|
Page 1 of 3
Čas se rozletěl jako splašený a první prosincové týdny byly plné
předvánočního blázince a v práci to vypadalo jako uprostřed líté bitvy. Po
většinu dne jsme balili ve čtyřech lidech a poslední dvě soboty před Vánoci
byly pracovní. Původně mě představa práce v sobotu nechávala chladným,
protože jsem neměl v úmyslu se zúčastnit. Jenže když Rob přišel
s nabídkou, že za pět a půl hodiny práce v sobotu nabízí jeden den
placeného volna, kývl jsem, protože to mi přišlo fér. Tyhle pracovní soboty
měly zvláštní kouzlo, protože jsme začínali v 11.00. Steve na nějaké
přesčasy kašlal, takže se neúčastnil. Lumír odmítl a Bobby také, takže jsme
dole ve skladu byli pouze já, Barry a Mr. Levy. Barry mi kolektoval a já jsem
balil. Protože se balilo do zásoby a nevisel nade mnou žádný meč v podobě
nedočkavého řidiče, který by netrpělivě přešlapoval za mými zády, byla to
pohoda. Pracoval jsem si svým tempem a k vlastnímu překvapení jsem
zjistil, že i tohle pohodové tempo vedlo ke čtyřem paletám vyskládaných balíky
do výšky asi dvou metrů. Později jsem se dokonce dozvěděl, že Steve a Rob
uzavřeli sázku, že nebudeme schopni prolomit hranici 600 balíků za den. Rob
tvrdil, že to nezvládneme, Steve si byl jistý, že to dokážeme. Pokud bychom to
dokázali, Rob měl Steveovi půjčit své opečovávané BMW Z4 na jeden den. No a
20.prosince se nám to podařilo. Hranici 600 zabalených kusů jsme prolomili
okolo čtvrté odpoledne. Ten den nás také Bobby přinutil jen zírat
s otevřenou pusou na to, co ve skutečnosti znamená britský ledový klid.
To bylo tak. Když Bobby nastoupil, Mr. Levy s ním v obavách
z toho, že ho vystraším jako jeho předchůdce, domluvil, že kdykoli bude
cítit potřebu udělat si pauzu, tak může, a to i nad rámec běžné přestávky, na
kterou jsme měli nárok my ostatní. Bobby pracoval svědomitě. Sice svým vlastním
tempem a svým svérázným stylem, ale dělal. Během pracovního dne se několikrát
sebral, šel si do kuchyňky uvařit čaj a pak seděl na židli, nohu přes nohu,
v prstech svíral šálek čaje a četl si noviny. Nic proti, měl na to právo.
Ale to pondělí nás šokoval. Bylo půl šesté, půl hodiny před koncem pracovní
doby, řidič už nám stepoval za zády, všechno zabalené zboží bylo už naložené,
Barry stále ještě pobíhal po skladu a kolektoval další kousky k zabalení,
zatímco Lumír, Steve, Bobby, já a dokonce i Rob jsme balili jak včeličky. A
v tom se to stalo. V tom největším stresu se Bobby najednou sebral a
šel si vypít svůj šálek čaje. Bez mrknutí a jediného slova. Jen jsme se se
Stevem na sebe podívali a s tázavými výrazy jsme se otočili na Roba. Ten
jenom pokrčil rameny a dělal, že to nevidí. Bobby byl svéráz, ale byla
s ním sranda.
<< Start < Prev 1 2 3 Next > End >> |