|
Horymír 8.kapitola - Práce |
|
|
|
Články - Seriály -
Horymir story
|
|
Tuesday, 03 January 2006 |
 Náš první týden ve Velké Británii utekl jako voda. Starosti s nesrovnalostmi a první rozkoukávání se nám zabraly tolik času, že jsme si ani nevšimli, jak čas letí. Bylo na čase postoupit do další fáze pobytu, tedy najít práci. Eulálie chtěla navázat na své mnohaleté zkušenosti z mateřského školství a jejím cílem byla práce jako nanny. K tomu však potřebovala celkem solidní úroveň angličtiny, kterou, bohužel, v té době nedisponovala, a tak jako první krok a úkol číslo jedna, bylo najít pro ni práci, kde angličtinu moc potřebovat nebude. Rozhodla se pro uklízení. V knihovně na počítači jsme vyrobili letáček s nabídkou praní, žehlení a celkového úklidu s telefonním číslem na můj mobil a obešli jsme obchody v našem okolí, které za rozumný peníz umožňují umístit inzerát do výlohy. V dalších týdnech si pak ještě Eulálie roznesla podobné letáčky do domovních schránek v mnoha ulicích celého Walthamstow. První reakce přišla hned druhý den. Zazvonil mi mobil a ozval se jistý John Simpson, který měl zájem o Euláliiny služby. Dohodli jsme se na šesti librách za hodinu. Ještě týž den jsme se s Johnem sešli v jeho domě, aby Eulálii ukázal co a jak, a domluvili se, kdy by mohla začít. Výsledkem schůzky byly klíče od Johnova bytu a džob pro Eulálii každý pátek na zhruba hodinu nebo více, dle potřeby. Na první pohled nic moc, ale pro nás to byl ohromný úspěch a hlavně pobídka k dalšímu úsilí a šťastné znamení, že to nakonec všechno dobře dopadne. Během dalších měsíců získala Eulálie ještě několik dalších klientů ve Walthamstow a pak zejména v Docklands. Ale to bylo až trochu později a povím vám o tom někdy jindy.
V mém případě to tak jednoduché nebylo. Už během příprav doma v Praze jsem se samozřejmě zabýval i myšlenkou, čím se v Londýně hodlám živit. O své angličtině jsem nepochyboval a neviděl jsem ji jako problém. Věděl jsem, že bych si chtěl dát pauzu od práce, kterou jsem se živil doposud. Žádný marketing, žádné řízení zdrojů a lidí, žádné reporty, plnění cílů, vymýšlení nových strategií a hlavně hádek o peníze s finančními a generálními řediteli. Nic takového. Chtěl jsem se chvilku živit pro změnu rukama. Tenkrát jsem ve své naivitě věřil, že to bude jednodušší, než živit se hlavou. Nebylo, to si teda pište. Už v Praze jsem podrobně studoval stránky Job Centra a prozkoumával nabídky práce v Londýně a po té, co jsem se od agentury dozvěděl, že budeme bydlet ve Walthamstow, tak jsem se začal soustředit na nabídky právě z této části severovýchodního Londýna. Nabídek bylo mraky. V člověku to budilo euforický pocit, že to bude těžká zívačka. Prostě přijede borec z Čech, nakráčí na interview v obleku od Armaniho se sívíčkem plným nadnárodních koncernů a všichni si z něj v Londýně sednou na prdel. Nesedli. Mrchy. Co mě opravdu zaujalo, byla obrovská poptávka po řidičích autobusů. Jen si to představte, ten nádherný, červený, dvoupatrový skvost a za jeho volantem já, Horymír. Tahle myšlenka mě nadchla a částečně bylo rozhodnuto. V požadavcích byl jenom určitý minimální věk, který jsem s rezervou splňoval a britský nebo evropskounijní řidičák s minimálně tříletou řidičskou zkušeností. Brnkačka. Navíc solidní plat a hromada sociálních výhod. Ježdění vlevo jsem se ani trochu nebál, protože jsem už za sebou měl zkušenosti s řízením v Thajsku, Malajsii a Indonésii, kde se všude jezdí vlevo, a navíc jsem levák, takže je pro mě ježdění vlevo s řízením napravo přirozenější, tvrdí Eulálie. A řídit autobus jsem se taky nebál, protože jednak už jako kluk jsem snil o tom, že to jednou budu umět a na druhou stranu jsem si říkal: Dokázal jsi odstartovat, letět a přistát se sportovním letadlem, tak proč bys to nedokázal s autobusem plným lidí ? Jednoduše jsem tuto myšlenku adoptoval a do Londýna odlétal s přesvědčením, že ze mě bude řidič dvoupatráku. Když jsem s tím seznámil Eulálii, byla pro a neviděla v tom háček. Moje mamka to sice chvilku prodýchávala, ale přežila to.
A tak jsem jednoho slunného rána nakráčel do walthamstowského Job Centra, vytiskl si nabídku práce šoféra autobusu s místem výkonu práce ve Walthamstow, zavolal jsem na číslo, které tam bylo uvedeno jako kontaktní. Tam jsem se dozvěděl jiné telefonní číslo, kam mám zavolat a když jsem na něj zavolal, výsledkem byla schůzka s úředníkem z Job Centra, který mě nechal vyplnit formulář uchazeče o zaměstnání. Uvedl jsem své osobní údaje, praxi, číslo pasu, kvalifikace na řidičáku a …. National Insurance Number. Ouha ! Věděl jsem, co to NIN je a jak jej získat a taky jsem věděl ,že jím zatím nedisponuji.
Úředník zprvu zaváhal, ale pak mávl rukou a řekl, že to zkusíme i bez NIN, i přesto, že zaměstnavatel měl přímo v požadavcích, že akceptuje pouze uchazeče s NIN. A navíc mi několik poradců v Job Centru nezávisle na sobě řeklo, že absence NIN nemůže být diskvalifikačním předpokladem při hledání zaměstnání a pokud k takové situaci dojde, jedná se o protiprávní diskriminaci. Hezké že ? A ti, co už práci ve Velké Británii někdy hledali, zcela určitě se mnou budou souhlasit, že tohle prohlášení je totální bullshit. Leč formulář byl vyplněn a úředník mi domluvil schůzku se zástupcem firmy na čtvrtek příští týden. To bylo až za deset dnů. Pěkně dlouhá doba na čekání.
A tehdy jsem se dopustil základní chyby, kterou udělali pravděpodobně všichni, kdo někdy ve Velké Británii hledali práci, přestal jsem hledat. Místo toho, abych bez ohledu na domluvené interview, trávil celé dny v Job Centru projížděním nabídek a obvoláváním dalších a dalších potenciálních zaměstnání, vytiskl jsem si jenom pár nabídek na místa řidičů dodávek a doma jsem je založil někam mezi papíry a v podstatě jsem na to tak trochu hodil bobek. Zapomněl jsem na základní fakt, že Londýn je nesrovnatelně větší než Praha. Nabídka práce je zde obrovská, ale stejně obrovská, ne-li větší, je armáda těch, kteří se o tu práci ucházejí. Proto, když hledáte práci v Londýně a myslím, že to platí i kdekoli ve Velké Británii a vůbec kdekoli na světě, musíte sítě rozhodit hodně do široka a co si v žádném případě nemůžete dovolit, je ztrácet čas čekáním. Ať už máte sebelepší pocit z právě skončeného interview, kde jste zářili jako největší hvězda a potenciální zaměstnavatel z vás byl úplně na větvi, pokud nemáte v ruce pracovní smlouvu, hledejte dál. Odmítnout nabídku práce, protože zítra nastupujete jinam je mnohem jednoduší, než po měsíci pobytu v jednou z nejdražších měst světa zjistit, že nemáte na nájem, v lednici je akorát jedno scvrklé rajče a práce je v nedohlednu. Tenkrát to ode mě nebylo moc chytré, ale stalo se. A tak jsme zbytek týdne a část týdne následujícího pojali s Eulálií jako turisté a věnovali jsme volný čas prohlídkám londýnských památek a průzkumu našeho nejbližšího okolí. Peněz jsme si přivezli relativně dost. Bylo toho celkem 1400 liber, ale snažili jsme se šetřit, protože jsme se chtěli co nejdříve přestěhovat do vlastního bytu a věděli jsme, že budeme potřebovat hromadu peněz na depozit a další výdaje s tím spojené.
Velký čtvrtek přišel cobydup. Po konzultaci s Eulálií jsem si nevzal oblek, ale jenom košili, dokonce bez kravaty a dostavil jsem se na sjednané interview. Přijala mě zástupkyně společnosti, na vizitce měla Recruitment Consultant začala se mnou projíždět můj formulář, který jsem vyplnil minulý týden. Pas – Evropská unie, OK. Řidičák – Evropská unie – OK, Věk – 29 let, OK. Adresa – Walthamstow, OK. NIN – temporary, Fail. Sorry, je firemní politikou, že nepřijímáme uchazeče bez NIN. Je mi líto, že se jedná o diskriminaci, je mi to opravdu líto. Ozvěte se znovu, až budete mít NIN, děkujeme, good bye. Další, prosím ! Stál jsem tam s otevřenou hubou a teprve mi to celé začínalo docházet. Má nekonečná naivita, mé monumentální sebevědomí a má nebetyčná hloupost mi společně daly první a zdaleka ne poslední pěst přímo na solar. Dva týdny v háji a byl jsem tam, kde jsem byl na začátku. A tak jsem začal hledat dál. Dnes už nevím proč, ale koncentroval jsem se hlavně na poptávku po řidičích. Nemám žádnou manuální kvalifikací, nejsem automechanik, elektrikář nebo zedník a do kanceláře jsem pořád jít nechtěl. A tak mi zbývaly jenom nekvalifikované profese. Ale bylo to pořád dokola. Někam jsem zavolal: Máte NIN ? Máte zkušenosti s řízením v Londýně respektive ve Velké Británií ? Máte multidrop experience ? Ne ? Ne ? Ne ? Hm, tak nám nechte telefonní číslo a mi se vám ozvem.
Den za dnem, až do následujícího čtvrtka od neúspěšného interview na autobusáka. Měl jsem v ruce papír z Job Centra s poptávkou po řidiči do skladu ve Wood Greenu v severním Londýně, necelou hodinu autobusem od nás. Požadavky: řidičák, zkušenost s řízením dodávky, pracovní povolení pro Velkou Británii. Plat 12.000 ročně. Kontaktní osoba Mr. Levy. Tak jsem tam zavolal, byl jsem přepojen na Mr. Levyho a vyjádřil jsem svou touhu pracovat zrovna pro něj. Když se mě Mr. Levy zeptal jakou mám zkušenost s řízením dodávky, bez zaváhání jsem mu oznámil, že jsem se posledních pět let živil jako řidič Fordu Transit u jedné spediční firmy v Praze. Na to se mě Mr. Levy zeptal jakou mám zkušenost s řízením dodávky v Londýně. Já mu sdělil, že žádnou. Mr. Levy povídá, že to bude problém, protože on potřebuje někoho, kdo zvládne jezdit s dodávkou po Londýně. To mě vyprovokovalo k otázce, proč si myslí, když jsem zvládl jezdit dodávkou po Praze, neměl bych to zvládnout i v Londýně. To Mr. Levyho rozesmálo, řekl, že se mu líbí můj optimismus a že se mám dneska v 11.00 přijít ukázat. Huráááááááá. Nic to nebylo, ale aspoň to bylo první interview od chvíle, kdy zkrachovaly autobusy.
Byl jsem tam přesně v jedenáct. Eulálie jela taky, šla se mnou až přímo k sídlu firmy, poplivala mě pro štěstí a slíbila, že na mě tady počká. Byl jsem promptně uveden do kanceláře Mr. Levyho, který jak se ukázalo, byl majitelem firmy. Do telefonu měl východní přízvuk a domníval jsem se, že to bude Turek nebo Pákistánec. Mr. Levy byl Žid. Starší pán s pleší a šedivým knírem, upravený, v na míru šitém obleku s neuhasínajícím úsměvem na tváři a velmi příjemným a laskavým vystupováním. Jakmile jsem vkročil do jeho kanceláře, cítil jsem se dobře a podvědomí mi napovídalo, že asi jo, že to bude v pohodě. Mr. Levy mi nabídl židli a dali jsme se do řeči. Znovu jsme probrali to, co jsem mu o sobě napovídal do telefonu, včetně legendy o svém šoférování v Praze. Mr. Levymu jsem se očividně líbil. Řekl, že, bohužel, mi nemůže nabídnout práci řidiče, vzhledem k nedostatku zkušeností, ale, že pokud by mi to nevadilo, měl by pro mě práci jako baliče zásilek v expedičním oddělení, samozřejmě s nižším platem, který by byl 9.000 liber ročně. Souhlasil jsem okamžitě a bez váhání. Na otázku, kdy bych chtěl nastoupit jsem odpověděl, že zítra, tedy v pátek. Mr. Levy si ofotil můj pas a řidičák, provedl mě po firmě a ukázal mi mé budoucí pracoviště. Potřásli jsme si rukama a já se vypotácel na denní světlo. Eulálie stála na ulici a když viděla můj široký úsměv, vlepila mi mlaskavou pusu a objala mě, jak kdybychom se půl roku neviděli. Motala se mi hlava a měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem mistr světa.
Dne 13.srpna 2004 jsem nastoupil jako Warehouse Assistant do společnosti Electric Shopping.com a vystoupil tím vstříc už jen dalším pozitivům a sociálním jistotám. Na dítě a dovolenou v Jugoslávii to sice nevypadalo, ale pro nás a hlavně pro mě to bylo obrovské vítězství a krok vpřed. Má kariéra mezi topinkovači a mixéry nebyla nijak dlouhá, ale potkal jsem pár zajímavých lidiček, o kterých bych vám rád povyprávěl. Ale to až příště.Napsal: Jarda Uher
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymir story
Related Items:
|
|
Articles-News 
Subscribe to this comment's feed
. Tim svym krasnym optimismem a roztomilou naivitou mi nekoho strasne pripomina a uplne se mi tak nejak ulevilo 
