|
Horymír 30.kapitola - Taxikář - pátý díl |
|
|
|
Články - Seriály -
Příběhy Horymíra
|
|
Wednesday, 21 June 2006 |
|
Strana 2 z 2
Dobrou pomůckou, která se velmi osvědčila, se kromě mapy a satelitní
navigace stal diktafon. Dostal jsem ho od Velkého Petera během prvního školení.
Po dvou dnech ježdění mě dispečer stáhl do sídla firmy v East Finchley a
řekl, ať vyhledám Velkého Petera v místnosti řidičů. Peterovým úkolem bylo
provést školení nováčků. V praxi to znamenalo udělení několika dobrých rad
a ukázaní na mapě několika naprosto neuvěřitelných zkratek, které dokázaly
cestu do centra zkrátit až o půl hodiny. Jediný problém byl, že jsem si je
nestihl zapamatovat. Tehdy mě Peter vybavil diktafonem a vysvětlil, že ideálním
způsobem, jak nedráždit dispečera žádostí o opakování zadaných souřadnic je,
nahrát si jeho zadání na diktafon. Tento záznam si potom můžete pouštět pořád
dokolečka, dokud nerozluštíte, co po vás vlastně chtěl. Diktafon se ukázal jako
nedocenitelná pomůcka, která zjednodušila rádiový provoz a v očích
dispečerů z vás udělala inteligentního člověka. Ještě mám ten diktafon i
s mikropáskou schovaný někde v šuplíku a určitě na něm budou
zaznamenány útržky rádiového provozu. Možná, až se mi za pár let z paměti
vymažou všechny špatné vzpomínky a zůstanou ty dobré, mohl bych tyhle nahrávky
použít jako ideální lék na sentimentalitu.
Další přísadou do lektvaru taxikařiny jsou zákazníci. Zákazníci jsou
kapitola sama pro sebe a, bohužel, jsou nezbytnou složkou téhle práce. Je fakt,
že bez nich by to bylo mnohem jednodušší, ale když se nad tím zamyslíte,
zjistíte, že bez nich by to nebylo vůbec. Smutná pravda téhle branže. Na zadní
sedadlo mého modrého Passatu usedla hodně barevná a různorodá směska lidí.
Většinu z nich si už nepamatuju, ale pár mi jich utkvělo v paměti asi
na vždycky. Když přeskočím jednu moderátorku televizních zpráv na Five, kterou
jsem vezl ze studií ve Webley do jejího domu v Hampsteadu, nebo slavného
moderátora z rádia BBC 4, kteří zas ničím zvláštní nebyli, najdu pár
postaviček, které stojí za zmínku. Tak třeba jeden děda, kterého jsem
vyzvedával v Muswell Hill. Zazvonil jsem u dveří a otevřel mi právě on.
Měl jsem ho odvézt do komunitního klubu na oběd a pokec s kolegy
spoludůchodci. Už byl nachystaný, takže jsem vyrazili hned.
Parkoval jsem přes ulici, protože u jeho domu nebylo místo, takže cestou
k autu jsme museli přejít celkem rušnou ulici. Děda byl vybavený bílou
hůlkou a hned u dveří mě informoval, že je slepý. Nuže dobrá, nechal jsem ho,
ať se do mě zavěsí a společně jsme přešli silnici. Pomohl jsem mu nastoupit a
vyrazili jsme. Byl celkem provoz, takže jsme popojížděli v zácpě asi deset
nebo 15 minut. Pak jsem měl podle navigace odbočit, ale odbočku jsem minul.
Děda okamžitě zareagoval. Kam to jedeš, tady jsi měl odbočit. Dobrý výkon na
slepce, že ? Další zajímavou postavou byl Martin, o němž jsem vám vyprávěl
v šesté kapitole. Něco jsem si vymyslel, něco byla pravda. Martin opravdu
pracoval na telefonní ústředně Dopravních odborů. Tato budova sice není na
Tottenham Court Road, kam jsem ji umístil, ale nachází se na 128 Theobald´s
Road v Holbornu. Tam jsem také Martina poprvé vyzvedával a vezl jsem ho
domů v Hammersmithu. Byla to hodně zajímavá osobnost a velice rychle
potom, co usedl na zadní sedadlo mého auta, jsme se dali do řeči a vykládali si
celou hodinu, co trvala cesta k němu domů. Vezl jsem ho potom za týden
ještě jednou a tak jsme v naší konverzaci pokračovali. Vyprávěl mi o sobě,
o svém životě, o své práci, o tom, jak jezdí pomáhat do jedné nemocnice lidem
s duševní poruchou a spoustu dalších věcí. Něco z toho jsem vám
napsal do vyprávění o něm, něco jsem pozměnil nebo úplně vynechal. Martin ve
mně zůstal trčet hodně hluboko a dost jsem na něj myslel.
Ale potkal jsem i další typy. Jak už jsem řekl, hodně jsme převáželi
pacienty psychiatrických ústavů. Ze stacionářů na vyšetření a nazpátek.
Vzpomínám si na jednu starší paní v noční košili, která se křečovitě
držela dveří a tiše kvílela pokaždé, když jsem odbočoval do jiné ulice.
Vzpomínám si na jednoho obrovského černocha, který si tiše mručel monotónní
melodii a do rytmu si s hlasitým praskáním promačkával klouby. Čekal jsem,
kdy z kapsy vytáhne strunu a uškrtí mě. Je pravda, že po každé
s pacientem cestoval doprovod v podobě ošetřovatele nebo
ošetřovatelky, ale někdy jste si nebyli jistí tím, kdo vlastně eskortuje koho.
Jednou jsem dokonce s takovým jedním doprovodem družně proklábosil celou
cestu, abych potom, když jsme dorazili na místo určení zjistil, že onen domnělý
doprovod je pacient a osoba, kterou jsem považoval za pacienta, byl ve
skutečnosti doprovod. Ale to se stává i v lepších rodinách. Jednou jsem
naložil mohutného ošetřovatele a drobného bílého kluka asi ve věku 16 možná 17
let. Vezli jsme ho do nemocnice, tam ho zanechali a ošetřovatel se se mnou
vracel zpět. Na zpáteční cestě jsem se dozvěděl, že ten kluk před dvěma lety
konvertoval k islámu a před šesti měsíci ho chytla policie, když se
připravoval na bombový útok proti jednomu obchodnímu centru. Trestu unikl jenom
díky tomu, že se jeho advokátovi podařilo přesvědčit doktory, že ten kluk je
blázen. No, na mě působil dojmem, že to má hlavě srovnané hodně dobře. Ale já
nejsem doktor.
Napsal: Jarda Uher
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Příběhy Horymíra
Related Items:
<< Začátek < Předchozí strana 1 2 Následující strana > Konec >>
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed