|
Výlet do Wendoweru |
|
|
|
Friday, 17 November 2006 |
The Northern Chilterns aneb přes Žabokrky do Ubušínku
 Když jsem
před měsícem vyrazil na svůj první výlet s Light2Lift (L2L) do Kentu, nenašel
jsem na snídani nic jiného než párky. Obvykle snídám něco sladkého, takže jsem
se spíše přemohl. Když jsem vyrazil podruhé, tentokrát do Hastingu,
s potěšením jsem ráno zjistil, že mám v ledničce párky. Na třetí
výlet do Northern
Chilterns jsem si párky ke snídani zakoupil zcela záměrně...
Výlet přes
příkré hřebeny a hluboká údolí Chilterns Hills začal ve velice rozumných devět
hodin ráno, kdy se nás celkem jedenáct sešlo na stanici London Marylebone. Do
Wendoweru jsme dorazili asi po čtyřiceti minutách jízdy, prošli si toto ospalé
městečko (po Londýnu skutečný balzám na duši) a vydali se k památníku na Coombe
Hill. Stejně jako hrady, které si jejich majitelé sobecky stavěli na kopcích a
vůbec nebrali ohled na kondici budoucích generací turistů, byl i památník
umístěn na samotném vrcholu. Na tomto místě si nemohu odpustit kritickou výtku
k organizátorům tj. Jakubovi a Evě, které ani nenapadlo, že by účastníky
výletu pohodlně usadili v údolí, sami zaběhli na vrchol, udělali
fotografie a podali o zprávu. Když už nás ale nechali všechny tento kopec
zdolat, dovolte mi dodat, že památný sloup na něm umístěný byl vztyčen r. 1904
na památku mužů z Buckinghamshire, kteří
padli v druhé Búrské válce.
Z kopce
jsme lesnatou krajinou sešli do údolí až k útočišti britských ministerských
předsedů odkud Winston Churchill promlouval k národu v těžkých dobách Impéria.
Z hlediska česko-britských vztahů se pak toto místo stalo významným
v sobotu 4.11.2006, kdy okolo jdoucí britský turista pochopil význam
českého rčení „podej prst, utrhne Ti celou ruku". Po kývnutí na nevinnou žádost
Lenky o jednu fotografii naší skupiny, dostal do ruky dalších deset
fotoaparátů... Jméno útočiště britských ministerských předsedů vám neřeknu,
protože ani zde Jakub nezabloudil, takže na rozdíl od minulých výletů necítil
potřebu oslovit nás svou standardní větou ztraceného velitele „Na tomto místě
si přátelé povšimněte..." (tedy popravdě on to nejspíš řekl, ale protože jsem to
zapomněl, držím se raději dalšího českého rčení „viník se vždycky najde").
K první
a zároveň poslední odchylce od plánu došlo až na vrcholku dalšího kopce, kdy
jsme místo veřejné lesní pěšiny zamířili do Chequers soukromou asfaltkou. Díky
tomu jsme si mohli popovídat s jejím majitelem, který nás dohnal na
traktoru. „Víte, že tato cesta je soukromá?", zeptal se naší čtyřčlenné
skupinky opozdilců. „Vy jdete z Kotěhůlek přes Žabokrky do Ubušínku nebo
míříte z Máslojed přes Miskolezy do Svinišťan?" Pokud se nyní domníváte, že jsem se poněkud zmýlil
v názvosloví vesnic, mýlíte se. V naší skupince čtyř opozdilců nebyl
Jakub ani Eva a nikdo z nás nedokázal tomu dobrému muži v traktoru
odpovědět na jeho téměř filozofickou otázku „Odkud přicházíme a kam jdeme."
Díky absolutní důvěře v naše vedení mi tak všechny názvy vesnic zněly jako
ty, které jsem uvedl... Naštěstí byl i tento Brit hodný a nechal nás projít svou
cestou a svým dvorem až do Obědovic, pardon Chequers.
Oběd jsme
si dali na místním hřbitově, přičemž musím výslovně pochválit Vendy, která
obětavě nasmažila skutečné české řízky a podělila se o ně s ostatními
účastníky! Zbytek cesty sluncem zalitými poli a lukami proběhl bez ztráty
účastníků, bloudění či setkání s divou zvěří a výlet tak byl šťastně
zakončen v místní hospodě ještě před setměním...
Na samotný
závěr mi dovolte vrátit se ještě jednou k párkům. Jejich zmíněním
v úvodu jsem chtěl nejen na výlet nalákat dietology, které Hippokratova
přísaha nutí zúčastnit se dalšího výletu a tuto nezdravou houskovitou stravu mi
vymluvit. Tak jako mi nečekaně zachutnaly párky
ráno ke snídani, tak mi pravidelné výlety s L2L nečekaně zpříjemnily můj
londýnský pobyt. Člověk by se neměl bránit novým věcem a nezáleží na tom,
jestli jsou to párky nebo výlety. Je to o určitém přístupu k životu a
k jeho prožívání. Výlety s L2L jsou pro mne nejen o dni stráveném
v přírodě mimo Londýn, ale i o setkání s lidmi, kteří díky svému
přístupu k životu odmítají podlehnout tak rozšířenému názoru, že Londýn je
jen jakási nepříjemnost, kterou je nutno nějak přežít. Londýn se dá i užít, i
když je pravdou, že jsem tomu sám dlouho nevěřil... Proto musím i na závěr tohoto
výletu poděkovat těm, kteří nejenže aktivní přístup k životu mají, ale
také se o něj nezištně dělí s ostatními. Po vzoru Karla Hynka Máchy musím
i tentokrát zvolat: „Jakube, Evo, Díky..."
Napsal: Martin Bobek
{zoomcat catid=79}
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše príbehy z Anglicka
Related Items:
|
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed