Pustil jsem se s plnou vervou do práce. Každou neděli, potom, co jsem dopsal další kapitolu Horymírových dobrodružství, podíval jsem se do složky s texty k překladu, vybral si jeden z nich a pustil se do překládání. Byla to zábava. Celkem nic obtížného. Ano, občas jsem narazil na slovo nebo větu nebo dokonce celý odstavec, se kterým jsem zápolil třeba i čtvrt hodiny, než jsem přišel na ta správná česká slova, která nejlépe vystihovala smysl textu. Nejzajímavější ze všech byl však hned ten první text. Byl to překlad z kategorie „Všeobecný překlad", což znamenalo, že v něm byla použita běžná angličtina a neobsahoval žádné odborné výrazy. Byla to taková intelektuální ipsace na téma: K čemu je dobré umění. Docela jsem se u toho bavil. I když místy jsem měl pocit, že zrovna tuhle formulaci prostě nejde přeložit. Ale zvládl jsem to, a poté, co český text pečlivě zkontrolovala Eulálie, která je můj první čtenář a korektor u všech mých textů, jsem to poslal paní lektorce. Byl jsem zvědavý, jak jsem si vedl. Odpověď na tuhle otázku přišla uprostřed týdne. Paní lektorka poslala text mailem nazpátek s poznámkami a opravami vepsanými přímo do textu. Byl tam také komentář k celkové úrovni textu. Hned na prvním místě, tam byla ta nejdůležitější věta: „Horymíre, překlad je opravdu výborný." Ha...., to bylo něco na mou ješitnost. Já jsem věděl, že to bude v pohodě, ale když vám to řekne odborník, tak je to něco úplně jiného. Ukažte mi někoho, kdo není rád, když ho druhý pochválí za dobře odvedenou práci.
Zažral jsem se do práce s o to větší chutí. Naše neděle dostaly velmi pravidelný rytmus. Ráno dobrá snídaně, pak jedna kapitola Horymíra a pak překlad. Zábava na celý den. Zhruba tak okolo třetí odpoledne bývalo všechno hotovo. Když jsem dopsal Horymíra, přečetl jsem ho nahlas Eulálii, čímž jsem vlastně provedl i vlastní korekturu, pak jsem text vytisknul a předal Eulálii, která se s ním natáhla na gauč a provedla finální korekturu. Mezitím už jsem se pustil do překladu. Překládaný text jsem si nejdříve celý přečetl, abych se dozvěděl, o čem vlastně je. Pak jsem se pustil do překládání. Když mám text v elektronické podobě, překládám přímo do toho textu. Mám tak všechno na jedné obrazovce a nemusím koukat nikam jinam. Používám i internetové slovníky, raději než papírové, protože mě tak opravdu nic neodvádí od soustředění se do jednoho bodu. Dělal jsem to tak vždycky i v práci, když jsem překládal podklady z venku. Mohli byste si říci, že v neděli byl v naší domácnosti klid rušený jenom bušením kláves na počítači. Omyl. Překládání v Horymírově podání je velmi hlučná záležitost. Ano bušení kláves je samozřejmě přítomno, ale je velmi úhledně doprovázeno vokálními projevy v podobě jadrných nadávek, kterými komentuji obtížná místa v textu. Takže v době, kdy slušné rodiny seděly u nedělního oběda, se z našeho kuchyňo-obýváku ozývalo: „Kretén". Nebo: „Debil, co se tady exhibuje s takovými výrazy." Nebo: „Sakra, jak se to řekne česky." A mnoho podobných kreací, kterých je schopen intelektuálně pracující cholerik. Ale jak už jsem jednou řekl, především to byla ohromná zábava.
S každým textem přibývalo sebejistoty a zručnosti. Zkracoval se čas potřebný na dokončení překladu. Nadávek však neubývalo. Zajímavé,ale tou už tak nějak patří k mému temperamentu. Překlady zasahovaly do různých oborů lidské činnosti. Kromě všeobecného překladu jsme pracovali i s texty z vědy, práva, ekonomie, sociálních věd, literatury a podobné taškařice. Byl jsem zvědavý, jestli mi nějaký obor bude způsobovat potíže. Žádné nebyly. Od svých pěti let, kdy mě babi, děda a rodiče naučili číst, jsem většinu svých chvil trávil zahrabán v knihách. Pamatuju si na tátu, který míval depky z toho, že místo toho, abych se válel venku v blátě jako ostatní normální děti, prokousával jsem se naší rodinnou knihovnou. Naštěstí pro jeho nervy ho to rychle přešlo. Díky velkému rozsahu vstřebaných informací jsem získal široký přehled v mnoha oborech. No a pak moje pracovní fluktuantství, které mi umožnilo pracovat v mnoha oborech a tím vstřebat slang a výrazy v těchto oborech používané. Dřív jsem to sváděl na svou neklidnou duši, dneska mám pocit, že to všechno bylo jen součástí nějakého většího záměru. No uvidíme, jak to dopadne.