|
Horymír 27.kapitola - Dovolená s rodiči |
|
|
|
Články - Seriály -
Príbehy Horymíra
|
|
Thursday, 01 June 2006 |
|
Strana 1 z 3 
Uff, máme za sebou náročný týden. Byli u nás na návštěvě moji rodiče a
všichni jsme si to náramně užili. Podle aktuální esemesky už jsou celé čtyři
hodiny bezpečně doma, a tak můžeme tuto dovolenou směle prohlásit za vydařeně
skončenou. Tuhle taškařici jsme plánovali již dlouho a už někdy v lednu
jsme našim zakoupili letenky a oznámili jim, že v tomto termínu jsou u nás
srdečně očekáváni. Pak bylo na řadě nekonečné těšení se a krátké přípravy. Moji
rodiče nejsou zrovna světoběžníci a drtivou většinu dovolených (no
v posledních 12 letech vlastně všechny) tráví na chalupě v jižních
Čechách. Taťka, od dubna letošního roku čerstvý důchodce, už se nemůže dočkat,
až se bude moci přestěhovat na chalupu na trvalo a konečně si pořídit malé
hospodářství, o kterém pořád sní. Ruský ráj, řekl by na to děda z mamčiny
strany, ale to jen tak mimochodem. Pro mého tátu byla cesta do Londýna první
cestou na západ od Chebu v jeho životě. Je pravdou, že na vlastní oči
viděl Elbrus a procházel se po strmých svazích divokého Kavkazu, což je docela
slušná dálka na průměrnou dovolenou, ale jednak to bylo před dvaceti lety a
druhak přeci jenom ta pravá „západní" zkušenost mu chyběla. Druhou věcí, která
nás všechny, tedy hlavně mě, protože Eulálie je kliďas, kterého jen tak něco nerozhází,
znepokojovala, byl fakt, že naši měli do Londýna letět. Letadlo je velmi
pohodlný, rychlý a relativně bezpečný způsob dopravy, avšak prohlášení, že moji
rodiče a letecká přeprava jsou staří známí, by byla velmi silná nadsázka.
Na mamčinu přímou žádost jsem tedy sedl k počítači a připravil jsem
pro své rodiče podrobný itinerář, plný tučného písma, podtržených výrazů a
několika obrázků, jak, kam a kdy se vrtnout na ruzyňském letišti. Itinerář
velmi podrobný a velmi popisný. Velká
pasáž, ta poslední, byla také věnována tomu, co se bude dít na letišti
Stansted, kde jsme měli s Eulálií mé rodiče minulou sobotu
v dopoledních hodinách vyzvednout. Tato popisná a podrobná pasáž končila
slovy: „V příletové hale budu já a tam se potkáme.
Příletová hala na Stanstedu je mnohem menší než na Ruzyni, takže se nemůžete
ztratit. Pokud tam nebudu, zůstanete stát a počkáte, dokud nedorazím.
Nehledejte mě, já si najdu vás. V žádném případě neopouštějte příletovou
halu, jinak se ztratíte a budeme se hledat celý den." Když jsem to psal,
připadalo mi to celkem logické, avšak to by nebyla naše šílená rodina, aby
neprokázala, že někdy je vám logika tak akorát na dvě věci.
V sobotu jsme se s Eulálií probudili
přesně v době, kdy naši nastupovali na palubu letadla. Dvouhodinový let z Prahy
do Londýna nám dával dostatek času na to, abychom se vypravili a vyrazili na
Stansted. V posledních dvou letech už poněkolikáté, takže bez výrazných
problémů. K terminálu jsme dorazili přesně v době, kdy podle letového
řádu měl let z Prahy přistávat. Hned, jak jsme dorazili do příletové haly,
zkontroloval jsem na informačních monitorech, jak to vypadá s pražským
letem. Blikala u něj informace, že se z něj právě vykládají zavazadla.
Paráda, řekli jsme si s Eulálií, dorazili jsme včas a ještě máme přehršel
času na jedno dobré kafíčko. Stoupnul jsem si tedy do fronty v Cafe Costa
a zakoupil jedno střední latte pro Eulálii a jednu obří čokoládu pro sebe. Než
jsem se vrátil, Eulálie mezitím zabrala dvě místa s výhledem přímo do
uličky, kterou procházejí právě dorazivší cestující. Ideální konfigurace,
nemohli jsme se prostě s našimi minout. Než jsem došel s kávou ke
stolu, informace na monitorech se změnila z vykládání zavazadel na
zavazadla dorazila do haly. Usadili jsme se, usrkávali svá pití a vyhlíželi naše
turisty. Minuty ubíhaly a davy lidí proudily. Bohužel, nikdo z nich ani
vzdáleně nepřipomínal mé rodiče. Začínal jsem být trochu nervózní, ale pořád
jsme si říkali, že to prostě jde všechno jenom příliš pomalu a naši prostě
jenom stojí u pásu se zavazadly a vyhlížejí svoje kufry.
<< Začiatok < Predošlá 1 2 3 Nasledujúca > Koniec >>
|
|
Články - Seriály 
