|
Horymír 29.kapitola - Taxikář - čtrtý díl |
|
|
|
Články - Seriály -
Príbehy Horymíra
|
|
Tuesday, 13 June 2006 |
|
Strana 1 z 2  A bylo to tady. Přišlo slavné pondělí, kdy jsem měl začít svou kariéru
řidiče londýnského minicabu. Peter Ross se mnou chtěl ještě ráno mluvit, takže
jsme byli domluveni na devátou ráno u něj v kanceláři. Byl jsem tam přesně
na minutu. Peter si prohlédl auto, kterým mě vybavila Prima a shledal je
vyhovujícím, i když rok výroby nezapadal zrovna do intervalu, který GLH
proklamovala jako závazný. Předal jsem klíčky člověku na dílně GLH, který mi
měl do auta namontovat vysílačku. Mezitím jsme s Peterem seděli u něj
v kanceláři a Peter mě vybavoval ještě dalšími potřebami nezbytnými pro
mou práci. Ať už to byly účtenky, desky sloužící zároveň jako psací podložka,
cedule za okno s naléhavou prosbou k traffic wardenům a parking
attendantům o shovívavost, že dotyčné zaparkované vozidlo je minicab
vyzvedávající zákazníka. O parking attendatech, této noční můře londýnských
ulic, si ještě budeme vyprávět, tak nezoufejte, jestli vám to teď není moc
jasné. Pak to byla plastiková cedule s logem GLH, kam se při vyzvedávkách
na letištích píše jméno zákazníka, na kterého čekáte, a máváte s ní před
obličeji unavených cestovatelů s vozíky plných kufrů, kteří se právě
vyplížili z letadla po 20 hodinách letu ze Sydney. No a pak to byla také
tabulka, která sloužila jako ceník. Dneska už si přesně ceny nepamatuju, ale
vím, že první tři míle byly za 4,80
a každá další míle byla za 1,80. Pak tam byly pevně
stanovené ceny na všech pět londýnských letišť, které samozřejmě byly nižší než
pokud byste si pouze spočítali míle a vynásobili si to 1,80. To bylo díky
obrovské konkurenci, která právě cenu těchto nejlukrativnějších zakázek tlačila
na úroveň diskutabilní profitability. Byl jsem požádán, abych si zvolil svůj
volací znak, tedy číslo, pod kterým se budu hlásit do vysílačky. Mělo to být
číslo od 1 do 99, které bylo volné. Zvolil jsem 46, bylo volné a tak se ze mě
stala Lima46, tedy L46, kde L znamenalo Learner, tedy žák, nebo také Lama, a
dispečerovi signalizovalo, že má co do činění se začátečníkem a tudíž má mluvit
pomalu, srozumitelně a být trpělivý. Teoreticky to vypadalo jako úžasně
fungující, v praxi to však mělo být jinak. Pak ještě Peter zamumlal cosi o
tom, že na rádio je 200
liber záloha a jestli ji chci zaplatit hned nebo ve
splátkách. Tenkrát jsem už byl totálně zmatený, takže jsem mu nevěnoval vůbec
pozornost a zablábolil jsem, že to chci splatit ve splátkách.
Potom mě Peter zavedl do „control roomu", kde seděli dispečeři a vlastně
celý ten cirkus udržovali v pohybu. Představil mě, jako Horymíra a zároveň
Limu46, dispečeři na mě zamávali a to bylo všechno. Pět minut na to už jsem
seděl v autě, zapnuté rádio a klepal se jako zmoklé štěně, protože tak
nervózní už jsem dlouho nebyl. Čekání na první rito netrvalo dlouho.
V rádiu to zapraskalo a ozvalo se: „Lima46, jseš připravený na svůj první
kšeft ?" „Lima46 rozumí", odpověděl jsem jako poloviční profík. A pak to přišlo
hlas v rádiu na mě vychrlil jméno ulice, číslo domu a jméno osoby a čas
vyzvedávky. Nezachytil jsem vůbec nic. „Lima46 say again, please", zoufale jsem
křikl do rádia. Slyšel jsem dispečerův povzdech a pak mi pomalým hlasem, tak
jako když totálně opilému člověku vysvětlujete, že ustlat si na tramvajových
kolejích není úplně zdravý nápad, všechno zopakoval. Tentokrát jsem si stačil
dělat poznámky a tak jsem do rádia odpověděl povinou frází: „Lima46, roger",
která pro dispečera znamenala, že řidič zcela a jasně pochopil zadané údaje a
začal jsem zapsané informace sypat do satelitní navigace. Vyzvedávka byla
necelou míli od firmy ve východním Finchley. Dorazil jsem tam na čas a
zákazníci stáli už na chodníku, muž a žena. Nasedli a že prý do banky a Muswell
Hill Broadway. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kde to je, a tak jsem se jal
ťukat do navigace onu zmíněnou ulici. Mužská polovina těch dvou zákazníků, když
mě uviděla, tak trochu naštvaně řekla, že mi cestu ukáže. A tak jsme vyrazili.
Byli jsme tam za deset minut, zaparkoval jsem přímo před bankou a, že prý mám
počkat, že se za chvilku vrátí a pojedeme nazpátek. Byli zpátky za deset minut
a jelo se. Celé to bylo za osm liber. Zákaznice se rozhodla zaplatit
dvacetilibrovkou. Další věc, na kterou jsem úplně zapomněl, bylo vybavit se
drobnými, abych mohl lidem vracet nazpět za velké bankovky. No žádný učený
z nebe nespadl. Zákaznice se slitovala a došla si domů pro drobné a
přinesla mi nazpátek požadovanou sumu v podobě pětilibrovky a tří liber.
Měl jsem první džob v historii své taxikářské kariéry za sebou. Byl
nejvyšší čas na další.
Ohlásil jsem do rádia, že „Lima46 je prázdná, tam a tam". Dispečer opáčil,
že rozumí a začal mi diktovat další adresu: Chessington Lodge, Regents Park Road, Mrs. Goldberg do Royal
Free Hospital v Hampsteadu, jízda na docket, jméno účtu Dial-A-Ride, co
nejdříve. Když jsem na označené místo dorazil, Mrs. Goldberg mě seřvala jako
malého kluka, že už čeká dvě hodiny, i když já dostal hlášku před pěti
minutami. Ale spolkl jsem to a bezpečně ji dopravil do hampsteadské nemocnice.
Podepsala mi docket a do dlaně mi upustila libru dýško. Opět jsem se ohlásil
dispečerovi a ten mě poslal zase někam jinam. A tak to šlo celý den až do
večera. Když jsem okolo sedmé večer vyklopil posledního klienta, požádal jsem
dispečera, jestli už můžu jet domů. Milostivě mě propustil a já jsem se vydal
k domovu. Dorazil jsem asi okolo půl osmé a ani jsem neměl sílu Eulálii
vyprávět své zážitky. Vysypal jsem z peněženky vydělané peníze, spočítal
míle a čekací časy na docketech a zjištěné údaje jsem zanesl do sešitu, který
pro mě Eulálie během dne připravila a kam jsem si měl zapisovat své účetnictví.
Měl jsem toho tak plné zuby, že jsme se tak akorát zvládli najíst, vykoupat a
zalézt do postele. První den v pekle skončil a na obzoru jich byla celá
řádka dalších.
<< Začiatok < Predošlá 1 2 Nasledujúca > Koniec >>
|
|
Články - Seriály 