O to víc mě deptalo, když jsem viděl neefektivitu a plýtvání, které způsobovaly, že prodlevy a skluzy vznikaly. A protože jsem agresivní cholerik, v souladu se svým temperamentem jsem tyto záležitosti ventiloval. Výsledkem byly dílčí úpravy některých postupů, které nám pomohly se s nárůstem objemu vyrovnat a zvládnout ho, ale sekundárním důsledkem mého chování bylo, že Mr. Levy mě tiše ignoroval, protože se nechtěl se mnou hádat, a Steve si ze mě naprosto bezostyšně dělal srandu. A mezitím vším poletoval chudák Rob, který tušil, že ve spoustě věcí mám pravdu, ale neměl páku na svého otce, kterou by ho přiměl ke změně. Má pošetilost mi samozřejmě po čase došla a já si uvědomil, že je hloupost takhle blbnout a uklidnil jsem se. Což nejenom přispělo k tomu, že aplikace mých návrhů najednou začala být téměř automatická, ale také jsme se skamarádili se Stevem a začala být pohoda. Ovšem objemy rostly a stresu bylo pořád dost. A pak tu byly peníze.

Když jsem po dvou týdnech podepisoval pracovní smlouvu, samozřejmě původních 9.000 liber, které byly v rozporu se zákonem o minimální mzdě se změnily na 10.500, které už minimální mzdu mírně, ale opravdu velmi mírně, překračovaly. Rob mi dokonce bezostyšně tvrdil, že jsme se o žádných 9.000 nikdy nebavili. Ale o tom jsem vám už vyprávěl a slíbil jsem vám vyprávět o tom, jak jsem si nakonec vydupal navýšení platu až na těch 12.000, které jsem viděl v Jobcentru v jejich nabídce na místo řidiče. Peníze byly vždycky v téhle práci kamenem úrazu. Nikdy v životě jsem neměl práci, kde bych chodil domů tak v pohodě jako z Electric Shopping.com. Stres tam samozřejmě byl, ale jakmile jsme naložili poslední balík do dodávky přepravní služby, bylo po stresu a byl klídek. Ve své balírně jsem byl neomezeným vládcem a sám jsem si určoval tempo i priority. Intelektuální nenáročnost celého procesu mi umožňovala se v duchu zabývat svým vnitřním světem a nevnímat příliš svět okolo. Kdyby to bylo férově placené, dělal bych tam pořád. Když jsem ubral na hysterii a Levyovci pochopili, že jsem trošku někdo jiný, než jsem jim navykládal při pohovoru, zjistil jsem, že vtiskávat okolí svou osobnost je mnohem jednodušší. S tím, jak odhalovali můj potenciál, rostly v průběhu září 2004 i mé pracovní úkoly. A tak se k původnímu balení přidala ještě kontrola vratek a reklamací nebo každý večer tvorba souhrnné faktury, kterou se jednorázově vyskladnilo z účetnictví zboží vyexpedované ten den. Původně to byla Stevova práce, ale ten na to vždycky házel bobek a pro Roba celkem dost důležité údaje se k němu dostávaly se zpožděním, tak bylo rozhodnuto, že to budu dělat já. To, že to znamenalo znát z paměti zhruba asi 500 různých kódů produktů a to po měsíci práce, tak nějak nikomu ani nepřišlo vhodné komentovat. Vždyť je každý den viděl na fakturách, které se přibalovaly k expedovanému zboží, zdálo se být celkem vhodným argumentem. Jenže ouha, kódy na fakturách se lišily od kódů v živých datech systému. Ne všechny, ale bylo jich dost, takže bylo potřeba znát pro každý výrobek jeho kód pod kterým visel na Internetu a pod kterým byl uskladněn v systému. A tohle jsem zvládnul po měsíci práce. Rob pořád chodil za mnou dolů a říkal, jakou odvádím skvělou práci a že jsem super a že je to pohoda. Trošku ho vyváděla z míry má pravidelná odpověď, která zněla: Řekni to mojí peněžence. A tak to bylo pořád dokola. Ve mně to bublalo, práce narůstala, Mr Levy se potutelně usmíval a Rob vypadal ustaraně. Pak došlo k příhodě s poštou.