|
Výlet do kentu |
|
|
|
Friday, 27 October 2006 |
Ještě okolo půl druhé ráno jsem si nebyl zcela jist, zda
tento článek nebude mít jediný podtitul: „Kolik je V Londýně Viktorek?"
V pozvánce byla totiž jako místo srazu uvedena „Viktoria railway station".
„Normální Viktorka", řeknete si. Ne tak Google, který mi našel železniční
stanici Royal Viktoria station nacházející se nedaleko zastávky metra Canning
town...
V 8:49 jsem ale byl na „staré dobré" Viktorce
v centru Londýna a pokud možno nenápadně se u postávajících skupinek
snažil zjistit, která z nich mluví česky a jede tudíž na stejný výlet jako
já. Po pár minutách bezvýsledného patrání jsem zadoufal, že by to snad mohla
být ta sympatická blondýnka v červeném svetru, ale než jsem se ve svých
úvahách dostal ke vtipnému oslovení, svatbě a třem dětem, oslovil mne mladý
muž. Nebylo divu. Znal mne už z SMSky a ještě ráno mě stačil ujistit, že ta
srazová Viktorka je opravdu ta „normální" Viktorka.
Po zakoupení lístků s hromadnou slevou se naše výprava
vydala vlakem do Borough Green. Podle přihlášek nás mělo být sedm jako
statečných, ale nakonec jsme jeli jen v pěti. Asi po padesáti minutách jsme
vystoupili na venkovské stanici a vykročili do polí. Krajina velice připomínala
Česko a nebýt sadů, zcela nezvykle oddělených tří metry vysokými živými ploty,
nebylo by ani moc těžké uvěřit tomu, že nejsme v Anglii. „Já snad začnu
věřit, že i v Anglii může být hezky..." Když jsem tuto nepamátnou větu
vyslovil, byl jsem označen za neanglofilního pesimistu. Nevím. Pouze jsem
vyjádřil myšlenku, že po půl roce na Walthamstow a Wood green mi příjde pěkné
v podstatě jakékoliv místo, kde je vidět dál než na protější dům...
Výpravu pořádal Jakub s Evou a bylo to jejich
historicky první putování Light2Lift
za účasti široké veřejnosti. Tu jsem zastupovali já, Pavlína a Aleš, co by
čtenáři portálu pohyby.co.uk , kteří se nechali zlákat inzerátem zde uvedeným.
Vedení bylo svěřeno do rukou Jakubovi, jehož bohaté zkušenosti ze dvou
měsíčního působení ve skautu zaručovaly zdárný osud naší výpravy. A skutečně,
nezabloudili jsme ani jednou. Pravda, poté, co jsme vystoupali mírný svah a
zjistili, že tam není žádná cesta, měli jsme mírné obavy. Jakub nás ale záhy
přesvědčil, že nikoho lepšího jsme si do čela ani nemohli přát. Který jiný
průvodce by nám ukázal tak pěkně zorané pole a ke konci výletu zavedl nečekaně
výpravu na parkoviště, které jsme prostě museli vidět? Od zbylých účastníků
výpravy se lišil také tím, že četl nápisy. Jako užitečné se to ukázalo tehdy,
když jsme se všichni přitiskli k plotu, abychom se podívali na stavbu za
ním. „Já bych se k němu tak nelísal, když je čerstvě natřený..." Měl pravdu.
Naštěstí už ale mezitím informační cedule „pozor čerstvě natřeno" pozbyla
platnosti.
Cesta procházela poli, sady, vesničkami a lesíky. Narozdíl
od obvyklých anglických turistických cest byla i značená. Jak mi bylo totiž
vysvětleno, je anglický turista odkázán spíše na tištěného průvodce, ve kterém
si doslova přečte „u pumpy zahněte vlevo a po 150 metrech narazíte...". Inu ne
nadarmo je české turistické značení považováno za jedno z nejlepších na
světě. Za příjemného hovoru jsme došli až k hlavnímu cíli naší cesty -
panskému statku Ightham Mote. Že se jedná o hlavní cíl cesty jsem ovšem zjistil
až při placení vstupenek (8.50 libry), kdy jsem mírně protestoval, proč se tu
zbytečně zastavujeme když naším hlavním cílem je Knole Castle. Rada do života:
nezamýšlejte se u pozvánky nad tím, kolik je v Londýně Viktorek, a raději
čtěte až do konce. Pokud se chcete něco dozvědět, je také dobré nechat během
cesty pustit společníky ke slovu a nedržet se Cimrmanovského „Člověk
nepotřebuje mluvit, aby se dorozuměl. Člověk se potřebuje mluvit proto, aby se
vykecal..."
Ightham Mote je panské sídlo s vodním příkopem pocházející
ze čtrnáctého století. Nachází se v hrabství Kent asi deset kilometrů
východně od městečka Sevenoaks. Za dobu své existence změnilo několikrát svého
majitele až téměř zcela zchátralo. Záchrana, téměř hodná laciných románů,
přišla v roce 1953, kdy jej koupil americký milionář Charles Henry
Robinson. Ten jej v závěti věnoval do správy National Trust, což je nadace
spravující několik set památek ve Velké Británii. Ightham Mote sice nepatří
k největším stavbám svého druhu, ale díky nákladné rekonstrukci ve výši 10
000 000 liber je dnes ve výborném stavu a má svým návštěvníkům co nabídnout.
Ightham Mote je opravdu velice pěkné místo a rozhodně stojí
za to se na něj podívat. Spolu s přestávkou na oběd jsme v něm
strávili skoro dvě hodiny. Pak už nás čekala jen klidná cesta lesnatým terénem
k hradu Knole. Ten je na celodenní výlet, takže jsme v něm pouze
prošli parkem. Ten je asi nejzajímavější tím, že se zde volně potulují stáda
jelenů (nebo co to vlastně je). Jsou tak ochočení, že máte šanci si je
prohlédnou opravdu z blízka.
Sečteno a podtrženo jeden z nejpříjemnějších dní, které
jsem za svůj půlroční londýnský pobyt zažil. A vůbec mi nevadilo, že jsem
nikoho ze svých společníků do té doby vůbec neznal. Spíše naopak. Většina lidí,
které jsem v Londýně potkal, na něj nadává, stěžuje si, jaká je to
betonová džungle atd. Nedivím se. Nadávám úplně stejně. Čemu se ale skutečně
divím, je to, že nabídku Jakuba a Evy využilo tak málo lidí. To je něco čemu
opravdu nerozumím...
Napsal: Martin Bobek
Odkazy
{zoomcat catid=76}
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše príbehy z Anglicka
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
