|
Page 1 of 2  Marodíme. Oba. Ve čtvrtek si Eulálie začala stěžovat na bolesti v krku a v pátek odpoledne už mi volala do práce, že je úplně hotová, že má teplotu a nemůže se ani hnout. Tím pádem jsme odpískali večerní návštěvu výstavy Michelangelových kreseb v British Museum, kterou jsme měli naplánovanou. A protože v sobotu to skončilo, máme smůlu, ale třeba to ještě někdy vyjde. Každopádně, když jsem večer dorazil domů, Eulálie ležela v posteli a nebyla schopná se hnout. Bylo na ní na první pohled vidět, že jí je opravdu mizerně. Vyprávěla mi, že v minulosti trpěla na silné angíny a teď, že jí to popadlo znovu. Řešili jsme, co s tím, ale nakonec bylo jasné, že jediné, co Eulálie potřebuje, jsou antibiotika, které jí může předepsat jenom doktor. Byl pátek večer, takže ordinace doktora Saludji už byla zavřená. Opravdu jsem nevěděl, co mám dělat. Doma v Praze bych Eulálii naložil do auta a odvezl na pohotovost a nebo zavolal pohotovost k nám domů, ale tady v Anglii jsem byl vedle, jak ta jedle. A protože jsem příslušníkem generace, která vyrostla na Internetu, Internet bylo místo, kam jsem se vydal pro pomoc. Na Yahoo jsem našel internetovou adresu NHS a začal jsem prozkoumávat jejich stránky. Tam jsem se dozvěděl, že když mám problém, mám zavolat na telefonní číslo 0845 46 47, službu NHS Direct, kde mi pomohou můj problém vyřešit.
Tak jsem tam zavolal, chvilku poslouchal hudbu a pak jsem byl přepojen na operátorku, která se mě nejdříve skoro deset minut vyptávala na jméno, adresu, datum narození Eulálie, jméno a adresu našeho praktického lékaře a spoustu dalších věcí. Když se mě konečně zeptala proč volám, vyklopil jsem jí, že má partnerka pravděpodobně trpí ranným stádiem tonsilitidy, což je anglický výraz pro angínu („tonsilitis“, vyslovuj: „tonsilájtis“), většinou se však používá výraz „sore throat“, který však podle mého názoru spíše popisuje všeobecnou bolest v krku, která nemusí být vždy nutně příznakem angíny. Operátorka se mě zeptala, proč si myslím, že je to zrovna tonsilitida, tak jsem jí popsal příznaky a skutečnost, že na angíny v minulosti trpěla. Položila mi ještě několik dalších otázek, které měly vyloučit, že se v Euláliině případě nejedná od mor, infarkt nebo mrtvici a potom, mi řekla, že mě pověsí do fronty hovorů a až na mě přijde řada, zavolá mi kvalifikovaná zdravotní sestra, která mi poradí, co mám s Eulálií dělat. Ale že prý Eulálie stejně potřebuje antibiotika, které jí může předepsat jen náš lékař. Jenže ten má zavřeno a já nemůžu čekat do pondělí, odvětil jsem jí na to. Zavolejte na jeho normální telefonní číslo, zněla odpověď, bude tam záznamník a na něm zpráva, na konci té zprávy bude telefonní číslo, kam se má zavolat v případě, že potřebujete pomoc mimo ordinační hodiny. Poděkoval jsem a řekl, že tak učiním. Před tím, než se mnou operátorka rozloučila, požádala mě ještě, že pokud se mi podaří můj problém vyřešit a už nebudu potřebovat mluvit se zdravotní sestrou, ať zavolám a zruším své místo ve frontě, že prý jim to pomáhá snižovat náklady. Slíbil jsem, že to udělám, poděkoval a zavěsil.
Vytočil jsem číslo Dr. Saludji a počkal na záznamník. Ze záznamníku se ozval hlas Dr. Saludji, který mě velmi důrazně a několikrát požádal, abych následující číslo volal jen v případě nouze a že nemám tady nechávat žádnou zprávu, že se nejedná o záznamník. Napsal jsem si to inkriminované číslo a vytočil ho. Dlouho to na druhé straně vyzvánělo. Pak se ozval další záznamník a něm bylo, že je zavřeno a pokud něco potřebuji, mám přijít v ordinační hodiny, které jsou od pondělka do pátku od osmi ráno, do šesti večer. A nazdar. Připadal jsem si jako slepička, co hledala vodu pro kohoutka. Nikdy jsem o úrovni britského zdravotnictví neměl příliš velké iluze, ale tohle bylo trochu moc silný kafe. Chvilku jsem přemýšlel co teď, a pak jsem se rozhodl, že nejjednodušší bude dopravit Eulálii do nějakého NHS Walk-in centra. NHS Walk-in centrum je zdravotnické zařízení, které bývá většinou součástí nemocnice a teoreticky by mohlo být obdobou naší zdravotnické pohotovosti, kde se řeší lehčí případy onemocnění, na které není nutné volat sanitku nebo není potřeba chirurgický zákrok. Do Walk-in centra se nemusíte objednávat, stačí přijít, vyplnit formulář, kde uvedete své jméno a příjmení, adresu, důvod návštěvy a, pokud ji znáte, adresu svého praktického lékaře. Nepotřebujete NIN ani žádné cestovní zdravotní pojištění a ošetření je zdarma. Na stránkách NHS jsem zjistil, že nejbližší Walk-in centrum ve Walthamstow je ve Whipps Cross Hospital, která je od nás vzdušnou čarou, co by kamenem dohodil, ale autobusem je to celkem složitá doprava. Zjistil jsem, že mají otevřeno v pátek do 22.00. Bylo 21.05, takže autobus nepřicházel v úvahu. Protože s taxikařinou jsem seknul na konci března 2005, což už je víc než rok, nemáme ani auto. Vytáhl jsem Eulálii z postele, ujistil se, že je schopná se sama obléknout, zavolal jsem znovu na NHS Direct, abych zrušil svůj předchozí hovor, a objednal jsem minicab, který by nás odvezl do nemocnice.
<< Start < Prev 1 2 Next > End >>
|
Articles-News 
