|
kde hledat pravého Angličana |
|
|
|
Friday, 08 September 2006 |
Je-li vaším velkým přáním potkat pravého
Angličana, nejezděte do Londýna. Bylo by to zbytečné...
Pokud sedíte v pokaženém metru, stojíte s autobusem zácpě nebo
čekáte na nádraží na zpožděný vlak a rozhlédnete se okolo sebe,
máte v ten okamžik jedinou jistotu.
Nejste jediný cizinec, který nenávidí Angličany a jejich dopravní podnik.
Pravděpodobnost, že byste se v té či oné z výše uvedených situací ocitli
pouze mezi samými Angličany, je rovna výhře v loterii. Tedy s tím
rozdílem, že nevím, co byste z toho měli. Pravděpodobné národnostní
složení bude: několik černochů a Indů, několik Arabů (včetně žen v búrkách),
nějaký ten Čech, Polák, Slovák nebo jiný nový EUropan, turista z jakékoliv
země světa a pokud budete mít opravdu velké štěstí i možná nějaký ten Angličan.
S menší trochou štěstí se vám bude nějaký Číňan snažit prodat zaručeně
pravé DVD s nejnovějším filmem, který brzy přijde do kin.
Když jsem byl v práci asi týden, oceňoval jsem, že vůči mě - cizinci,
nemají ve firmě žádné předsudky a nevadí jim má angličtina, která je sice
celkem solidní, ale přeci jen rodilý mluvčí nejsem. Když jsem byl v práci asi
týden, netušil jsem, že:
- majitelé firmy jsou dva společníci – Australané
- jeden kolega je Kanaďan a má za přítelkyni Česku!
- brzy poznám dalšího externistu s typickým anglickým jménem Nikolaj
- do firmy pravidelně dochází účetní, jejíž sklon očí není vodorovný
- na jednorázovou práci bude přijata černoška z Jihoafrické republiky, jejíž otec je Čech! (a nebude umět ani slovo česky, kromě „pivo“)
- na jednorázové lepení obálek bude přijat Argentinec
s firmou spolupracují externě další pracovníci, jejichž původ bych tipl na Indii, Arábii a přidružené africké země
Další překvapení mě mělo teprve potkat. Také
se tak stalo jednoho rána, kdy mi Aaron představil urostlého černovlasého
teenagera slovy „Martine, toto je Bobak". I když ta věta zněla značně
nelogicky, začal jsem jej opravovat, že mě vyslovuje špatně, protože se jmenuji
„Bobek". Trval na svém, stejně tak onen mladý, vcelku sympatický hoch. Vzal
jsem proto fix a na tabuli napsal své jméno „MARTIN BOBEK". On udělal totéž a
napsal své „BOBAK KAMEI". Ostatně Bobak sám ví nejlépe, že mu rodiče při
narození v Íránu dali vcelku běžné íránské křestní jméno, i když je pravda,
že od svých dvou let již žije v Londýně.
Mým úvahám o neexisující „čistotě rasy", dal
korunu Nikolaj, když pravil: „Víš ono je to těžké. Třeba já už žiji deset let
v Londýně, protože jsem tady vystudoval univerzitu. Narodil jsem se ale
v Moldávii, odkud pochází matka. Otec je Rus, takže jsem žil i
v Moskvě. Tam mě ale brali jako Moldavce. Dva roky jsem strávil
v Rumunsku, kde mě zase brali jako Rusa.
Moldavština je Rumunštině velice podobná, takže jsem tam za tu dobu
chytil rumunský přízvuk a když jsem se vrátil domů do Moldávie, tak mi říkali,
že jsem Rumun. No řekni mi, co já vlastně jsem..."
Tento fejeton má ale šťastný konec. Při čekání
na zastávce na noční bus jsme se s Paľem a Zlatkou bavili česko-slovensky.
Spolu s námi tam stál ještě jeden pár. Slečna se nás zeptala, odkud jsme.
Řekli jsme jí to a oplatili jí otázku. Ona sama byla z Latinské Ameriky,
ale její přítel byl pravý Angličan!!! Nemohl jsem si odpustit otázku, jestli si
mohu sáhnout, abych uvěřil svým vlastní očím. Takový se totiž dnes v Londýně
jen těžko hledá...
Napsal: Martin Bobek
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše příběhy z Anglie
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed