Výlet do Old Bexley aneb procházkou přes Londýn-venkov
 Podle původního předpokladu a předpovědi počasí
měl být podtitul tohoto výletu zcela jednoznačný - „jak nám byla zima".
Oblečení jsem proto zvolil jak se na lednový výlet sluší a patří, takže mi
v ukázkově předjarním teplém počasí bylo ukázkově teplo. Jak se navíc hned
při srazu na nádraží ukázalo, bylo zhola zbytečné dopředu vymýšlet jakýkoliv
podtitul. Letmý pohled na skupinku výletníků v rekordním počtu 35, určil
podtitul zcela jednoznačně a neoddiskutovatelně - „jak nás bylo moc".
Old Bexley se nachází v severozápadním
Londýně, přesněji v jeho šesté zóně, a označil bych ho za Londýn-venkov.
Naším cílem bylo dvanáct kilometrů vzdálené Petts Wood, takže to byla spíše
procházka nežli skutečná turistika. Snad i proto vás nejsem schopen zpravit o
nějaké významné události, nečekaném zážitku či jiném živelném překvapení, které
nás postihly během prvních šesti kilometrů. Slunce svítilo, ptáčci cvrlikali,
fotoaparáty cvakaly, výletníci kecali. Zkrátka a dobře idyla nedělního
dopoledne. Za zmínku stojí snad až přechod přes cestu, kdy si Jakub, co by
správně neohrožený velitel, stoupl před auta, významně zvedl ruku, zastavil
dopravu a umožnil tak celé výpravě bezpečně přejít.
V polovině cesty byla zcela nezasloužená
odměna v podobě hospody. Nezasloužená říkám zejména proto, že za šest
kilometrů chůze si skutečný turista zaslouží tak leda stánek se studeným párkem
a teplou Kofolou. Hospoda otevírala až za dvacet minut, takže jsme poobědvali
na venkovních stolech. Na tomto místě musím otevřeně pokárat Vendy, která
narozdíl od památné výpravy do Wendoveru nejen nenasmažila žádná řízky pro
ostatní, ale také odmítla přijmout závazek, že se příště polepší. „35 lidí... To
abych koupila dva oleje, deset kilo masa a začala smažit už dneska večer..."
Protože mne alespoň uplatila paprikou, dávám jí osobně ještě jednu šanci.
Nejsem si ale příliš jist, jak ji využije. V porovnání s pěti lidmi na prvním
výletě to byl početní nárůst přímo řadou geometrickou. A je-li tento můj matematický
předpoklad správný, mělo by se nás příště sejít okolo 1200...
Když restaurace otevřela, většina výpravy
vešla do jejich útrob. Menší část, kterou zastávali skuteční turisté, se šla
raději projít do nedalekého parku. Když jsme se vrátili zpátky, zbývalo do
odchodu jen pět minut. Protože na místě nikdo nečekal, určil jsem se za
vyslance a vydal se do restaurace to trošku pohonit. Když jsem se za půl hodiny
vrátil, ohlásil jsem hrdě splnění úkolu. Delší setrvání skupiny
v restauraci nebylo samoúčelné a podle toho, co pravil Jakub i vpravdě
historické. „Myslím, že tady ještě asi nezažili, aby jim přišlo třicet lidí a
všichni si dali tak jedno kafe..."
Následujících pár kilometrů do cíle naší
výpravy jsme došli veskrze pohodovým tempem a završili tak tento zcela
nenáročný výlet. Co říci závěrem. Třicet pět lidí je a není moc. Je to dost
velký počet z hlediska organizace a koordinace. Je to dost, pokud každý
soustavně fotí poletující kachny, čapí hnízda, čvachtající se vrabce a podobné
ptákoviny. Je to ale zároveň dost lidí na to, abych se jako na všech
předchozích výletech nenásilně a příjemně seznámil s novými česky
hovořícími lidmi, jimž je nejen turistika vlastní...
Jak jsem zjistil, tak tento velký počet vede k tomu, že se začínají
vytvářet určité podskupinky L2L, které se sejdou mimo oficiální akce na
vlastních „minivýletech" nebo jen tak v hospodě. Když vezmeme
v potaz, že tito lidé se ještě před pár dny vůbec neznali, je to minimálně
zajímavé. A v tom je myslím jeden z hlavních smyslů L2L. Dát dohromady
lidi, kteří by sami o sobě nic nepodnikli, ale pokud se jim dodá počáteční
jiskra a inspirace, začnou se angažovat a něco vytvářet. Zkrátka a dobře,
Jakube, Evo, Díky...
Napsal: Martin Bobek
{zoomcat catid=89}
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Vaše príbehy z Anglicka
Related Items:
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
