|
Strana 1 z 3
Asi už jste někdy slyšeli o těch takzvaných testech temperamentu. Že někdo je flegmatik, někdo je cholerik, někdo sangvinik a někdo melancholik. Internet je toho plný a stejně tak i časopisy pro volný čas. Doma v Čechách jsem si párkrát tenhle test udělal a výsledky, které mi vycházely, byly vždycky v podstatě shodné. Sangvinik se sklony k flegmatismu nebo sangvinický flegmatik. Což vzhledem k popisům jednotlivých temperamentů, byly celkem lichotivé výsledky. Asi to bude tím, že v těchto testech máme všichni přirozené tendence ke zkreslenému vidění sebe sama. Ono totiž o finálním výsledku rozhoduje, jakým způsobem vybíráte ze čtyř možností, jak reagovat na nějakou konkrétní životní situaci, a podle toho, kam vaše reakce směřují, podle toho se vypočítává váš temperament. Výsledky jsou většinou v hraničních oblastech, protože téměř nikdo není čistě vyhraněná, jednosměrná osobnost. A tak když sangvinický flegmatik dorazil do Londýna a začal v Londýně žít a pracovat, což samo o sobě je, podle mého názoru, ten nejtvrdší test charakteru, osobnosti i temperamentu dohromady, vyklubal se z něho čistý melancholický cholerik nebo cholerický melancholik. Je to tak. Život je test, kde se lhát ani moc nedá a následky vašich činů jsou až nepříjemně objektivním testem toho, za co doopravdy stojíte. Tohle všechno se naplno projevilo, když jsem se po prvních týdnech rozkoukal v Electric Shopping.com a začal jsem svému okolí nesmiřitelně vnucovat otisk své geniální osobnosti. Kromě toho, že okolí byl můj génius srdečně šumák, tak se dokonce i, mrcha jedna, zubynehty bránilo.
Projevilo se to právě tehdy, když se má cholerická povaha střetla s blahosklonným přístupem ze strany Mr. Levyho a maňana přístupem ze strany Steva, který se v žádném případě nehodlal nechat vyvést ze svého pohodového tempa. Problém byl v tom, že současně s mým nástupem do balírny, se i rozjel internetový prodej a díky dobrým cenám a celkem solidnímu marketingu objem zakázek a vyexpedovaného zboží každým dnem narůstal a překračoval čísla, na která tam všichni dosud byli zvyklí. Objektivně řečeno, dosavadní pracovní postupy a tempo přestávaly záhy stačit na to, vyrovnat se s přílivem objednávek ze shora z kanceláře obchodního oddělení. Moje maniakální nechuť k nedodělané práci mě v případě přílivu objednávek nutila neustále dohánět deficit, který vznikal prodlevami, kdy Steve ještě nevybalil zboží, které už se mělo expedovat, produkty nebyly tam, kde podle logiky uspořádání být měly, a také díky tomu, že i já jsem se dostával do skluzu, tím, že jsem místo balení bloumal mezi regály a dával si do kupy zboží pro expedici. Dopadlo to tak, že i když jsem měl v rámci pracovní doby hodinovou pauzu na oběd, kašlal jsem na ní a i v rámci oběda bez přestávky dělal. Byla to hloupost, ale zase na druhou stranu, pokud bych to neudělal, nebyl bych schopen zabalit a vyexpedovat vše, co obchodníci prodali. Jenže na to Eulálie celkem popravdě odpovídala, že to přece není moje starost. Jenže já byl tenkrát mladej a blbej. Dneska už nejsem mladej, takže bych tu chybu podruhé neudělal, ale tenkrát jsem si prostě hrál na stachanovce.
<< Začátek < Předchozí strana 1 2 3 Následující strana > Konec >> |