|
Strana 1 z 2
Dnes je tak trochu speciální den. Proč ? No, nejenom proto, že je konec
července, ale hlavně proto, že zítra to bude přesně dva roky, co jsme se
s Eulálií jednoho letního dopoledne vykutáleli na Gatwicku z letadla
a ze všech sil přepadli Velkou Británii. Poslední dobou jsme už párkrát
společně meditovali na téma, jak ten čas letí a jak všichni stárneme. Opět jsem
si vzpomněl na spolubydlící z prvního squatu. Jak jsem žasnul nad jejich
šesti týdny pobytu a připadalo mi to jako strašně dlouhá doba. Vím, že jsou
tady lidé i mnohem delší dobu. Ale pro nás dva s Eulálií je to fakt dlouhá
doba a hlavně jedno z nejzajímavějších životních období vůbec. Musím se vám,
milí čtenáři, přiznat k jednomu malému podvůdku, který jsem na vás
uchystal. Ačkoli se snažím předstírat, že tuhle kapitolu píšu v neděli
30.července 2006, není tomu tak. Píšu ji o týden dřív, ale předstírám, že je to
o týden později. Důvodem této fabulace je výlet, který máme s Eulálií
naplánovaný už skoro půl roku. V sobotu 29.července se totiž pronajatým
autem přesouváme na západ do městečka jménem Middle Wallop, abychom na místním
letišti shlédli koncert vážné hudby pod širým nebem spojený s ukázkami
letecké techniky ze současnosti i minulosti. A nakonec bude ohňostroj. Pro mě
to bude piknik v trávě s krásnou ženou, nádhernou hudbou a
letadly. Tři životní vášně na jednom místě. Tři v jednom. Lepší než šampon
proti lupům. No a protože se vrátíme v sobotu pozdě v noci a
v neděli ráno budu vracet auto a pak dospávat zameškané hodiny, je jen
malá pravděpodobnost, že se přinutím ke psaní, a proto pro jistotu píšu dneska,
abych měl náskok.
Dva roky v Londýně. Uteklo to jako voda a události se řítily jako
uragán. Za ty dva roky jsme toho prožili málem víc, jak za pět let doma. Přišli
jsme o iluze, získali nové přátele, poznali jsme, jak důležité jsou drobné
radosti a byli jsme v televizi. To taky byla tenkrát dobrá story. Když se
na Pohybech objevila informace o dokumentu České televize věnovaném emigrantům
v Anglii, tak mě to rozesmálo. Když mě v zápětí kontaktoval režisér
Karel Koula a začali jsme si dopisovat, abychom zjistili, že jsme spolužáci
z FAMU a že jsme se dokonce oba spolupodíleli na jednom studentském filmu
režiséra Radima Špačka, smích mě přešel. Filmaři přijeli jednoho nedělního
večera. Strávili u nás pět, myslím, že oboustranně příjemných hodin a zase
odjeli. Dokument vysílala Česká televize v dubnu a viděla ho celá rodina.
Když jsem před patnácti lety poprvé přijel do Londýna, bylo mi šestnáct let,
byl to můj první výlet na Západ a Londýn byl pro mě láska na první pohled. A
nebylo to jenom proto, že jsem tenkrát brouzdal trávou Hyde Parku a vedle mě se
bosá a přítulná, má tehdejší gymnaziální láska, nechávala oblbovat mým
vykládáním. Bylo nám tam tenkrát hrozně krásně a i když mě Klokan, jak jsem jí
přezdíval, díky její oblibě v džínách s laclem, nechala kvůli borcovi
s motorkou skoro vzápětí po návratu z Londýna, přesto pro mě Londýn
zůstal místem se zvláštním kouzlem. Já a tohle město byla láska na první pohled
a už tenkrát jsem prohlásil, že tady bych chtěl jednou žít. Od té doby jsem
Londýn navštívil ještě mnohokrát, bohužel už jenom pracovně, a procházka
v Hyde Parku s milovanou osobou musela počkat až do roku 2004, kdy to
bylo to první, co jsme tady s Eulálií hned po příjezdu spáchali.
Ale proč o tom mluvím ? No, po dvou letech života v Londýně kajícně
přiznávám, že i když si pořád myslím, že Londýn je jedno
z nejzajímavějších měst na světě, začíná mi trošku zalézat za nehty, a čím
dál tím víc přemýšlím o útěku na venkov. A nebo úplně z Anglie pryč,
konečně na ten náš vysněný tropický ostrov uprostřed nějakého vlídně teplého
oceánu. Ale to bude ještě chvilku trvat. Před námi je mnoho úkolů, které je
potřeba splnit a cílů, kterých je potřeba dosáhnout. Jo a když mám někdy
opravdu hodně silnou depku, tak se mi i trošinku stýská po Čechách. Ale jenom
malinko, trošililinku. Utekly dva roky a já jsem úplně jiný člověk, než jsem
býval doma v Čechách. Akorát trochu moudřejší a trochu víc unavený. Ale za
to schopen radovat se i z maličkostí
a užívám si každou minutu každého dne. A to byl vlastně smysl mé
emigrace z Čech. Takže tohoto cíle už bylo dosaženo. A to je úspěch. Takže
je vlastně všechno v pohodě a život je nádhera. No nemám pravdu ?
Jenže v květnu 2005 život zas taková nádhera nebyl. Ano, skoro po dvou
měsících jsem nastoupil do práce. Za osm liber na hodinu, což se mi zdálo jako
neuvěřitelná suma, do autoservisu jako pracovník zákaznického servisu.
V čem vlastně spočívala moje práce ? Můj zaměstnavatel, C.T. Motors, byl
smluvním autoservisem pro několik pojišťoven, které mu přidělovaly opravy aut
z pojistných událostí spadajících do oblasti, kterou C.T. Motors
pokrývalo. Klient nahlásil pojistnou událost (nehodu) pojišťovně a ta
kontaktovala C.T. Motors, které převzalo havarovaný vůz od klienta, provedlo
odhad nákladů na opravu, pojišťovna náklady schválila nebo odmítla,
v případě schválení C.T. Motors provedlo opravu a vůz se vracel zpět
klientovi. Po dobu opravy se ve většině případů klientovi poskytovalo náhradní
vozidlo. Můj úkol bylo převzít od klienta havarovaný vůz a případně mu předat zapůjčené
náhradní vozidlo. Vždy se vyplňoval předávací protokol a souhlas
s provedením opravy. Havarované vozidlo od klienta jsem dopravil zpět do
firmy, označil všechna poškození a vady, vyfotografoval, přidělil autu pořadové
číslo, připravil pro dílnu (igelity na volant a sedačky, papírové rohože na
podlahu) a zanesl data o autu do evidence. A tak pořád dokola.
<< Začiatok < Predošlá 1 2 Nasledujúca > Koniec >> |