|
Horymír 42.kapitola - Stěhování II. |
|
|
|
Tuesday, 07 November 2006 |
|
Page 1 of 4 
Žijeme. I když se tomu ani nechce věřit. Po dlouhatánské měsíční pauze je
opět neděle dopoledne a já už zase konečně sedím u počítače a píšu o nás pro
vás. Musím se přiznat, že jste mi, moji milí čtenáři, moc chyběli a omlouvám se
vám i Davidovi za tohle zpoždění. Okřídlené rčení „Raději dvakrát vyhořet, než
se jednou stěhovat" se ukázalo jako téměř pravdivé. Zdánlivě triviální úkon,
jakým by se mohlo zdát stěhování z Londýna na venkov, se proměnilo
v několikatýdenní odyseu. Až teprve dnes, tedy po měsíci od chvíle, kdy
jsme opustili náš útulný byteček na Forest Road ve Walthamstow, začínám mít
pocit, že už zase žijeme jako lidé. No ostatně přečtěte si to pěkně od začátku
sami.
Ze všeho nejdřív se vám musím přiznat k tomu, že jsem vás celou dobu
mystifikoval. S tím naším stěhováním do Stockportu. Až na místě jsme
zjistili, že vlastně ve Stockportu nejsme. Ten je od nás ještě asi 10 mil. Bydlíme
v miniaturním městečku jménem Newtown, které je součástí o něco většího
městečka jménem Disley a tohle dvojité souměstíčko je hned vedle New Mills, což
je první geografický údaj, na který lidé začnou reagovat, když se jim snažím
vysvětlit, kde to vlastně bydlíme. Nalézáme se jižně od Manchesteru a celé
okolí je chráněná krajinná oblast a turistická atrakce jménem High Peak.
Krajina okolo nás je hodně zvlněná. Ať se vydáte kamkoli, půjdete vždycky do
kopce nebo z kopce. Nikdy ne po rovině. Za poslední tři týdny jsem viděl
víc krav, koní a ovcí než za posledních dvacet let. Žijeme na poklidném venkově
a oproti přelidněnému Londýnu je to úžasná změna. V noci je tady absolutní
ticho a jestli jsem viděl za celou dobu, co jsem tady, tak deset černochů a
zhruba pět Pákistánců, tak je to hodně. Kolem sebe slyším jen angličtinu
s pro mě naprosto nesrozumitelným midlandským přízvukem. Když jsem se
naučil rozumět londýnskému cockney, tak se zase musím učit nový. Žádná
polština, žádná pidgin a žádné urdu. Jestli se mi stýská ? Ani trochu. Když
jsme v září roku 2004 přijeli za Jitkou na návštěvu do domu, který teď
okupujeme, od první chvíle se nám tady líbilo a někde vzadu v hlavě mi
hlodal červíček nesoucí myšlenku, jaké by to bylo, bydlet tady. Trvalo to dva
roky a stalo se to skutečností. A jak to vlastně všechno probíhalo ? Takhle:
<< Start < Prev 1 2 3 4 Next > End >>
|
Articles-News 