|
Poté co jsme se nastěhovali do svého nového domova nastal čas na hledání nového zaměstnání. Na tento účel jsem měla již nachystaný strukturovaný životopis jak v elektronické formě tak již vytištený na papíru. K tomu jsem si ještě připravila vytištené reference a hurá na lov. O hledání práce v Británii jsem měla celkem vyhraněný názor, že to bude jednoduchá věc a za pár dní si něco najdu. Nejprve jsem zašla do místního job centra. Na elektronickém informačním panelu jsem si vyhledala několik nabídek a vytiskla si je. Podle instrukcí pracovnice Job centra jsem poté zasedla k jednomu z mnoha telefonu na job centru a zavolala operátorce, která má o těchto místech více informací. Nejdříve jsem jí ale musela dát nespočet informací o sobě. Pak prišel čas zeptat se na konkrétní místa. Jen tak pro zajímavost jsem se jí i zeptala kolik lidí se už na ta místa ptalo. Například o místo recepční ve fitness klubu se už zajímalo okolo sta lidí. To mě pořádně vyděsilo.
Príští den jsem se vydala hledat do ulic. Prošla jsem asi tři dlouhé ulice a v každém obchode si nechala zavolat manažera a zeptala se ho, zda někoho neshánějí.
Z mého snažení vznikly čtyri pohovory. První byl na místo recepční v malém hotelu. Pohovor probíhal v prátelské nálade a má možná budoucí šéfová mi řekla, že i když nemám žádné pracovní zkušenosti ve Velké Británii, a nemám ani anglický výpis z trestního rejstríku, přesto jsem zatím nejlepším kandidátem pro tuto pozici. Nevýhoda byla jen v tom, že práce by byla za minimální mzdu a zatím jen na částečný úvazek. Po asi dvou týdnech se mi ozvali že mě berou. Bohužel jsem už měla jinou práci a nechtěla jsem si v té době komplikovat život změnou zaměstnání. Doteď ale myslím na to, jak by se muj život asi ubíral, kdybych tu práci vzala.
Během pár dní jsem se ješte ukázala na asi dvouch pohovorech na pozici prodavačky a prošla několik místních pracovních agentur. Všude jsem trávila mnoho času vyplňováním několikastránkových "application forms" a práce pořád nikde.
V té době jsem zrovna jela na návštevu kamaráda z Čech a ten mi řekl, že to mám zkusit v české agenture Czech Us Out. Prý berou opravdu každého. Dal mi telefonní číslo a já hned druhý den zavolala. A opravdu, pozvali mě jejich agentury na test Angličtiny, o několik dní později se mnou sepsali smlouvu.
Také ode mne vybrali 50 liber na poplatek pro Home Office, dostala jsem dvě oranžová trička a bylo mi sděleno že si účtují 70 liber za sjednání práce.
Tato částka bude odečtena z mých prvních dvou výplat. Odcházela jsem s úlevou, že už mám práci zajištenou a tudíš mohu začít obnovovat mou už malou penežní zásobu. V ruce jsem držela několik vytištených plánku, na kterých byly mapy kde se nachází mé budoucí pracovište. Na otázku v které továrně budu pracovat mi pracovnice agentury odpovědela že asi v té nejblíž mého bydlište. Ať zavolám koordinátorovi Ondrovi a dohodneme se.
Ješte ten večer jsem Ondrovi zavolala, ale práci pro mě ješte neměl. Asi za dva dny jsem ale měla štestí a Ondra mi rěkl, že mám přijet k SDC na noční.
Po dlouhodobém nicnedělání jsem se docela tešila. Před SDC jsem dorazila s předstihem a nikde nebyla ani noha. Továrna byla úplně prázdná. Že bych si spletla hodinu? Několik lidí čekalo v hloučku opodál. Když před nimi zastavila dodávka, pro jistotu jsem se rozběhla a anglicky se jich zeptala jestli náhodou nejsou také z CUSO. Ano, byli. Ondra mi totiž nějak zapomněl říct, že před SDC je jen sraz a odtud se pojede do jiné továrny, Lyneku.
V továrně jsme měli balit cd. Bylo tam šílené horko a muselo se dělat šílenou rychlostí. Ale dalo se to vydržet. Ráno jsem sebou po dlouhé cestě autobusem šlehla do postele a spala. Byla jsem ráda že ten den nemusím na další nocní.
Neuměla jsem si totiž představit dvě noční za sebou. Ješte několikrát jsem jela na noční do Lyneku a pak mě jednou poslal Ondra někam úplne jinam, do Terry. Opět nevědel jak se tam dostat autobusem a tak jsem hned první den přijela pozdě, protože mi dal špatné instrukce.
V Terry byla uvolnenejší atmosféra. V té době tam bylo plno studentů a někdy tam byla i legrace. Moje Angličtina mi přinesla tu výhodu, že díky ní si mě trvalí zaměstnanci celkem oblíbili a stala jsem se jakýmsi tlumočníkem mezi českými pracovníky agentury a Angličany. Češi zde měli také team leadera, který měl na starosti zařizování a tlumočení, ten ale ovšem nemuže být všude a tak jsem prišla vhod. Dělala jsem část práce za něj, ale za menší peníze.
Nijak mi to ovšem nevadilo, zařizování je prece jen zajímavejší práce než stereotypní lepení ruzných reklamních stojanu.
Ondra mě začal posílat jen do Terry a ja byla moc ráda. Do práce jsem chodila pravidleně a když jsem chtěla, teamleader mi dal volno. To se ale později změnilo a buď bylo volna moc, nebo žádné. Cesta do práce mi trvala jedním autobuses jen asi hodinu. Koncem září začali studenti odjíždet a do práce chodili jen češi kteří v Londýně žijí a snaží si zde ušetřit co nejvíce peněz.
V práci už nebyla taková zábava. Dokonce jsem zjistila, že mě někteří pomlouvají, že podle nich dělám pomalu a flákám se. A navíc se kamarádím s těma „Anglickýma krávama co se pořád také flákají" V této firmě jsem se ješte lépe poučila co je to typická česká povaha. Je mi moc líto, že to, co si myslím o svých krajanech není dobré, ale je to tak.
Místo aby drželi pohromadě a snažili si pomáhat, podrážejí se jak to jen jde.
I když v Terry měli tu možnost dělat svým tempem, většina se snažila „trhat rekordy" v rychlosti, a dokázat tím, že oni jsou ti nejrychlejší a tudíš i nejlepší. To, že ne všichni chtějí nebo umějí „dělat jak fretky" je už vubec nezajímalo. Rychlost pro ně byla vším a jestli jejich výrobek je kvalitní byla poslední věc na jejich mysli. Rekordy v množství byly neuvěřitelné a když to angličtí šéfové zjistili, začali být nárocnejší. Boj o prežití začal...a nebýt mé Anglické nadřízené, která oceňovala mou snahu, asi bych se v Terry moc dlouho neudržela.
V Terry jsem se nejvíc kamarádila s jednou Team leaderkou, říkejme jí Jana.
Sdíleli jsme podobné názory a párkrát se i sešli po práci. Jana byla trochu nábožensky založená a zásadová holka. Myslela jsem, že jí mohu duvěrovat.
V Terry už jsem pracovala asi 5 měsícu, když jsem jednoho dne prišla ráno do práce. Den jako každý jiný a Jana začala vysvětlovat co se bude dělat.
Měli jsme vzít velkou reklamu z papíru a přilepit jí dozadu další papírový díl, který bude fungovat jako držák. Zeptala jsem se Jany jak daleko má být držák přichycen od horní hrany. Odpověděla, že na tom nezáleží. Poté jsme se pustili do práce. Odpoledne šel kolem „velký šéf" a zjistil, že držáky mých krabic jsou príliš daleko od horního okraje. Nebyla jsem sama, ješte jeden človek to delal podobne, ostatním prišlo jednodušší dávat držák hned k hraně. „Velkému šéfovi jsem sdělila, jak nám Jana popisovala co máme delat, ale všechno marné, druhý den už jsem do práce nešla. Jana se prostě rozhodla všechno zapřít, a dokonce si i přimyslela to, že tomu dalšímu člověkovi, který dělal práci také špatne, jsem dala instrukce já sama.
Bez práce v Terry bylo krušno, sice jsem pracovala přes agenturu v jiných firmách, ale ty byly neuveřitelné daleko a práce byla jen na asi 2x v týdnu. Ale, konečně jsem měla zase čas na hledání nové, lepší práce. Psychycky unavená z práce v Agenture, už bylo opravdu na čase. Po krátké době v Terry se totiž ukázalo, že v CUSO nemá nikdo nic jistého. Ondra organizací moc nedisponuje a tak se často stávalo, že člověk nešel až 2 týdny do práce. A potom mu nastal několikatýdenní maratón non-stop. Můj přítel jednou vydržel pracovat osm 12-ti hodinových směn. Rozhodl se, že si vezme den volna, aby si odpočinul. Když mu volal Ondra, řekl že chce volno, Ondra se rozčílil a práskl mu telefonem. Někdy pak vydržel být naštvaný celý týden. Muj přítel se proto rozhodl, že si radši nebude brát volno vubec, prý ho bude mít až nebude práce.V Cuso Jsou lidi, kteří chodí do práce nonstop a nedostanou žádné volno zatímco jiným Ondra skoro nezavolá.
A dovolat se Ondrovi? Ten to často vůbec nebere. Hraje si na boha a vyhrožuje tresty když chce někdo něco jinak než si on usmyslí.
O CUSO už toho bylo napsáno mnoho. Ano, všechno je pravda. Je opravdu šílené co všechno člověk dokáže vydržet. A na co si dokáže zvyknout. Když se koukám zpět na svou práci v CUSO, taky moc nechápu jak jsem to tak dlouho vydržela.
Nelíbí se mi ale narážky těch, kteří v diskuzích napadají ty, co se snažili napsat na pohybech varování. Tito lidé nejsou zoufalci kterí si jen stežují.
Snažili se jen udělat to, co umějí. Sednout si před počítač a napsat o tom.
Ano, jsou organizace kterým si mužete stežovat na své zaměstnavatele. Ale změní se něco? O tom vám ale napíšu někdy příště. Místo toho, abyste byli lidem, kteří vám píšou na internetu rady a varování vděční za jejich čas strávený před počítečem, jen se jim posmíváte a nadáváte jim. To je ta česká povaha!!!
Napsala: Kamila
Tento článek je v sekci: Blog a
kategorii: Blog
Related Items:
|
Subscribe to this comment's feed
