|
Strana 3 z 3
Šlo o to, že 95 procent zboží se expedovalo prostřednictvím přepravní společnosti. Velmi malé množství se posílalo poštou. Jednalo se zejména o drobné, lehké výrobky a o náhradní díly, kde cena za běžnou přepravu dost často převyšovala samotnou marži na produktu, a tak byl vlastně jeho prodej ztrátový. Jak nakládat s takovým produktem jsem poznal podle toho, že když objednávka dorazila ke mně do balírny, tak v deskách chyběla nálepka s čárovým kódem pro přepravní firmu. To bylo znamení pro mě, že buď se jedná o zahraniční zásilku a tudíž doket budu vyplňovat ručně, nebo že se zboží bude expedovat poštou. V tom případě jsem ho zabalil a odpoledne spolu s ostatními předal Steveovi, který vyplnil hromadný podací lístek a odjel s tím na poštu. Na konci srpna Rob pořídil váhu a frankovací mašinku, která tenhle proces zjednodušila. Balík jsem zabalil, položil na váhu, zvolil 2nd class mail, do tiskárny vložil kus papíru a na něj se mi vytisklo razítko se známkou. Odstřihl jsem proužek se známkou, nalepil na balík a Steve už nemusel nic vyplňovat, jenom s tím dojel na poštu. Tehdy jsem zjistil, že bychom mohli poštou posílat mnohem víc produktů než dosud a tím ušetřit na nákladech. Zeptal jsem se Roba na přesné podmínky, kdy je možné produkt poslat poštou. Bylo to: hodnota nižší než dvacet liber a cena poštovného musela být nižší než pět liber. Začal jsem převažovat, všechny produkty, které mi připadaly jako vhodní kandidáti na poštu a dělal jsem si poznámky, kolik jsem ušetřil oproti běžnému postupu. Během září úspora dosáhla výšky 140 liber jenom na poštovních poplatcích. Ukázal jsem to Robovi a Mr. Levymu. Chvilku jsem byl mistr světa a miláček davu. Rob mě požádal, abych v této činnosti pokračoval a zároveň mě informoval, že těch uspořených 140 liber dostanu jako prémii k platu za září. To se mi hodně zamlouvalo a na čas mě to uklidnilo.
Jenže balíků přibývalo a dobré nálady ubývalo. Během října jsem dal Robovi několikrát nahlas najevo, že jsem silně nespokojený s nepoměrem mezi platem a množstvím pracovních povinností. Vždycky mi na to nepřítomně odpověděl, že s tím něco uděláme. Poslední týden v říjnu už mě to dožralo a večer po práci jsem Roba požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Ochotně souhlasil a tak jsme si sedli proti sobě v jeho kanceláři a já mu to všechno vyklopil. O mé nespokojenosti, o tom, jak se podstatně změnila náplň mojí práce oproti pracovní smlouvě, o mojí produktivitě, mých zlepšovácích a o mém nízkém platu. Začal něco blábolit o nákladech a nízkých maržích, které mu nedovolují…a takdále. To mě příšerně nabudilo, protože ten trumbera zapomněl, že díky tomu, že každý večer vyskladňuji veškeré prodané zboží ze systému, kde vidím, kromě prodejních cen, i ceny nákupní a že vidím rozdíly mezi prodejní a nákupní cenou, takže vím přesně kolik každý den vydělal, a že umím počítat. Vyletěl jsem, jak čertík z krabičky a oznámil Robovi, že pokud se s mým platem něco neudělá, tak výrazně zpomalím tempo. Byla to drzá výhrůžka, ale ve mně se opravdu vařila krev, protože ať už byl Rob jakkoli inteligentní, v prvních měsících měl tendence vidět ve mně negramotného Bulhara, který je ochoten pracovat za buráky. Tohle ho samozřejmě rychle opustilo, ale moje uražená ješitnost mu nikdy neodpustila. Můj výbuch ho zaskočil a zarazil do židle. Rozhovor byl u konce a já vypochodoval z jeho kanceláře jako rozzuřený Tatar na tažení východní Evropou. Druhý den večer si mě Rob zavolal a oznámil, že je nepřípustné, abych mu někdy takhle ještě vyhrožoval. V tom měl samozřejmě pravdu. Já na jeho místě bych se okamžitě vyrazil, ale pravda je taková, že oni mě tenkrát potřebovali, a když jsem Robovi mnohem později na rovinu řekl, že beze mě by Vánoce nezvládli, bylo to nabubřelé a namyšlené, ale i trochu pravdivé. Každopádně mi řekl, že i přes takto neortodoxně podanou žádost o zvýšení platu se rozhodli mi vyhovět, a že s platností od listopadu budu brát 12.000 ročně. Hezky jsem poděkoval a opáčil, že to bude zpětně s platností od října. Rob zamrkal…a souhlasil. Krize byla zažehnána a před námi se začaly rýsovat obrovské výzvy spojené s vánočním nákupním šílenstvím. O tom, jak jsme expedovali 600 balíků denně namísto obvyklých 90 až 100, o tom, jak jsem zničil tři baliče, a o tom, jak jsem se rozhodl odejít z Electric Shopping.com, vám povím příště. A na závěr vám chci říct už jenom jedno. Každý z vás je jedinečná osobnost se specifickými vlastnostmi a schopnostmi. A nikdo z místních zaměstnavatelů vás nemá právo okrádat nebo ponižovat. Jenže pokud se jim nebude bránit sami, nikdo to za vás neudělá. Takže až půjdete zase do práce, kde vás budou okrádat, pamatujte si, že to jediné na čem vám doopravdy záleží jste vy sami, protože pro sebe a své okolí jste právě vy jedineční a neopakovatelní. A nikdo, absolutně nikdo, nemá právo se na vás povyšovat nebo vás zastrašovat.
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Příběhy Horymíra
Related Items:
<< Začátek < Předchozí strana 1 2 3 Následující strana > Konec >>
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed