Court Road k budově TWU. Stanice metra Warren Street je celkem dost klidná a na to že je prakticky v centru Londýna, nebývá nikdy příliš zalidněná, což slepému muži s bílou hůlkou umožňovalo velmi jednoduchou orientaci v podzemních prostorách i na povrchu. Martin vždy cestoval v třetím vagónu od konce. Věděl přesně kolik kroků musí udělat, od vstupu do stanice, kde zatočit vlevo, pak dvacet kroků pak mírná zatáčka vpravo a pak dalších 12 kroků a stál přesně tam, kde stát potřeboval. Pomáhala mu bílá hůlka, kterou oklepával překážky v okolí svých kroků, pomáhaly mu zvuky vlaků, eskalátorů, ostatních lidí a také směr a síla větru v podzemním průvanu tak typickým pro každé metro. A stejně tak to bylo i při jeho výstupu na stanici Warren Street. Opustit vagón, deset korků vpřed, vpravo v bok, 64 kroků, eskalátor, 37 vteřin, 5 kroků, vlevo v bok, 15 kroků, turniket, 18 kroků, vpravo v bok, pět kroků, 24 schodů a byl na povrchu. Pak už jenom 312 kroků, 3 schody, točité skleněné dveře a byl by v práci. Tam už by jen pozdravil Michaela, mladého černocha, který pracoval jako recepční na hlavní recepci budovy, pak cesta výtahem do dvanáctého patra a tam už to měl jen 13 kroků do svého „telefonního kamrlíku“, jak svému království přezdíval.
Jenže dnes ráno to mělo být všechno jinak. Martin nasedl do vlaku na Finsbury Park a vyrazil směr Warren Street. Probdělá noc a celkové vyčerpání z napětí posledních dnů si vybraly svou daň a Martin ve vagónu usnul. Vzbudil se trhnutím, když vlak opouštěl stanici Warren Street. To nic, řekl si Martin, na příští stanici vystoupím a vrátím se zpátky. Tou příští stanicí byl Oxford Circus, rušná a po ránu přelidněná stanice. Vlak zastavil a Martin vystoupil. Strkající se lidé spěchající do práce snadno přehlédli jeho bílou hůl, ono poznávací znamení všech nevidomých, a Martin bezděky schytal několik strkanců a naražení. Ten poslední strkanec byl tak silný, že nervóznímu a vyděšenému Martinovi vyrazil z ruky jeho hůl, která se odkutálela kamsi daleko a bezohlední nevnímaví lidé jí postupně svými kroky odkopali až kamsi do nenávratna. Martin nikdy předtím na Oxford Circus nebyl a tudíž se zde nedokázal rychle zorientovat. Navíc ztratil své „náhradní oči“, jak svou hůl s úsměvem přezdíval. A tak tam tápal, narážel do lidí a lidé naráželi do něj. V neznámém prostředí, naprosto izolován od důvěrně známého světa, bez známky naděje na záchranu, stál tam nešťastný slepý Martin naprosto sám v moři nevšímavých lidí, kteří si hleděli svých problémů a jeden vyděšený mrzák jim byl naprosto ukradený. Martina se stále více začala zmocňovat panika, najednou pocítil, že tohle je vážná situace, která představuje reálné ohrožení jeho samotné existence, že tady v tom větrném podzemí může umřít, aniž by si ho někdo všimnul, sám bezmocný, neschopen si sám pomoci, prostředky a zkušenosti, kterými disponoval mu v žádném případě nedovolovaly situaci zvládnout a řešit. Martin, tak samostatný a inteligentní ve svém domácím a známém prostředí, se tady nebyl schopen obejít bez cizí pomoci. A tak začal o pomoc žádat, nejdříve křičet, pak prosit, a když jeho volání zůstalo bez odezvy, zhroutil se na kolena a začal žadonit, zlomený, vyděšený, ovládaný hrůzou z neznáma. Lidé si ho začali všímat, ale bez bílé hole, onoho poznávacího znamení, pro ně nebyl slepcem v ohrožení života, ale jen opilým tulákem, který už dokázal být takhle po ránu namol. S ním ať si poradí policie, kterou si platíme z našich těžce vydřených daní.
Nepozorovanými svědky celé události byly i dva mladíci, kteří si všimli Martinovy odkopnuté hole a velmi dobře chápali Martinovu situaci. Avšak s arogancí a sebejistotou svého mládí a moderní výchovy se hlasitě shodli pouze na zaznamenáníhodném výroku: „Co ten blbec tady dělá ? Proč leze do metra, když je slepej ? Proč radši nesedí doma ? Si myslí, že když si to sem přihasí a má nějakej problém, že se z něj všichni potento ? Je slepej a ještě ke všemu blbej. Ať si trhne nohou a táhne si domů.“
Zamrazilo vás z těch dvou mladíků ? Máte pocit, že něco takového se nemůže v reálném životě stát ? Omyl. Velmi snadno se toho můžete stát svědky i vy. Protože právě mezi vámi, čtenáři Pohybů, je velmi velká skupina lidí, která se chová stejně jako ti dva mladíci. Nevěříte ? Tak dávejte pozor. Jaký je rozdíl mezi Martinem, naším slepým hrdinou, inteligentní bytostí schopnou samostatné a nezávislé existence, který v neznámém a pro něj nebezpečném prostředí zpanikařil a prosil o pomoc, a mladým nezkušeným člověkem, který obelhán sliby agentury, zaplatil nemalou částku, vyrazil do světa, aby zjistil, že byl obelhán, okraden, že vše je jinak než bylo slíbeno, že práce není taková, jak byla líčena, ubytování nesplňuje základní standardy a všichni se mu jenom smějí do očí a dál ho bezostyšně okrádají, mladého člověka, který dohnán zoufalstvím a pocitem bezmoci, svěří se se svými pocity vám všem ostatním prostřednictvím stránek Pohybů ? Jaký je rozdíl mezi těmi dvěma mladíky v metru a těmi, kteří pod zoufalý článek plný výkřiků o pomoc dokáží napsat komentář typu: „Jsi úplně blbá, dobře ti tak a táhni si domů.“ Nejenom podvodníci v řadách agentur, ale i ignorantští cynici v řadách čtenářů mě provokují k emocionálním výlevům plných sprostých slov. Neztrácím svou rovnováhu velmi snadno, takže když mě něco vyprovokuje k takové reakci, musí to být už něco pořádného. A ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom jestli se oběť do krizové situace dostala vlastní vinou nebo hloupostí. Jediné, na čem záleží, jsme my, jak dokážeme této oběti pomoci z průšvihu, do kterého spadla. Protože ubezpečit tuto oběť o tom ,že je v průšvihu díky vlastní hlouposti, je jako konejšit oběť brutálního znásilnění slovy: „Kdybys neměla tu minisukni, tak se to nemuselo stát.“ Absurdní ? Ne. Realita přímo tady na Pohybech.

Jo a mimochodem, Martin se z toho dostal, protože se přece jenom našla jedna starší paní, která pochopila, kde je problém, vzala Martina pod paží, pomohla mu najít jeho hůl, doprovodila jej zpět na Warren Street a tam ho s láskyplným potřesením vrátila do jeho normálního života. A já zjišťuji, že dnešní Horymír byl nakonec úplně o něčem jiném, než měl původně být. Tak možná příště…

Napsal: Jarda Uher

 


Comments (13)add comment

mata said:

December 06, 2005, 12 : 38
Votes: +0
precetla jsem to jednim dechem,pisete opravdu uzasne a skutecne ze zivota.Vase clanky mi hodne davaji!Diky za ne!
 
report abuse
vote down
vote up

drakan said:

December 06, 2005, 13 : 48
Votes: +0
Díky za každý takový článek na pohybech! Dává to sílu a pozitivní energii do každodeního života tady v UK, ale i ponaučení a rozšíření obzorů smilies/smiley.gif
 
report abuse
vote down
vote up

Jonathán said:

December 06, 2005, 16 : 10
Votes: +0
........ Doufám, že si děláš legraci! Co to je za článek!! Proč sakra nenaíšeš nějakou knihu?? Fakt tě nechapu, pises jak Shakespeare..:-) Když sem to čet, zapoměl sem kde sem, kdo sem, a cela realita byla pryč. Jednu radu-STAN SE SPISOVATELEM!!! diky za vsechno, Milan.. Mas muj nejvetsi respekt..
 
report abuse
vote down
vote up

pietro said:

December 07, 2005, 16 : 17
Votes: +0
Litujes lidi, kteri si davaji takovyhle inzeraty?

"Pro dve osoby hledame praci bez znalosti anglickeho jazyka. Prosim, kdybyste o necem vedeli, kontaktujte nas..."

Takovym pripadum mam nejvetsi chut napsat, at se sbali, doma v Cechach se nauci plynule mluvit a az sem prijedou, muzou anglictinu pilovat dal a stejne nejspis jinou praci nez servirky nebo pinglove nesezenou. Kolikrat se stane, ze ma nekdo smulu, ale podobny nesoudny zoufalci si zadnou pomoc a litost nezaslouzi.
 
report abuse
vote down
vote up

theodwyn said:

December 07, 2005, 18 : 21
Votes: +0
Zacatek byl nadherny..konec jsi s prominutim pos..pokazil...srovnávat takové věci mi příjde naprosto zcestné...já komu můžu,pomůžu,ale abych byla přirovnaná k necitovi,jenom proto,že se mi nelíbí tolik typická česká uskuhranost..to si nezasloužím
 
report abuse
vote down
vote up

Richard10 said:

December 08, 2005, 00 : 44
Votes: +0
Panove dejte si studenou sprchu.Nikomu nezazlivam vlastni nazor.Jarda pise dobre clanky,ktere se nekomu libi,nekomu zase ne! I ten dotycny clanek od te divky,ktera bez dostatecnych predbeznych informaci drela vice nez bylo zdravo,jiste mel za vyznam podelit se s dalsimy cechy a slovaky ,aby nikdo dale nenaletel hloupe na spatne placenou a nuznou praci!!! Ale aby byl nekdo v komentarich skoro vulgarni s tim ,ze se narodil jako genius povazuji za chrapounstvi a hnis.Chceli nekdo kritizovat,at zacne sam u sebe! Ty cesi ,kteri chteji v cizine parazitovat na vlastnich - sami o majetek prijdout.Bozi mlyny melou pomalu,ale jiste... Richard Pech Kingston
 
report abuse
vote down
vote up

nela01 said:

December 08, 2005, 13 : 06
Votes: +0
Ukazal na Tebe nekdo?Uz tata mi rikal,ze potrefena husa nevic kejha.
Nebo-ze by? Kdo se citi ten se vtipi.......? Proc jste na sebe tak zli..souhlasim s Richardem Pechem
 
report abuse
vote down
vote up

Martinka said:

December 08, 2005, 16 : 46
Votes: +0
...DIKY JARDO!

Martina
 
report abuse
vote down
vote up

dobrodruh7 said:

December 08, 2005, 17 : 08
Votes: +0
Jeden mudry clovek raz povedal: "Ludia su svine a mne je velmi luto, ze patrim medzi nich."
 
report abuse
vote down
vote up

misutka said:

December 09, 2005, 17 : 16
Votes: +0
Chtel bych Ti podekovat za tve clanky a to jak o nasich pravech,tak ty tve osobni.V pravech jsem dost veci jiz vedel,protoze tu ziji jiz tri roky,ale nektere veci jsi mi ujasnil.Souhlasim ovsem s Pietrem,jen neraguji na clanky tech zoufalcu co tu hledali nebo se snazi najit dobrou praci,protoze bych musel byt vulgarni.Tomu poslednimu s agenturou na CD jsem se uz smalsmilies/smiley.gif))Ja jsem jeden z tech co prijeli jeste pred vstupem do EU a ver,ze tenkrat to bylo mnohem tezsi.Meli jsem studijni viza na,ktery jsi mohl pracovat 20 hodin tydne.Samozrejme,ze vetsina z nas to nedodrzovala,kdyz se dohodla se zamestnancem.Abychom dostali vizum museli jsme si zaplatit skolu,ktera nebyla levna a museli jsme se dostat pres immigracniho urednika.Najit praci bylo mnohem tezsi.Me take rozciluje inzerat typu:Hledam praci a levne ubytovani anglicky neumim dejte vedet Dekuji.Tak se nauc!!!ty hovado.Ja jsem si zaplatil skolu zde za 80 000.Neumel jsem nic,tak jsem se zameril na skolu a kdyz jsem videl pokrok,tak jsem zacal hledat praci.Jsou totiz jedinci co neumeji nic a chteji vsechno hned.Jako muj byvali spoluzak.Rok se chysta do Anglie pres nejakou ceskou pracovni agenturu.Jenomze ta mu nemuze nabidnou zadnou praci,kdyz neumi jazyk.Ale ne aby vzal ucebnici a po vecerech se ucil alespon zakladni fraze,to radsi cumi na Vyvoleny.Pak mi posle SMS jestli mu nemuzu zde sehnat DOBROU praci!!Ma odpoved Nas*r si.Blizi se Vanoce tak Ti preji vesele vanoce a v novem roce jen to nejlepsi.Mozna vypracuji behem Vanoc muj pribech o tom co jsem tu za ty tri roky zazil,abych temto uplakankum otevrel oci.Mej se a jeste jednou Dik
 
report abuse
vote down
vote up

petvo said:

December 10, 2005, 21 : 53
Votes: +0
Je uzasny, jak pises, ale ver, ze kazda spatna zkusenost Te o NECO VELKEHO obohati a Ty, zase o to vice chytrejsi, postupujes dal. Tohle neni v narodnosti, ale v cloveku samem. Az mozna pozna clovek opravdove utrpeni, kde je odkazan na pomoc druhych, zacne si lidi nakonec vazit tak, jak by mel. A nejen lidi... On je problem v nas, kdyz lidi prijdou za Tebou a zadaji Te o pomoc jako: ahoj, jsem tady, jsem Cech, pekne se o me postarej, dej mi praci a pokud mozno hooodne dobre placenou, za malo usili a zadne znalosti jazyka. Pokud mi ji nedas, garantuji Ti, ze o me jeste uslysis. To je to, co vystihuje povahu Cechu a Slovaku. Kdyz ja jsem prijela do UK, myslela jsem, ze si navzajem pomahame, bohuzel jsem se setkala jen se skutecnosti podkopat, pospinit a pomluvit. Nejlepe k tomu vsemu okrast a vyuzit Tvych pracovnich moznosti. Vis, svet je kruty a Ty se s nim musis prat. To uznani prijde po par letech...bohuzel. Mej se krasne a tesim se na dalsi Tvuj prispevek.
 
report abuse
vote down
vote up

mlu said:

December 11, 2005, 13 : 27
Votes: +0
Ahoj Petvo, myslim si, ze Jardovi nemusis tyto veci vysvetlovat. Dovolim si to tvrdit, protoze vim neco o psychologii a mimochodem i kdybych nevedel, stacila by mi jenom prirozena lidska citlivost. Z poskladanych slov, z prezdivky a pripadnych reakci si jasne das dohromady s kym mas na druhe strane tu cest si psat (podivej se treba na prispevky Blekmena). Mnohde tuto prirozenou citlivost potlaci vychova, nebo treba okolni prostredi. Souhlasim s tim, ze kazda zkusenost i ta spatna muze byt pro zivot cloveka poucna a i dulezita. Bohuzel z nekterych prispevku je patrne, ze mnoho lidi, jeste nic moc spatneho nezazila, protoze by to tady na diskusnim foru vypadalo uplne jinak. Take souhlasim s tim, ze svet muze byt kruty (ohrozuje nas spousta nemoci, prirodni katastrofy ...), ale dovolim si Te doplnit - a proto si jej - mi lide - nedelejme jeste horsi.
Tim nerikam, ze kazdemu, kdo tady napise, ze potrebuje praci, praci nabidnu, ale pokud je, nebo bude u nas ve firme nejake misto volne, dam vedet napriklad na pohybech. Ono nakonec stejne nerozhoduje skvele napsane CV a nekdy ani fantasticke reference, ale treba pouhy stisk ruky, pohled do oci, zpusob vyjadrovani a reakce na pripadne otazky. A to uz bude na pripadnem adeptovi, jestli obstoji nebo ne - tady hraje kazdy za sebe.
Nevim, jestli se mi to podarilo napsat tak srozumitelne jako Jardovi ve skvelem clanku, ale alespon jsem to zkusil.
Mirek, Londyn
 
report abuse
vote down
vote up

theodwyn said:

December 13, 2005, 10 : 59
Votes: +0
Jsem čtenář pohybů a lidí,kteří příjdou o iluze kvůli vlastní hloupostí mi líto není...takže ano,beru to osobně.I když jsem mohla být mezi nima a nakonec jsem si vybrala bezpečnou cestu do Londýna jako aupair a tak si můžu vyskakovat a tvrdit,že mě by se nic takového nikdy stát nemohlo :grin
 
report abuse
vote down
vote up

Write comment
quote
bold
italicize
underline
strike
url
image
quote
quote
smile
wink
laugh
grin
angry