|
1.Příjezd aneb do Anglie se psem
Jet se podívat do Anglie a nějaký čas zde žít a pracovat byl vždy můj sen. Už dlouho jsem takovou cestu plánovala a ještě delší dobu ji z různých důvodů odkládala. Poprvé jsem se rozhodla jet s kamarádem do Londyna v roce 1994. Vše bylo připraveno k odjezdu, dohodli jsme se, že on pojede první, protože tam má bratra a až se zabydlí, sežene mi au-pair dopis od známých a hurá za ním. Nasedl do letadla.....a....za několik hodin byl zpět s tím, že ho nepustili přes pasovku. A bylo po plánech. Místo toho jsme se přemístili do Amsterdamu a Londyn padl. No co, Amsterdam je také skvělé město, řekla jsem si a ani mi nevadilo, že to nevyšlo. Tak tohle bylo mé první bližší setkání s Anglií.
Mezi tím jsem odjela za tímto kamarádem do Jihoafrické republiky, kde se mi moc líbilo a mám od tamtud skvělé zážitky. Nicméně, po třech letech jsem se vrátila do Čech. Omrzelo mě žít načerno a tak jsem si řekla, že se do Afriky chci jednou vrátit, ale jako podnikatel, který tam otevře malý Bed and Breakfast nedaleko pláží.
Čechy pro mě ale už moc nebyly. Krutá a dlouhá zima místo pláží a syté zeleně, to je prostě pro mě nemyslitelná změna. A dobrá práce nebo vydělané peníze, to jsem tam také nenašla. Když Čechy vstoupily do EU, byla jsem poprvé v životě volit. To že právě Anglie a Irsko otevřely svůj pracovní trh, bylo skvělé a já opět mohla plánovat své nové cesty.
Nemohla jsem ale vyjet hned. V cestě stál jeden problém. Nikdy nikam nejedu bez svého psa a ani to jsem nemínila měnit. Bedlivě jsem sledovala stránky Defra (Ministerstvo zemědělství) kde mají nejčerstvější zprávy o Pet Travel Scheme. Jen co upravili zákony ohledně nových zemí EU, vyšla jsem k veterináři a pořídila mé Mini evropský psí pas. Potom následovalo zapsání jejího čipu a nové očkování proti vzteklině. Asi za měsíc jsme se vraceli na odběr krve, který měl prokázat dostatek protilátek proti vzteklině. Vzorek se pak poslal do Liberce a oni ho poslali do laboratoře v Německu. To vše stálo něco přes 2000 kč. Všechno přišlo zpátky fajn a Mini dostala certificate a razítko do pasu. Poté jsme museli čekat ješte 6 měsíců od odběru krve a pak jsme mohli jet. Před odjezdem jsme ještě museli dojít k veterináři (24-48 hodin před prohlídkou na hranicích) na odblešení a odčervení. Všechno musí být přesně podle Defra, pokud ne, nevpustí vašeho psa přes hranice- a opravdu kontrolují důkladně.
Čas plynul a my jsme konečně mohli s mým přítelem vyrazit. A zase tu byl problém. Pes. Se psem můžete jet trasami danými Defrou a to je z Čech British Airways a CSA. British Airways tenkrát chtěli 15000 CZK a CSA tenkrát ještě nebyli tou povolenou společností. No a ješte je možné jet autem. My se rozhodli pro cestu autem a trajektem Hoverspeed, coz je asi nejlevnější, zvlášť pokud koupíte lodní lístek na internetu.
Vyrazili jsem jednoho letního rána a za těch největších veder jsme přejeli Německo. Večer začalo poprchávat, dorazili jsme do Belgie a v Antverpách se ztratili. Předělávali tam značení a asi se jim nechtělo dávat náhradní cedule. Unavná jízda po dálničním průjezdu Antverpami nás znavila a tak jsme to zabodli hned jen co jsme se z nich vypletli. Vytáhli jsme spacáky a šli spát za benzínku. Ráno jsem se probudila hřměním. Už bylo světlo a hnala se pěkná bouřka. Jentaktak jsme stihli poklidit a dosednout do auta a už začal pořádný slejvák.
Během pár hodin jsme dorazili do přístavu, já zašla se psem na psí pasovku. Následovala rozsáhlá prohlídka psího pasu uřednicí Hoverspeed. Kontrolovala datumy a vše muselo sednout. Pak jsme si koupili listky a vyrazili jsme na trajekt, který jezdí během dne asi každou hodinu. Pes musel zůstat v aute v podpalubí a my museli ven z auta na palubu.
Zanedlouho jsme byli v mé vysnělé Anglii. V Anglii, která se v mých snech podobala Jihoafrické republice svou kulturou (protože JAR byla britskou kolonií a vliv Britanie je stále patrný a mí přátelé v JAR jsou vnuci a vnučky anglických starousedlíků), kde jsou muži stále ještě gentlemani a staré milé babičky venčí v podvečer své psíky, podobné tomu mojemu maltézákovi. Měli jsme namířeno na sever Londýna do jednoho kampu na úplném okraji. Okolí jsme si představovala jako Anglický venkov, s typickými Anglickými puby a načinčanýma výlohama obchůdků. Očekávala jsem prostě polovenkov, s poklidným životem na předměstí. Můj plán byl najít co nejdříve ubytování a poté práci. S prací jsme neviděla žádný problém. Podle inzerátů na internetu to vypadalo že jí bude dost a s mou znalostí Angličtiny to nebude žádný problém. Viděla jsme spíše problém s ubytováním v houseshare. Kde nás vezmou se psem? O pohybech jsem tenkrát neslyšela a na internetu, kde jsme surfovala každý den, jsme na ně nenarazila. Snad jen muj známý který tu tenkrát bydlel, mě upozornil, že si mám hledat práci předem. Já si ale řekla, proč by, stejně je lepší hledat si práci až na místě, a kdo ví jestli toho mého psa vůbec pustí přes hranice...a i kdyby, práce se dá přece sehnat vždycky...v JAR byla 40% nezaměstnanost a ja práci taky vždycky nakonec našla...
Plná očekávání jsem čekala až lod přirazí ke břehu a my vyjedeme...po dlouhé době po levé straně. Jen co jsme vyjeli, byli jsme ještě jednou zastaveni kontrolou Anglické psí kontroly. Asi se chtěly Anglické úřady přesvědčit, jestli paní z Hooverspeedu vykonává svou práci dobře.
Tento článek je v sekci: MyBlog a
kategorii: Blog
Related Items:
|
Articles-News 
Subscribe to this comment's feed
