|
Horymír 39.kapitola - Bomby |
|
|
|
Tuesday, 19 September 2006 |
|
Strana 1 z 3 
Čtvrtek 7.července roku 2005 začal jako každý všední den. Budík začal pípat
přesně ve 4.45. Statečně jsem ho jako vždy zamáčkl a usnul, aby mě o osm minut
později znovu probudilo další pípání, které mě přinutilo tak maximálně budík
znovu zamáčknout. Tento proces se ještě několikrát zopakoval až do 5.09, což je
čas, kdy se už opravdu přinutím vylézt z vyhřáté postýlky. Následoval
obvyklý rituál v podobě koupelny, oblékání, ovocné šťávy, polibku pro
Eulálii a v 5.45 už jsem stál před domem na zastávce a čekal na autobus.
Do práce jsem dorazil včas. Přivítal jsem se s Jimmym, který už třídil
balíky v dodávce a plánoval routu. Po dobu těch tří týdnů, co jsem dělal
Jimmymu závozníka, to byl vždy takový okamžik klidu, kdy jsem v podstatě
neměl co dělat, a tak jsem tam jenom tak okouněl. V 7.45 jsme vyrazili na
trasu. Přejezd z Actonu do Richmondu v ranní špičce zabere v průměru tak třičtvrtě hodiny,
které většinou člověk tráví sám v tichém rozjímání, jak nejlépe a
nejrychleji objet místa, kde se bude doručovat, dělí si trasu na menší sektory
a také plánuje, kdy a kam si dojde na záchod. Bohužel nám ještě do dodávek
nenamontovali mobilní záchody, takže v případě této lidské potřeby musíte
spoléhat na veřejná zařízení nebo kancelářské budovy. A i to je součást plánování.
V duchu si říkáte: „V manifestu jsou dvě krabice do Independence House, to
je kancelářská budova se záchody hned vedle výtahu. Budu tam asi ve 9.30. Další
příležitost bude až v Jigsaw na Mortlake Road a tam se nedostanu dřív, jak
ve dvě odpoledne. Takže nezapomeň, Independence House." A nebo prostě jenom
sedíte, trpělivě se probíjíte ucpanými ulicemi a posloucháte rádio.
V případě závozničení pro Jimmyho tenhle ranní přejezd byl ve znamení
klábosení. Jak bylo, jak bude. Jimmy je docela drbna, takže bylo pořád o čem
vykládat. Rádio jsme neposlouchali, protože zrovna v téhle dodávce
nefungovalo, i přesto že i Jimmy i já jsme to několikrát reklamovali u osoby
zodpovědné za vozový park actonského depa. Zjevně ho absence této nezbytnosti
v každém autě nechávala v našem případě naprosto chladným.
Nefungující rádio znamenalo, že jsme v podstatě celý den byli odříznutí i
od zpráv. Je to zajímavý paradox. Tahle práce znamená, že jste prakticky v
neustálém kontaktu s lidmi. Za den jich potkáte okolo stovky, a to nepočítám
chodce na ulici, kteří se snaží neustále spáchat sebevraždu skokem pod vaše
auto. Přesto je to hrozně osamělá práce, kdy jste na všechno úplně sami a jste,
dalo by se říci, úplně izolování od veškerého dění. Nemáte žádný Internet, kde
byste mohli z nudy, když není v kanclu do čeho píchnout, nenápadně
brouzdat a zabíjet čas, než bude padla, nejsou tam žádní kolegové, se kterými
byste si mohli pokecat u automatu na kafe na chodbě, takže rádio v autě je
jediné vaše pojítko s realitou, které aspoň trochu narušuje vaši izolaci.
V našem případě však toto pojítko bylo mimo provoz, takže jsme ten den
s Jimmym neměli nejmenší tušení, že Londýn onoho čtvrtečního rána prožíval
jedno z největších dramat své moderní historie.
<< Začátek < Předchozí strana 1 2 3 Následující strana > Konec >>
|
Články - Seriály 