|
Page 1 of 2 There are no translations available
 Během prvních týdnů se mé taxikaření usadilo do
pevného rytmu. Ráno v sedm jsem vyrazil od našeho domu ve Walthamstow na
A406 North Circular Road. U benzinky BP jsem natankoval naftu za 10 liber, což bylo tak
akorát palivo na jeden pracovní den a když jsem po zaplacení usedl zpátky za
volant, ohlásil jsem se vysílačkou dispečerovi. Ten mě občas přidělil rovnou
adresu první vyzvedávky, ale většinou mě jenom nasměroval do nějaké oblasti
v severním Londýně.
Průjezd ranní North Circular byla vždy záležitost tak na dvacet až třicet
minut. První vyzvedávka byla buď kravaťák na cestě do práce v City nebo
Westminsteru, nebo důchodce na cestě do nemocnice, nebo ve výjimečných
případech odvoz na letiště na ranní let nebo na nádraží na ranní vlak. Po
vyklopení prvního zákazníka na místě určení, následoval zběsilý úprk na záchod
protože v té době Eulálie zastávala názor, že půllitr zeleného čaje a
sklenka čerstvě vymačkané ovocné šťávy, je to nejlepší pro vyčištění organismu
a zdravý životní styl. V mém případě tato kůra znamenala nepředstavitelná
muka v podobě močového měchýře napnutého k prasknutí, když jsem
postával v zácpě na Bishopsgate a věděl jsem, že záchod na Liverpool
Street Station je jen nějaké dvě minuty chůze daleko, ale vám to v té zatracené
zácpě bude trvat ještě čtvrt hodiny. Na první pohled se to možná nezdá, ale je
pravdou, že pokud chcete dělat taxikařinu v Londýně, nepotřebujete ani tak
moc znát Londýn, jako spíš silný močový měchýř a přehled o veřejných záchodech
v jednotlivých končinách téhle metropole, a to bez ohledu na čajové kúry
alchymistky jménem Eulálie. Postupem času jsem si vytvořil mentální mapu
londýnských záchodů a byl jsem schopen si naplánovat, kdy a jak si budu moci
odskočit. Stalo se mi pravidlem, že kdykoli jsem dorazil na letiště nebo
nádraží, vždycky jsem si došel na záchod, i když se mi zrovna nechtělo. Čistě
pro jistotu. Nemocnice a blázince k tomuto účelu sloužily stejně dobře.
Ostatně kdo z vás může říct, jak vypadá záchod v blázinci zevnitř. No
? Já to tedy vím. Úplně stejně, jako kdekoli jinde. Ale to už je jiná pohádka.
Druhým zádrhelem, na který narazíte hned během prvních hodin své taxikářské
praxe je skutečnost, že angličtina a vysílačka si nějak moc nerozumí. Vždycky
jsem si zakládal na tom, že anglicky umím a odposlech rádia v letadle mi
nikdy nedělal problémy, takže jsem nečekal, že by mě to mělo zaskočit během
taxikaření. Zaskočilo. Za prvé rádio, které jsem měl namontované v autě
bylo předpotopní chrchlátko, kterým snad ještě řídili protileteckou palbu v době
Blitzu, před 65 lety a druhý zádrhel byl v osůbkách, kteří do toho rádia
mluvili. Rádio v minicabu je takzvané dvoukanálové. Na jednom kanálu
vysílá a na druhém přijímá. Vysílací a přijímací frekvence jsou pro všechny
řidiče v rámci jedné firmy stejné, s tím, že dispečeři dané firmy
používají stejné frekvence, ale obráceně. Složité že , ale je to tak, že na
kanále, na kterém vy vysíláte, dispečer přijímá a na kanále, na kterém
přijímáte, dispečer vysílá. V praxi to pro vás jako řidiče znamená, že
jediné, co z rádia slyšíte, je dispečer, nikdy neuslyšíte žádného kolegu
řidiče a nikdy se z žádným kolegou řidičem nemůžete spojit. V průběhu
mého působení u GLH jsem poznal čtyři dispečery. Petera, Roberta, Michaela a
Nicholase. Každý z nich měl jiný styl, jinou povahu a hlavně jiný přízvuk.
Nejjednodušší byl Nicholas. Byl jediný, se kterým jsem se nesetkal osobně,
takže jsem neviděl, jak vypadá. Podle hlasu to byl mladý člověk, s čistou
angličtinou bez stopy přízvuku a hlavně mluvil pomalu a srozumitelně. Měl jen
jedinou vadu, jeho směna začínala jen necelé dvě hodiny, před tím, než jsem
končil, takže jsem si ho moc neužil. Pak tu byl Michael. To byla zvláštní
postavička. Vypadal, jako by přespával někde v parku a hlas měl, jak kdyby
při mluvení žvýkal deset žvýkaček najednou a občas jsem měl pocit, že má upito.
Ale nevadilo mu instrukce opakovat a názvy ulic hláskovat, takže byl celkem
stravitelný a dalo se s ním dělat. Třetím byl Peter, protože v GLH
bylo Peterů několik, jemu se říkalo pro odlišení Big Peter, Velký Peter. Velký
proto, protože měřil skoro 190 centimetrů a vážil poctivých 150 kilo, na
první pohled byste o něm řekli, že je to takový jelimánek a trouba, ale ve
skutečnosti to byl fajn chlap s obrovskou taxikářskou zkušeností, trpělivý
a vždy ochoten pomoci. Měl trochu midlandský přízvuk, ale mluvil pomalu a
srozumitelně a byl nekonečně trpělivý. Poslední z těchle čtyř mušketýrů
byl Robert. Robert byl... jako to jenom říct jedním slovem. Robert byl excentrik.
Vysoký, štíhlý, prošedivělé vlasy až na ramena, šedivý plnovous, roztrhaná
košile, flekaté kalhoty a v ruce neustále zapálenou cigaretu.
V prvních týdnech jsem si myslel, že je neustále našrot, ale pak jsem
pochopil, že je to jenom jeho styl. Mluvil rychle a porozumět jeho cockney
angličtině mi trvalo pekelně dlouho. Navíc Robert uměl být pěkně jízlivý a
jedovatý a co úplně nesnášel, bylo, když mu řidič na zadaný úkol odpověděl:
„Say again, please". Robert sloužil podstatnou většinu denní směny, takže to
byl právě on, jehož hlas mě provázel po celý den, během mých toulek peklem.
Na druhou stranu s Robertem byla zase sranda. Měl svérázný smysl pro
humor a občas byly jeho hlášky lepší než ranní šou Evropy 2. Protože jste nikdy
neslyšeli, co říkají ostatní řidiči, ale slyšeli jste vždycky jenom Robertovu
reakci, museli jste si otázku na Robertovu odpověď jenom domýšlet. Jednou měl
kdosi vyzvedávat na psychiatrickém oddělení nemocnice Royal Free Hospital,
protože si nebyl jistý, kde toto psychiatrické oddělení je, zeptal se do
vysílačky dispečera. Kdyby u rádia ten den seděl kterýkoli jiný dispečer,
dostalo by se mu odpovědi, že má kontaktovat recepční u vchodu, která taxík
objednávala a ta mu klienta zavolá telefonem. Jenže protože u rádia toho rána
seděl Robert s velmi dobrou náladou, nebohý kolega obdržel tuto odpověď:
„Jak tě proboha napadlo, že zrovna já budu vědět, kde je v Royal Free
psychiatrie ?" Jindy se zase někdo zeptal, kde je ta a ta ulice. Robertova
odpověď zněla: „V Anglii, krásná země, určitě by se ti líbila." A do třetice se
jednou někdo zeptal, kam má složit čtvrtého pasažéra, když objednaní byli jenom
tři plus kufry. „Na střechu, ale budeš jí muset přivázat a půjčit deštník, protože prší a fouká vítr." Jo
s Robertem byla sranda.
<< Start < Prev 1 2 Next > End >>
|
Articles-News 
