|
Horymír 47.kapitola - Máme děcko |
|
|
|
Tuesday, 19 December 2006 |
|
Strana 1 z 3 
Když jsme se ke
konci října 2005 vrátili s Eulálií z dovolené v Čechách, náš
život v Anglii se velmi uklidnil. Měl jsem stabilní práci, která nám
přinesla finanční jistotu beze strachu o budoucnost a ani v našem okolí se
neodehrávalo nic dramatického. Eulálie se proháněla po Walthamstow za doprovodu
francouzských holí, pomocí nichž měla ještě pár měsíců odlehčovat voperované
kyčelní náhrady. Dalo by se říci, že jsme vpluli do klidných vod za absolutního
bezvětří. Eulálie přirozeně ukončila všechny své pracovní aktivity
v podobě pravidelných úklidů. Dvěma klientům v Docklands, jednomu ve
Walthamstow a samozřejmě i Bhaji. Domluvila za sebe náhrady a rozloučila se
s nimi už před svým odjezdem na konci srpna. Avšak s Bhaji se stýkala
i nadále. Přestaly být zaměstnanec a zaměstnavatel a začaly být spíše
kamarádky. Euláliina veselá povaha, odvaha a neustálá dobrá nálada i přes
prodělanou závažnou operaci naplňovala Bhaji obdivem a úžasem. Tak jako pro
mnoho jiných byla i pro Bhaji Eulálie velmi inspirativním vzorem. Byli jsme
rádi, že jsme zase zpátky. Za ten rok a něco, který jsme v Londýně
v našem bytečku na Forest Road strávili, jsme k němu velmi přilnuli a
užívali si každou minutu společného života. A v těch slunných dnech
končícího podzimu a přicházející zimy jsme ani v nejmenším netušili, že za
dveřmi čeká velká změna, která co nevidět, vtrhne do našich životů. Dítě.
Jmenoval se Mikulášek, byly mu necelé tři roky a byl z Čech. A jak to
vlastně celé začalo ? Nevinně.
Jednoho dne seděla
Eulálie u počítače a brouzdala po Internetu. Mimo jiné i, jak bylo jejím
pravidelným zvykem, pročítala inzeráty na Pohybech. No a narazila na inzerát,
kde česká rodina sháněla hlídání pro svého malého kloučka. Neváhala a na
inzerát odpověděla. Slovo dalo slovo a za pár dní jsme společně s Eulálií
seděli večer v kuchyni u té české rodiny, která hlídání sháněla.
Neuvěřitelná a zároveň absolutně skvělá náhoda zařídila, že bydleli také na
Forest Road ve Walthamstow. Sice na jejím opačném konci, ale pořád jenom pár
stanic autobusem číslo 123. V té době už na Pohybech viselo celkem slušné
množství kapitol mého vyprávění o Horymírovi a Eulálii a co čert nechtěl,
maminka Mikuláška se ukázala jako velká fanynka a pravidelná čtenářka tohoto
vyprávění. Když se dozvěděla, že opravdový Horymír a opravdová Eulálie sedí u
nich v kuchyni, byla nadšená. Jednání bylo rychlé. Eulálie o práci stála a
její praxe a vystupování byly pro rodiče zárukou nejvyšší kvality. Kamenem
úrazu byly peníze. Ale Eulálie práci chtěla stůj co stůj a na rodičích bylo
vidět, že si opravdu víc dovolit nemůžou, a tak jako projev dobré vůle a taky
proto, že jsme Češi a musíme si v Anglii pomáhat, Eulálie na cenu kývla.
Kdyby se jednalo o anglickou rodinu, byla by se jim za tuhle nabídku vysmála,
ale v případě Mikuláškových rodičů na to kývla. Na druhou stranu ty peníze
zas tak úplně nízké nebyly a do našeho rodinného rozpočtu přispěly velmi
výrazně.
<< Začátek < Předchozí strana 1 2 3 Následující strana > Konec >>
|
Články - Seriály 
