|
Horymír 24.kapitola - Fopa |
|
|
|
Články - Seriály -
Příběhy Horymíra
|
|
Tuesday, 02 May 2006 |
|
Strana 1 z 2
Vánoce 2004 byly překrásný čas. Trávili jsme s Eulálií všechen čas
pořád spolu a užívali jsme si klidu, pohody a jeden druhého. Byl to čas
naplnění rozjímáním a vzpomínáním na veselé a někdy trochu šílené historky
z posledních pěti měsíců. Byla to taková symbolická zastávka po náročném a
nepřetržitém maratónu. Symbolická tečka za jedním z nejzvláštnějších
období našich životů. Seděli nebo leželi jsme spolu na gauči v naší
obývákokuchyni a pozorovali jeden kus nábytku, kterému už nikdy jinak neřekneme
než „fopa". O co jde ? Je to vlastně klasické sofa, ve kterém u nás sedávají
vlastně jenom návštěvy a jinak na něm
vegetují plyšová zvířata, která tvoří inventář naší budoucí mateřské školičky a
díky Libče, jejich řady stále rostou. Sofa na fopa přejmenovala Eulálie a už mu
to zůstalo. Návštěvy to sice ze začátku mátlo, když jsme jim nabídli, aby se
posadily na fopa, a ony marně přemýšlely, kam že si to mají sednout, ale je
pravdou, že výraz fopa u nás zdomácněl. Fopa nebylo součástí inventáře našeho
bytu, když jsme se nastěhovali. Fopa máme díky Euláliině pohotovosti.
Tak jsem jednou v práci stál u svého stolu a balil jako kterýkoli jiný
všední den. Zničehonic mi v kapse zavrněl mobil, já ho zvedl a byla to
Eulálie. „Jak se řekne anglicky Vy to vyhazujete ?" Bylo to tak. Eulálie cosi
kutila v kuchyni a najednou se podívala z okna a zjistila, že do domu
naproti přes ulici se nastěhovali noví sousedé a ti si pořídili nový nábytek,
zatímco starý vystěhovali na zahradu před domem. Bylo zrovna deštivé počasí,
takže Eulálie musela jednat rychle. To, co ji totiž mezi haraburdím zaujalo,
bylo malé modré sofa. Všechen ostatní nábytek sousedé přikryli igelitem, toto
sofa však zůstalo vystaveno dešti. A tak neváhala a vystřelila na návštěvu
k sousedům. Celá nervózní zazvonila a lámanou angličtinou poskládanou
z vět, které se mnou konzultovala po telefonu, se zeptala, jestli to malé
krásné modré sofa vyhazují do odpadků. Že prý ano. Tak jestli by si ho tedy
mohla vzít. Že beze všeho. Sofa bylo ale příliš těžké, aby ho mohla Eulálie
sama nebo i třeba s pomocí sousedky odstěhovat k nám domů. Muselo
počkat, až se vrátím večer z práce a budu moci nabídnout své svaly. A
protože počasí bylo opravdu deštivé, pokusily se Eulálie se sousedkou jakž takž
sofa přikrýt igelitem, aby na něj nepršelo a sofa příliš nenavlhlo.
Když jsem večer, už za tmy dorazil já, nejprve mě Eulálie psychicky
připravila na skutečnost, že máme další kus „zbytečného krámu do baráku", který
bude bezesporu velmi užitečný a zcela jistě prokáže svou smysluplnost a praktičnost.
A tak jsem se ještě před večeří zase oblékl a vyrazil na obhlídku terénu. Sofa
bylo těžké, neskladné a jeho transport přes ulici a do druhého patra
představovalo opravdu reálnou „challenge". A tak jsem se zhluboka nadechl, milé
sofa popadl a s pomocí Eulálie, která ho na jednou konci přidržovala, jsme
ho bez větších problémů dostali až do vstupní chodby našeho domu. Tam nás
s potměšilým úsměvem očekávalo úzké a dost prudké schodiště do prvního a
posléze do druhého patra. Jediným způsobem, jak sofa protáhnout skrz úzké
pravoúhlé zlomy schodiště, bylo postavit ho na jednu stranu a poponášet ho
v objetí schod za schodem, jak roztoužený ženich dvoumetrákovou nevěstu.
Do prvního patra jsem dofuněl asi za patnáct minut. Před námi bylo schodiště do
druhého patra, které je užší a prudčí, než schodiště do patra prvního. Byl jsem
v koncích. Ať jsem se točil, jak jsem se točil, neměl jsem absolutně
nejmenší šanci sofa propasírovat skrz první zákrut schodiště. Byla to slepá
ulička, nešlo to nahoru ani dolů. Jak jsem se tam kroutil, jak holub na báni,
podařilo se mi několikrát loktem nebo samotným sofa udeřit do dveří našich
sousedů v prvním patře.
<< Začátek < Předchozí strana 1 2 Následující strana > Konec >>
|
Články - Seriály 