|
Thursday, 12 October 2006 |
Když letíte letadlem poprvé, může se vás
zmocnit příjemné vzrušení z neznámého. Když letíte po X-té, stane se let
otravnou záležitostí, kterou je potřeba přežít. Vše už znáte, na letišti si
vychytrale nestoupáte do nejkratší fronty na check-in, protože víte, že let do
Brna pravděpodobně neprobíhá přes Sao Paulo, které svítí na obrazovce na konci
fronty. Prostě rutina. Nedejte se mýlit. Stačí když bydlíte v Londýně na
Walthamstow a soused z vedlejší ulice se rozhodne vyhodit pár letadel ve
vzduchu do vzduchu...
Nové, dosud nepoznané, vzrušení mi pak
přinesla zejména nová maximální hloubka příručního zavazadla striktně stanovená
na šestnáct centimetrů. S oblibou totiž využívám web check-in, při
kterém si můžete, pokud máte pouze příruční zavazadlo, palubní lístek stáhnout
z internetu a vyhnete se tak frontě na klasický check-in. Doposud se
rozměry příručních zavazadel kontrolovaly v podstatě pouze u check-inu, takže
jsem byl celkem klidný a spokojen sám se sebou, jak jsem na to pěkně vyzrál. Pocit
triumfu trval přesně do chvíle než jsem dorazil na Stansted a spatřil novou
frontu před bezpečnostní kontrolou, která tam nikdy nebyla. Fronta na kontrolu
rozměrů zavazadel... Ta probíhala tak, že jste museli své zavazadlo vsunout do
železné konstrukce daných rozměrů a pokud možno po něm přitom neskákat.
Při prvním pokusu se mi povedlo do toho
železného nesmyslu zastrčit batoh asi tak na pět centimetrů. Zbytek zůstal
beznadějně venku a nechtělo se mu dovnitř ani když jsem je prosil. Byl jsem
proto nekompromisně poslán odevzdat batoh na check-in a nechat ho uložit do
zavazadlového prostoru. Ani jsem se nemusel dívat na tu frontu, abych věděl, že
to tam na druhý pokus prostě vrazím... Ostatně jsem neměl ani jinou možnost. Jako
„web-checkinista" jsem si samozřejmě dopřál mnohem pozdější příjezd na letiště
nežli by bylo záhodno a také finanční sankce za klasický check-in byla o pár
liber dražší než přijatelné „zdarma".
Našel jsem si prázdnou kontrolní konstrukci,
přeskládal obsah batohu a skutečně se mi tam asi na desátý pokus podařilo batoh
vsunout. Fotoaparát, peněženku a doklady jsem přemístil do kapes, které tak
byly k prasknutí. Pouze tři chleby se sýrem a paprika mi zůstaly venku. To
ale nebyla žádná tragédie, protože se mezitím v rámci mých pokusů o miniaturizaci
smíchaly do neidentifikovatelné homogenní hmoty. Spokojen se svým dílem
jsem vykročil ke frontě, abych po pár krocích zjistil, že jsem si zabalil
palubní lístek. Vybalení, zabalení a tři další boje s mým chladným
ocelovým kontrolorem tentokrát stačily.
Stoupl jsem si do fronty a uviděl svého
budoucího psychologického spojence. Jako kontrolorky tady totiž byly dvě starší
dámy okolo šedesáti. Jedna kontrolovala rozměry a druhá chodila s pytlem,
do kterého se házely nebezpečné předměty jako např. rtěnky. Zaspekuloval jsem,
že normálnímu člověku se v podstatě příčí takovéto nesmyslné vyhazování a
zavolal paní s pytlem, abych jí do něj přidal igelitku se svačinou.
Samozřejmě s velmi lítostivým výrazem a slovy „Tady máte mou svačinu. Nedám
už ji do batohu. Přeji pytli dobrou chuť..." „To je opravdu svačina? To je přeci
škoda. Strčte si ji do kapsy..." odpověděla lítostivě. To byl samozřejmě pouhý
pokus o vtip, navíc kdo by to jedl, takže jsem trval na odevzdání. Mezitím jsem
se posunul až před konstrukci, do které jsem batoh doslova vecpal. „S tím
musíte zpátky na check-in. Ten batoh se tam musí vejít lehce.", pravila
kontrolorka. „To jde lehce.", opáčil jsem s brunátným úsměvem ve tváři a
vší silou tahal batoh v konstrukci nahoru a dolu. A v tento okamžik mi zafungoval
můj psychologický předpoklad hry na city její „pytlové" kolegyně. „Maruško, to
je v pořádku. Vždyť vidíš, že to tam strčil. Tady máte tu svačinu, pane..."
Kontrolu jsem přežil, dovolenou užil a šok
z návratu do Londýna zažil. Teď už mne čeká jen pár soudních stání. Hodlám
totiž zažalovat britskou vládu, že mi brání v podnikání. Předtím, než jsem
stačil výhodně zpeněžit tuto svou know-how „jak přežít Stansted", zvýšila
povolenou hloubku zavazadla ze šestnácti na dvacet pět centimetrů...
Napsal: Martin Bobek
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše príbehy z Anglicka
Related Items:
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
