|
Nahoru a dolů po bílých útesech |
|
|
|
Thursday, 02 November 2006 |
Mé druhé putování s Light2Lift (L2L) se ve své podstatě
začalo odvíjet už s mým příjezdem do Londýna na konci dubna. Tehdy jsem si
s sebou z nějakého záhadného důvodu přivezl i pohorky. Tento důvod mi
pak zůstal utajen po dobu dalších téměř šesti měsíců, kdy jsem své nové místo
k životu častoval povětšinou nepříliš lichotivým názvem „Hnus nad Temží".
Pokud jste zažili dva měsíce prázdnin na Walthamstow, asi tušíte, o čem mluvím.
Stereotyp „práce, jídlo, spánek" narušovaly pouze víkendové návštěvy muzeí a
občasný fotbal za walthamstowskou radnicí. Vratme se ale k pohorkám. Ty se
mi za toho půl roku staly symbolem chybějící přírody, hor, výletů, svobody... Ale
i ony se nakonec dočkaly a 21. října byly vytaženy na světlo, oprášeny a
vyrazily směr Hastings...
Stejně jako výlet do Kentu o dva týdny dříve
pořádal tento turistický počin Jakub a Eva pod hlavičkou Light2Lift. Zatímco do
Kentu jsme jeli v pěti, tentokrát se nás sešlo hned jedenáct. Namlsán
komorní atmosférou prvního výletu, kdy byl počet účastníků téměř roven počtu
pořadatelů, měl jsme ze zvýšené účasti mírné obavy. Obavy z toho, že by nás
příště jelo méně, jsem pak dostal v okamžiku, kdy jsem uviděl cenu vlakové
jízdenky, která byla díky skupinové slevě téměř poloviční...
Když jsme dojeli do Hastingsu, dalo se do
deště. Ten trval přesně čtyři minuty, během kterých jsem pochopil, že můj
deštník značky „London Fog" není stavěn na sílu větru vanoucího na pobřeží.
Hasting jsme doslova prolétli, protože jsme spěchali na parkoviště na jeho
konci. „Na tomto místě si přátelé povšimněte, že v moři jsou..." Vzhledem ke
čtyřem surfařům plácajícím se ve vlnách hned pod parkovištěm nestačili noví
účastníci postřehnout skutečný smysl této Jakubovy věty - standardního oznámení
o ztrátě orientace v terénu. Proletěli jsme městem nazpátek,
z nějakého záhadného důvodu zcela opominuli miniaturní Muzeum rybářství, a
vyšplhali se na útes tyčící se nad kopcem. Zde se naše tempo zvolnilo a rozvolnilo.
Za neustálého fotografování jsme se roztáhli na asi sto metrech do několika
menších skupin, což pro tři jedenáctiny výpravy mělo téměř fatální důsledky.
Když jsem za hovoru o počítačových sítích došel s Karlem až
k rozcestníku, nevěděli jsme najednou kudy dál. Proto jsem uvítali Lenku,
která sebejistě prohlásila „Šli nahoru". „Jsme dole!" se naštěstí ozvalo
odkudsi ze zeleně ve zhruba stejný okamžik, takže jsem i nadále mohl pokračovat
v deníku výpravy.
Za slunečného počasí jsme pokračovali po
útesech dalších pár kilometrů až jsme došli k veřejným záchodkům, kde si
naše výprava ulehčila o dva účastníky. Po obědě na nedaleké pláži jsme se
přepočítali a zjistili, že se nám ztrácejí lidi. Protože nikdo netušil, že ke
ztrátě došlo už o dva řádky výše, prošli Jakub s Evou celou pláž oběma
směry. Když nikoho nenašli, prohlásili jsme oba pohřešované za oficiálně
pohřešované, velice nezodpovědné jedince a pokračovali dále v pochodu. Po
opětovném příchodu k záchodkům jsme nečekaně doplnili výpravu do původního
stavu a vydali se směrem k městečku Winchelsea.
„Na
tomto místě si přátelé povšimněte..." upozornil nás Jakub uprostřed vesničky jíž
jsme procházeli na typickou venkovskou architekturu. „Můžeš přestat. Jdeme
správně.", překvapila nejen Jakuba Eva, která celou výpravu pozorně sledovala
průvodcovskou knížku. Když jsme poklidnou venkovskou krajinou dorazili až do
Winchelsea, upozornil Jakub přátele ještě jednou na krásy vůkol, ale nakonec
jsme zastávku autobusu do Hastingsu i hospodu našli, takže jsme náš výlet mohli
zdárně česky zakončit. Poslední kapku za výletem udělal liják, který se na naše
hlavy snesl necelou půl minutu před nástupem do vlaku. Hodinka cesty do Londýna
pak rychle uběhla v rozhovoru na různá témata, z nichž bych dovolil zmínit
např. téměř intelektuální rozpravu o Maxidogu Fíkovi...
Co jsem měl doposud možnost slyšet, většina
Čecho=Slováků na Londýn nadává. Pokud děláte dvanáctky, bydlíte na Walthamstow
s patnáctmi lidmi v domě, pravidelně každé ráno nedovedete pochopit smysl
oddělených vodovodních kohoutků a spoříte každou libru, není se čemu divit, že
je váš vztah k Londýnu negativní. O to více mne již podruhé překvapilo, že
nabídku L2L využil tak malý zlomek zdejší krajanské komunity. Dovolím si teď
vyslovit myšlenku, se kterou asi nebude každý souhlasit. Londýn je (alespoň
částečně) takový, jaký si jej sami uděláte. V parafrázi na známe rčení by
šlo říct, že „Kdo chce Londýn hanět, Walthamstow si vždycky najde". Přestože
pro mne byl Londýn dlouho dobu nepříjemným místem pro život, díky lidem jako je
Jakub a Eva, se mi stává místem snesitelným a někdy i dokonce příjemným.
Zejména pak ve chvílích, kdy jej mohu na chvíli opustit. Light2Lift dostává
svému názvu a byl mi již dvakrát skutečným světlem do každodenní londýnské
šedi, které mou náladu opravdu pozvedlo. Dovolte mi tedy na samotný závěr
zvolat nikoliv „Hynku, Viléme. Jarmilo" ale „Jakube, Evo, Díky"...
Napsal: Martin Bobek
P.S. Právě mi padl pohled na mé neskutečně zabahněné pohorky. Veškerá
předchozí poděkování s okamžitou platností odvolávám!
{zoomcat catid=77}
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše příběhy z Anglie
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
