Rok 2006 začal optimisticky. Měli jsme dobrou náladu, nic nám nechybělo a užívali jsme si jeden druhého. Až do 2. ledna, kdy Eulálie v 6.20 ráno opět odletěla do Čech a mě čekaly dva týdny samoty, než se měla Eulálie zase vrátit. Vzala si do hlavy, že si opět poleží v nemocnici. Tentokrát ne na ortopedii v Brně, ale na plastické chirurgii ve Vojenské nemocnici na Praze 6. Šťastlivec Horymír, řeknou si někteří z vás, ale zklamu vás. To, co tam Eulálii předělávali nebyla prsa, ale oči. Eulálie totiž trpí dědičnou chorobou, která se nazývá ptóza očních víček. Není to nakažlivé ani smrtelné, pouze jde o ochablé svaly v očních víčkách, což způsobuje, že Eulálie má neustále přivřené oči jako Sylvester Stallone v raném období své filmové kariéry. Mně to připadá dost sexy, ale Eulálie si poslední dobou stěžovala, že už přes to víčko nevidí. Prodělala v předchozích letech na tohle téma několik operací, ale moc se nepovedly, takže všechno měla spravit tahle poslední, na kterou Eulálie čekala skoro dva roky. Dočkala se, a tak v prvních dnech roku 2006 odfrčela do Jeseníku, kde prodělala předoperační vyšetření a po týdnu zalehla do naškrobeného lůžka v nemocnici v Praze.

Vrátili jsme se do nacvičeného režimu ze září a října. Konzervovaná strava a každodenní hodinové telefonáty, ale protože se jednalo pouze o dva týdny uteklo to jako voda. Opět jsem stál v příletové hale na Stanstedu a vyhlížel „novou a předělanou" Eulálii. Jako obvykle jsme si padli do náruče a byli rádi, že jsme jeden s druhým. Je zvláštní, když dnes, po roce, sedím u počítače a snažím se vybavit si rok staré události, dělá mi to potíže. Roky 2004 a 2005 si pamatuji den za dnem, ale rok 2006 mi splývá v jednu šedivou masu dnů. Je to dobré znamení, protože to ukazuje, že naše dny byly klidné bez stresu a neustálého bytí ve střehu odkud přijde další katastrofa. A na druhou stranu je to špatné znamení, protože se může zdát, že naše dny postrádaly vzrušení. Pravda je někde uprostřed. Klid a odpočinek v podobě dnů bez průšvihů jsme oba potřebovali jako sůl. Byli jsme jak běžci, kteří doběhli maratón a teď za cílovou páskou zpomalují do chůze, zhluboka dýchají a hledají sklenici s něčím k pití.

Stejně tak se ke konci blíží i tohle vyprávění, tak jak kapitoly pomalu a neodvratně dohánějí kalendářní realitu, tak i nezadržitelně vysychá proud příhod, o něž jsem se s vámi chtěl podělit. Mnohé události roku 2006 už jsem vám odvyprávěl. Ať už to byla návštěva mých rodičů u nás v Londýně, během sluncem prohřátého května, která tak neslavně začala postáváním na opačných stranách jednoho sloupu a nebo když jsme se rozhodli, že toho odpočinku od vzrušení už bylo dost a rozhodli jsme se přestěhovat na Sever. Mimochodem dneska, 14. ledna, je tady neuvěřitelně krásně. Po několika týdnech meteorologického hnusu svítí slunce a po nádherně modré obloze občas propluje drobný, bílý chumáč. Mám pracovní stůl s počítačem v obýváku pod velkým oknem a slunce mi celé dopoledne svítí do očí. Ale nevadí mi to, naopak nasávám hřejivé paprsky zimního slunce a nechávám se hladit. Kromě modré oblohy vidím i naše červené autíčko zaparkované před domem. Zrovna včera jsem kvůli němu vysolil 112 liber. Obě pumpy odstřikovače, přední i zadní, se rozhodly, že se na to můžou vykašlat a zvadly. Musel jsem je nechat vyměnit. Bohužel jsem zvolil značkový servis, a tak jsem dal 30 liber za čerpadla a zbytek padnul na půlhodinu práce. Génius Horymír.