Máme za sebou další
náročný týden a jsme opět o týden blíž dovolené a důchodu. Jaro už je možná za
dveřmi a bolí mě nohy. V práci to byla celkem honička a v pátek jsem
byl rád, že už mám ten týden za sebou. K žádným převratným událostem nedošlo,
snad jen, že s tříměsíčním zpožděním nám konečně na konci března vyplatí
bonusy za magořinu o Vánocích. Závratných 284 liber na hlavu za
pětinásobný nárůst objemu práce po dobu 3 týdnů. Jak štědré ! Někdy si říkám,
na co vlastně máme odbory ? Na to, aby vyjednaly zvýšení platů a zároveň
odebrání bonusu rezervním řidičům, takže vám vlastně žádný plat nezvýší. Už
dvakrát mě lámaly, abych vstoupil, ale nevidím důvod. Zatím mě odbory nic
nedaly a stály mě docela dost peněz. Až tenhle trend zvrátíte v můj
prospěch, budu o členství uvažovat, řekl jsem našemu odborářskému předákovi,
když se mě snažil lanařit ještě v Londýně. Protáhl obličej a neměl na to
co říct. No a aktivity odborů tady ve Stoke ? Zatím jsem byl svědkem jediné, a
tou byla petice za to, že káva a Snickers v automatu v kantýně jsou
předražené a měly by se snížit ceny. Když mi tohle předák strčil pod nos, zmohl
jsem se pouze na: „Beg your pardon ?" Za dva týdny by měl začít můj manažerský
trénink, ale zatím je ticho po pěšině. Zřejmě to bude ve stokeském stylu: na
poslední chvíli a v poklusu.
Už dorazil průvodce
po Jamajce, který jsem objednal na LonelyPlanet. Vzal jsem si ho do práce, že
si ho o pauzách budu číst. No a tenhle týden jsem to zvládl pouze asi na 20
minut v pátek, ale bylo to počteníčko. Plavání s delfíny, bažiny
s krokodýly, hory přes 2000
metrů, reggae a rum. Pak nějaké moře a nějaký ten písek.
Blíží se to, ale pomalu. Eulálie úspěšně válčí ve školce ve Whaley Bridge.
Dokonce ve čtvrtek a v pátek byla na dva dny jmenována neomezenou vládkyní
kuchyně a dostala pomocnici k ruce. No a samozřejmě pokračuje
v neustálém naznačování, že jako učitelka u dětí bude mnohem užitečnější.
A co je jinak nového ? Už fakt nic. Tady na venkově čas plyne úplně jinak než
v Londýně. Trochu mě zlobí Matízek. Přestaly svítit zadní světla a palubní
deska. Musí to být někde špatný kontakt, protože pojistky to nejsou. Takže ráno
si zadek osvětluji mlhovkou/Matízkův/ a večer už jezdím za světla. Sice je
fakt, že ta mlhovka šajní jak blázen, ale tak brzo ráno jsem stejně na silnici
sám, takže nikoho neohrožuji. Musím se dokopat k tomu to nechat spravit,
ale zatím mi to nějak nevyšlo. A taky už musím vyměnit olej.
Jo a teď musím
napravit jednu velikánskou chybu, kterou jsem udělal minulý týden. Ani ne tak
chybu, jako spíš opomenutí. Minulý týden v sobotu mě Špunt požádal, abych
napsal o Maňovi. Kdo je to Špunt ? Kdo je to Maňa ? Vy už si to nepamatujete ?
Špunt je dcera Jitky a Roberta. Má hezké jméno, ale odmítá je používat a
adoptovala jméno Špunt, přičemž vytrvale odmítá být nazývána jakkoli jinak.
Špunt je génius. Vždycky jsem tvrdil, že děti nejsou dobré ani k jídlu,
natož pak k čemukoli jinému a vždycky jsem se od dětí a speciálně těch
malých držel hodně daleko. Výjimky byly tři. Dvě mé malé sestřenky P.P. a P.P.,
které už ale zas tak malé nejsou. Jedna studuje v Praze na kravího
inženýra a druhá dodělává obchodní akademii a když jsem o ní slyšel naposledy,
chtěla být vizážistkou. Tímto je obě zdravím a doufám, že se v říjnu
uvidíme. No a třetí výjimkou je právě Špunt. Nějak jsem k tomuhle děcku
přilnul a k naprostému úžasu všech, Špunt naprosto přilnul ke mně.
Projevuje mi takovou náklonnost jako nikomu dalšímu. Všichni, včetně Jitky jsou
z toho pěkně na větvi. No a já trošku taky. Sám tomu moc nerozumím, ale
museli byste Špunta znát, abyste byli alespoň trochu v obraze. Tak vnímavé
a bystré dítě jsem ještě neviděl. Když opomenu její totální dvoujazyčnost, kdy
v řeči bez problémů přepíná z čisté češtiny do čisté angličtiny, je
tu ještě její paměť, schopnost řešit problémy a logika vyvinutá do takové míry,
že by jí to mohla závidět většina dospělých kolegyň. Nestydím se o Špuntovi
prohlásit, že je to génius. Když se mě zeptali, jak to vím, odpověď byla
prostá. Génia poznám na první pohled, vždyť s jedním musím žít už víc jak
třicet let.
No a tak tedy
Špunt, když jí mamka vysvětlila, že strejda Horymír každý týden píše o tetě
Eulálii, dědovi Miroslavovi a o mamce a spoustě dalších, včetně Špunta, mě
výslovně požádala, abych napsal i o Maňovi. Minulý týden jsem to zazdil, a tak
to napravím dneska. Maňa je medvěd. Malý medvídek. Ošoupaný, zašlý už téměř
v důchodu. Je to hračka, kterou Špunt dostal velmi brzo po svém narození.
Od té doby cestuje se Špuntem, kamkoli se Špunt vrtne. Maňa je jednou kluk a
jednou holka. Mluvíme o něm jako Maňovi nebo o ní mluvíme jako o Maně. Zdá se,
že v tomto nemá Špunt ještě úplně jasno a zatím to vypadá, že ani jasno
mít nechce. Maňa má ráda žlutou barvu, kdežto Špunt má rád bledě modrou. Když
se Špunt nastěhoval do nového domu, strávil Maňa dva týdny v postýlce
s tím, že je nemocný. Jitka říkala, že už se obávala,že Maňa umře, ale
přežil to a už je zase zdravý jak řípa. Takže tak, vážení přátelé, prostě Maňa.
Od pondělka do čtvrtka příští týden bude Špunt, a samozřejmě Maňa, bydlet u
nás, protože Jitka jede do Čech překládat a Robert bude mít celou dobu noční.
Včera se mě Špunt zeptal, jestli mu budu číst pohádky. Budu. Jo a mimochodem,
Špunt nedávno oslavil třetí narozeniny.
Horymírova diskotéka
Asi už víte, že
jsem tak trošku orientován na klasickou hudbu. Poslouchám v autě ClassicFM
a všechno ostatní jde tak trochu mimo mě. Ale nebojte se, třeba taková Lucie
nebo Richard Müller mě dokáží hodně oslovit. Jenže přesto vám chci dneska
nabídnout něco spíše z klasického soudku. Nebudu vám vnucovat Bacha nebo
Dvořáka nebo Beethovena, které vám bude jmenovat každý rádobyznalec. Co takhle
Karl Jenkins ? Slyšeli jste o něm někdy ? Je to současný britský skladatel
moderní klasické hudby a je to neuvěřitelně talentovaný jedinec. Napsal toho
hafo, ale já vám dneska povím o dvou kouscích. Ten první je Palladio, hlavně
jeho první část, Allegretto a tou druhou je album nazvané Adiemus - Songs of
Sanctuary, hlavně první skladba nazvaná prostě Adiemus. Když si zajdete do vaší
lokální knihovny a nebo prostě použijete Google, určitě tyhle dvě skladby
najdete. Pusťte repráky na plné pecky, zavřete oči a zhluboka se nadechněte.
Narazí to do vás, jak pendolino z Ostravy. Palladio je hlavně o smyčcích,
Adiemus o sborech. Tahle hudba plná energie a života vás nakopne víc, než
půllitru kafe. A pokud se přistihnete, že máte slzy v očích, nestyďte se,
to je přirozená reakce organismu.
Horymírův film týdne
The Producers (Producenti),
režie: Susan Stroman
 Mám rád filmové
muzikály a ještě raději mám Mela Brookse. No a když se tenhle génius filmové
parodie pustí do muzikálu, je to absolutní nářez. The Producers jsou remakem
dílka z roku 1967 a
rozhodně stojí za vaši pozornost. Příběh o tom, jak to chodí v muzikálové
branži a jak napsat totální propadák a vydělat na něm balík, je jenom pozadím
pro neskutečný herecký koncert. Nathan Lane, Matthew Broderick, Uma Thurman,
Will Ferrell a další. Autoři si dělají srandu ze všech tabu: z Hitlera,
homosexuálů v umění a blonďatých bab. Uma Thurman je neskutečně sexy i bez
naprosto dokonalého švédského přízvuku a Will Ferrell jako zarytý nacista
v americkém exilu nutící producenty tancovat ptačí tanec je absolutní
vrchol, myslel jsem, že mě to zabije, jak jsem se řehtal. No, ale pokud vám
hajlující poštovní holub nepřijde vtipný, asi vás to bavit nebude.
The League of Extraordinary Gentlemen (Liga výjimečných),
režie: Stephen Norrington
 Alan Quatermain,
kapitán Nemo, Tom Sawyer, dr. Jekyll a pan Hyde, neviditelný muž, Dorian Grey.
Ti všichni v jednom filmu a jako účastníci jednoho příběhu. Guláš,
namítnete. Asi ano, ale vizuálně velmi působivý s příběhem, který má
celkem hlavu i patu, a dobře se na to kouká. Točilo se to v Praze, hraje
v tom Sean Connery, a je to o tom, jak dobro opět zvítězí nad zlem. Pokud
chcete strávit líné nedělní odpoledne u televize, tohle je ideální společník.
Rozhodně lepší, než mistrovství jižního Walesu v bowlsu.
Horymírův trapný vtip týdne
Dva párky se smaží
na pánvi.Jeden se otočí na toho druhého a povídá:
„Horko, co ?"
Ten druhý vytřeští
oči a zaječí:
„Pomóc, mluvící
párek !"
Euláliina hláška týdne
„Nech toho, nebo si
sousedi budou myslet, že tady chovám osla !"
Prohlásila Eulálie
poté, co jsem si téměř neslyšně škytnul ve sprše. Mimochodem, vzhledem
k Euláliinu ošklivému zánětu průdušek si myslím, že naši sousedi jsou
v klidu, protože je jim jasné, že pokud tady nějakého osla máme, už brzy
umře na tuberkulózu.
Tento článek je v sekci: Články - Seriály a
kategorii: Horymírův BonzBlog
Related Items:
|
Články - Seriály 
Subscribe to this comment's feed
