|
Horymír 45.kapitola - Jedu do Čech |
|
|
|
Tuesday, 05 December 2006 |
|
Page 1 of 3  Eulálie byla pryč
už skoro pět týdnů a já se pomalu začal připravovat na tu slavnostní chvíli,
kdy se opět shledáme. Bylo to nejdelší odloučení za celou dobu našeho vztahu.
Upřímně řečeno, moc si z toho nepamatuji. Celé září roku 2005 jsem jel
jakoby na autopilota. Přepnutý do jakéhosi mentálního úsporného režimu, jedoucí
na půl plynu a jen stěží vnímající svět okolo sebe. Celý den v práci, o
víkendech zalezlý doma a hlavně jsem nemyslel na to, kolik týdnů ještě zbývá. A
pak to konečně přišlo. Neděle 8.října 2005. Po jednom roce, dvou měsících a
osmi dnech jsem se vracel do Čech. Ve tři hodiny odpoledne jsem odlétal ze
standstedského letiště směr Praha. Měl jsem cestovní horečku ? Nemohl jsem se
dočkat až už budu doma ? Nevím. Mám pocit, že ani moc ne. Byl jsem rád, že mám
už to čekání za sebou a těšil jsem se na Eulálii a na shledání se svými rodiči.
Na letiště jsem dorazil včas a let proběhl bez problémů. V Praze na
ruzyňském letišti už na mě čekali mamka s taťkou. Jaké bylo shledání po
tak dlouhé době ? No, my jsme si u nás v rodině nikdy moc na emoce
nepotrpěli, takže bylo přesně v naší normě. Srdečné, milé, vřelé, ale bez
okázalé komedie pro okolí.
Vzpomínám si na
okamžik, když jsem prošel automatickými dveřmi od výdeje zavazadel do příletové
haly. Všude české reklamy, okolo sebe slyším češtinu a lidi vypadali všichni
jako Češi. Jak vypadá Čech ? Nevím, ale poznám Čecha v davu lidí naprosto
neomylně. Jak ? To se mě neptejte, protože to nevím. Přelétl jsem očima tváře
v příletové hale a uviděl jsem je v podstatě hned. Stáli tam a
s napjatými výrazy mě vyhlíželi. Dotlačil jsem vozík s kufry až
k nim a přivítali jsme se. Jak už jsem řekl. Střízlivě. Pak jsme nasedli
do auta a vyrazili směrem k mamčinému bytu ve Vysočanech. Habitační zvyky
naší rodiny jsou pozoruhodné a stojí za bližší vysvětlení. Moji rodiče jsou dva
lidé středního věku. Táta po dvaceti letech věrné služby státu mohl za odměnu odejít
do důchodu v pětašedesáti letech. Je to klikař. Je mladej, zdravej a je
v důchodu. Mamka má do důchodu ještě patnáct let a rozhodně na to
nevypadá. Moji rodiče spolu v současné době provozují tři domácnosti. Náš
původní panelákový byt v neskutečně hnusné díře jménem Sokolov, kde jsem
byl nucen strávit celé své dětství a odkud jsem s chutí v 18 letech utekl.
Sokolov je ještě hnusnější než Stoke-On-Trent a to už je co říct. Pak je to
mamčin pronajatý byt ve Vysočanech, pěkné hnízdečko v novostavbě, kam se
mamka chodí jenom vyspat po svém každodenním pracovním maratónu. Dělá do
účtařiny v jednom muzeu a ještě vede účty několika soukromým firmám.
Pomalu se tím zabíjí, ale pochybuji, že kdyby toho nechala a zpomalila, že by
jí život bavil víc. No a pak je to naše chalupa v jižních Čechách, poblíž
Čimelic nebo, chcete-li, Orlíku. Chalupa, no spíš chátrající statek, který našim
spadnul do klína před více než dvaceti lety . Jeho zvláštním znamením je to, že
se od té doby moc nezměnil. Snad jen o trochu víc zchátral.
<< Start < Prev 1 2 3 Next > End >>
|
Articles-News 
